K přísné vízové politice se o víkendu přihlásilo Polsko, prosazují ji také Lotyšsko, Litva a Estonsko. Vstřícnému přístupu naopak fandí Řecko, Španělsko, Itálie, Francie, Finsko, Chorvatsko, Kypr, Maďarsko, Slovinsko a Rakousko.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lukáš Jelínek: Nejsme v Rusku, nebojme se proto diskuse o vízech Rusům ani o přístupu k Ukrajině

Podle vyjádření kancléře Olafa Scholze se k němu přiklání i Německo. Česká republika má blíže k radikálům, jejichž postoje formují vlastní dřívější zkušenosti s Ruskem. Plošné pozastavení víz pro všechny ruské občany prosazuje zejména ministr zahraničí Jan Lipavský. Pyšní se tím, že jsme jako první členský stát Evropské unie plošně pozastavili vydávání víz Rusům už den po invazi na Ukrajinu. Tento stav by měl podle vládního rozhodnutí trvat minimálně do konce března 2023.

S kabinetem by šlo polemizovat například tím, že když už jednou někde občané Ruské federace vstoupí do schengenského prostoru, těžko je z něj půjde jinde vytlačit. A absolutní shoda v této věci se v Unii nerýsuje.

Hledat konsenzus

Ještě důležitější však je si uvědomit, jaké následky může mít ten či onen krok v dlouhodobějším horizontu. Jako rychlá reakce na Putinovu válku byla stopka pro ruské turisty naprosto správná. A také mnohem snazší než nekonečné tance kolem surovin, která z Ruska nechceme, ale potřebujeme. Podobné signály do zahraniční politiky patří.

Nakolik ale jde o udržitelné opatření? Zavřeme ruskou střední třídu, která by měla být hlavní iniciátorkou demokratizačních procesů, do Putinova ghetta a budeme jí vyčítat, že autoritářského vládce nesvrhla? Má na to teď vůbec sílu? Nedrží Putina u moci hlavně ti, kteří na cesty po cizině stejně nemají peníze ani chuť? A jak by se líbilo za studené války nám, kdyby dával Západ ostentativně najevo, že o návštěvy Čechů a Slováků nestojí?

Debata o způsobech, jak trestat diktátory s jejich věrnými a zároveň popularizovat za železnou oponou demokracii, je složitá a nekončící. Tím spíš bychom měli dvakrát měřit, než jednou řízneme, a to i v otázce víz.

Připravme se i na další otazníky, které už do prestižních západních novin sázejí přední demokratičtí intelektuálové. Jak dlouho bude ještě evropské veřejné mínění nakloněné snižování vlastní životní úrovně kvůli sankčním bitvám s Moskvou?

Neposílíme svým postojem její vazby s Pekingem a dalšími cynickými režimy, které ochotně ruské suroviny odkoupí? Neoslabí dodávky zbraní na Ukrajinu obranyschopnost Západu, zvlášť když zbrojovky nestíhají vyrábět a leckdy jim i chybí materiál dovážený z Ukrajiny či Ruska? A s kolika mocnostmi mohou být země NATO v konfliktu zároveň? Jsme natolik pevní v kramflecích, abychom dělali dlouhý nos na Rusko i na Čínu?

Převzato z Plusu

Přístup většiny českých politiků je hodnotový. Jde o sympatický odkaz havlovského pohledu na společnost a svět. Přesto nezaměňujme morálku za politiku. Její základy jsou praktické a pragmatické. Možná se o tom přesvědčíme, až přijde zima a bude problém si zatopit.

Putin si již před válkou hýčkal pátou kolonu napříč Evropou, ve stranách extrémních, ale i demokratických. Při nepozornosti demokratů se také může stát, že vystrašení občané sednou na lep těm silám, které si s Putinem plácnou raz dva.

Proto je nutné neustále hledat nad přístupem k Ukrajině společenský konsenzus. Jeho základem by měla být humanitární pomoc a slib Kyjevu, že mu nenachystáme druhý Mnichov. O všem ostatním se ale nebojme vést férovou diskusi. Nejsme přece v Rusku.

Autor je politický analytik

Lukáš Jelínek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít