„Jestliže je festival tam, kde je, je to díky Evě. Děkuji,“ děkoval před časem Jiří Bartoška. Přestože se zdál Evě Zaoralové při prvním setkání kdysi, koncem 70. let Jiří Bartoška nafoukaný o svém bezmála 30letém přátelství později žertovali jako o povoleném druhém manželství.

„Evě jsem na pohřbu řekl, že se nám podařilo v roce 1993 naplnit paragraf bigamie, kdy já jsem to měl povolené od manželky. A Eva, protože už se předtím jmenovala Šebánková, Königová, Zaoralová, tak už bylo jedno, jestli bude Bartošková,“ vtipkoval loni na festivalu Bartoška.

„Byl to nádherný vztah nejen pracovní, ale i lidský, protože Eva byla voda, já jsem byl oheň a mám pocit, že kdyby festival dělaly dva ohně nebo dvě vody, tak ani jedno by nebylo dobré,“ vyzdvihoval.

Do Karlových varů za filmovými zážitky přijela Zaoralová poprvé v roce 1970, tehdy jako čerstvá redaktorka časopisu Film a doba. „Ze 70. let si pamatuji na velký sál v hotelu Thermal, který doslova zel prázdnotou. Třeba při soutěžních projekcích, když nás tam bylo třicet, tak to bylo hodně,“ vzpomínala.

Už v roce 1995 se stala uměleckou ředitelkou festivalu a díky ní začaly do Varů jezdit světové filmařské osobnosti.

„Vždycky to vybíráme tak, aby to byly filmy, za kterými si můžeme stát, aby byly umělecky kvalitní. A hlavní část programu je věnovaná opravdu autorským filmům, věnovaná filmům, které, jak bych řekla, mají duši. Snažím se, aby se nehledaly filmy k hvězdám, ale abychom měli filmy, ke kterým bychom získali hvězdy,“ zdůrazňovala ve vysílání Českého rozhlasu v roce 2000.

Tehdy na přelomu milénia se členem organizačního týmu festivalu stal Karel Och. V roce 2011 pak Evu Zaoralovou nahradil v pozici uměleckého ředitele, když se filmová teoretička, publicistka a překladatelka rozhodla alespoň částečně odejít do zaslouženého důchodu. Sama zůstala uměleckou poradkyní.

„Ovlivnila mě v mnoha směrech. Strávili jsme spolu přece jenom hodně času, zejména posledních deset let jejího života, kdy jsme spolu seděli v kanceláři, kdy jsem měl to štěstí a bavili jsme se opravdu skutečně o všem,“ připomíná Och.

Pro něj byla Zaoralová hned po rodině nejbližším člověkem.

„Velmi rádi jsme si s paní Zaoralovou povídali o klasických filmech, ke kterým jsem vždycky tíhnul. A ona skrz tuto moji vášeň vzpomínala na některé projekce z 60. a 50. let. A co se týká novějších filmů, tak tam můj vkus byl někdy trošku radikálnější, ale co bylo půvabné na té spolupráci a přátelství, že jsme si i tyto odlišnosti ve vkusu dokázali navzájem objasnit, vysvětlit a mít to jeden na druhém rád,“ uzavírá Och.

Tomáš Maleček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít