Je radost hrát zvláštní a vyšinuté postavy. Obyčejní lidé jsou mnohem těžší, říká Pavel Liška
„Myslím si, že nejsem pracovitý,“ říká host Osobnosti Plus, herec Pavel Liška, a dodává se svou hereckou svébytností, že líný ovšem také není: „Jestli prokrastinuji? Včera jsem si zrovna hledal tohle slovo ve slovníku. Pořád něco oddalovat, a pak to udělat správně. To myslím, že dělám.“
„Co se týká filmu, tam si to snažím odpouštět,“ vysvětluje a dodává, že některé projekty dělá čistě pro peníze.
„Nepřipadám si v tom jako úkaz, takhle to má spousta mých kolegů. Film je také trochu jiný žánr než třeba televizní sitcom. Televize vlastně umožňuje větší kompromisy, zatímco film je médium, v němž je všechno vidět, kde se jde prostě na dřeň. Všechno musí být opravdové nebo alespoň adekvátní tomu, co se točí,“ říká.
Radost potkávat své role
Pavel Liška kriticky hodnotí své vyjadřování, ale také vysvětluje typickou kadenci své řeči: „Moje mluva je rozsekaná. Zdržuji se v ní přirozeně, a tím mám větší čas přemýšlet za pochodu. A mám to tak i ve svých rolích, že si je pojmu takto, abych měl víc času o roli uvažovat. Pak to vypadá, že postava přemýšlí o tom, co říká.“
Herec dostal první velkou příležitost ve filmu Návrat idiota režiséra Saši Gedeona. Styl, kterým postavu hrál, přenesl i do dalších hereckých úloh. S upřímností pak vypráví o stereotypu, s nímž bývá obsazován do rolí podobného typu.
„Jsem za to rád. Když se na tyto postavy podívám, tak má každá z nich vlastně jinou duši. A to, co mají společného, je, že jsou zvláštní, že jsou vyšinuté nebo něčím výjimečné. To je potom radost se s takovou postavou potkat. A také je jednodušší je hrát, protože jsou tak zajímavé, tak jiné. Obyčejní lidé, to jsou mnohem těžší role.“
Tvrdí o sobě, že není dokonalý herec – a také vysvětluje proč. „Neláká mě přesahovat sám sebe. Když je nějaká role proti mému naturelu, když bych za ni nedokázal přemýšlet, nebo by to bylo pro mě těžké, tak mě netěší se s ní utkat. Potom jsou věci technické. Jsem herec, který nemůže ani dabovat, mám problém s artikulací. Prostě šumluji. Já a Taclík jsme tady u nás největší šumlátoři. To je velký handicap,“ uzavírá.
