Mlčení může být různé. Překvapené, tíživé, vzdorovité, vědoucí, nerozhodné, traumatické, úlevné, věrné, spokojené i odcizené. Může se zdát ohlušující. Jako v případě Julie, hlavní hrdinky nového filmu Julie mlčí.

Vlámský režisér Leonardo Van Dijl už dříve natočil několik krátkých filmů ze sportovního prostředí včetně tenisového. Připravoval se tím na ne zrovna lehký úkol. Na celovečerní snímek s mlčenlivou hlavní hrdinkou, která s minimem slov čelí naléhání a očekávání okolí v jedné zásadní věci.

Julie je mladá nadějná tenistka z belgického klubu Les Hirondelles. Její spoluhráčka Aline spáchala sebevraždu. Jeremy, společný trenér Julie a Aline, je manažerkou klubu Sophií suspendován do doby, než se celá věc vyřeší. Vše od začátku naznačuje, že šlo o nějakou formu zneužití trenérského postavení.

Sophie neúspěšně naléhá na to, aby se Julie setkala s mediátorem. Julie jen váhavě akceptuje spolupráci s novým trenérem. Čelí častým dotazům svých spoluhráčů a spoluhráček, respektive nabídkám se svěřit. K objasnění celého případu by významně přispěla i Juliina výpověď, protože byla Jeremyho chráněnkyní.

Sama se svým tajemstvím

Julie je od zbytku klubu částečně izolovaná. Postupně rozeznáváme, že na tom měl Jeremy jasný podíl. Na klíčovém sportovním testu směl být jediným člověkem, který ji tam doprovázel, některé společné turnaje trenér Julii naopak zakazoval.

A to nejenom proto, aby si Juliiny úspěchy mohl připsat na svůj vrub, ale také proto, aby lépe ovládal směřování mladé sportovkyně v soukromí. Izolovaná je tenistka i vůči svým rodičům, protože v 15 letech člověk přirozeně hledá jiné autority a Jeremy mohl být jednou z nich.

I když jde o sebevraždu, je zřejmé, proč Leonardo Van Dijl z celého vyprávění vynechává policii, která by jinak musela být centrální součástí případu. Soustřeďuje se na Juliin vnitřní svět a impulsy k prolomení stávajících mantinelů. Chce přispět k diskutovanému společenskému problému tím, že se soustředí na to, co se děje v mladém člověku mezi krizovou událostí a rozhodnutím podat, nebo nepodat svědectví.

Julii se výrazně zhorší prospěch ve škole. Zažije lokální turnaj se svými spoluhráčkami a následnou party. Leccos zaslechne. Tlačit na ni, ať už kvůli jí samotné, nebo dobré pověsti klubu, nemá smysl. Potřebuje znovu získat důvěru a jistotu k osvobodivému rozhodnutí, její mlčení není projevem slabosti, naopak. Režie klade důraz na jednotlivé – i protichůdné – impulsy, které Juliino vidění věcí formují.

Režisér společně se zkušeným kameramanem Nicolasem Karakatsanisem film natočil takřka výhradně v přísně statických záběrech. Ty jsou sice často plné pohybu, cirkulujícího kolem kamery, například během tréninků, ale reprezentují balvan Juliina mlčení.

Julie z nich v některých případech mizí a zase se objevuje, ale kamera se nepohne. V barevném spektru filmu dominují hnědá, béžová a šedá, a to dokonce i v exteriérech, film totiž maximálně využívá stínění, aby se vyhnul jasným zářivým barvám.

Tenis, moc a spravedlnost

Van Dijlův film se tak radikálně odlišuje nejen od filmů jako jsou například Guadagninovi efektní Rivalové, ale samozřejmě i od televizních sportovních přenosů, které udržují publiku přesnou představu o celku tenisového kurtu a dynamiku zápasového soupeření. Julie soupeře nemá, nebo jen ty, kteří na ni tlačí mimo hřiště. Julie mlčí není sportovní film, nýbrž drama v jádru politické, o genderu, dospívání, identitě a společnosti.

Tenistka a debutující (pozoruhodná) herečka Tessa Van den Broeck je obklopena řadou spoluhráčů a spoluhráček, bez věrohodných sportovních dovedností by totiž film postrádal důvěryhodnost.

Film spoluprodukovali nejen bratři Dardennovi, belgické filmové legendy, ale také tenistka Naomi Ósaka, bývalá světová jednička. Ta má s toxicitou bílého sportu, proslulého nejenom wimbledonskou elegancí a statusovými kontexty, ale také úzkými vztahy trenérů a hráčů, svou zkušenost.

Nejde rozhodně o první film o selhání při výchově mladých sportovkyň. Stejná česká distribuční společnost Artcam ostatně uvedla #metoo snímek Slalom o 15leté ambiciózní lyžařce, čelící sexuálnímu zneužití trenérem. Šlo také o debut, tentokrát francouzské režisérky Charlène Favier, která se v mládí věnovala zimním sportům v čele s lyžováním.

Hrdinka filmu Julie mlčí nakonec ocení hlavně ty lidi, kteří chrání její prostor k vlastnímu rozhodnutí, spíše než ty, kteří na ni – byť s dobrým úmyslem – v jakémkoli ohledu tlačí. Předností snímku je jeho nuancovaná schopnost tento proces věrohodně zobrazit a nechat publiku také prostor, aby mohlo zkoumat povahu Juliina mlčení.

Van Dijlův debut tím narušuje představu, že existuje jediný správný způsob, jak se ke zneužití postavit. Dokonce z něj lze vyvozovat, že podle tvůrce potřebujeme ticho nejen prolamovat, ale zároveň i do určité míry zachovávat, protože naše rozhodnutí – i ta proti nespravedlnosti – se můžou rodit v tichu.

Mlčení je tu svobodný individuální prostor myšlení a ideálně předchází akci, která je zodpovědná a potřebná.

Právo i zodpovědnost při prolomení traumatického ticha je záležitostí výhradně toho, kdo je jeho nositelem nebo nositelkou. Tyto etické otázky film nijak explicitně nerozebírá v dialozích, jsou ale poctivým jádrem jeho vyprávění a filmové řeči. I samotného Juliina mlčení.

Snímek Julie mlčí měl tuzemskou premiéru na karlovarském filmovém festivalu. Do kin vstoupil 10. dubna 2025.

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít