Kvalitní scénář je základ dobrého filmu. Když tedy natáčíte snímek podle předlohy od Zdeňka Svěráka, máte tuto kolonku už v podstatě odfajfkovanou. Svěrák je totiž jeden z malá českých tvůrců, u kterých se můžete spolehnout, že se nad jejich díly budete pravidelně bavit a dojímat – přičemž dostanete i omezený prostor svým způsobem nahlédnout do autorovy osobnosti.

Při adaptování Po strništi bos pro široká plátna se však režisér Jan Svěrák musel postavit dvěma významným, ale ne nutně nepřekonatelným překážkám.

Jelikož z hlediska děje snímek jen o několik let předchází divácky oblíbené Obecné škole, muselo se vypravování z dob Protektorátu už od prvopočátku vyrovnat s neustálým srovnáváním s kultem. Tereza Voříšková holt v roli maminky těžko nahradí přirozeně mateřskou Libušku Šafránkovou a tatínek v podání Ondřeje Vetchého komediální chvilky nezahraje tak bodře jako Svěrák senior.

Koneckonců je to úplně jiný film. Edovi Součkovi (Alois Grec) sice zůstal na hlavě kříž, pohybuje se ale v novém prostředí a mezi neznámými postavami: hlasitou tetou se silným místním přízvukem (Petra Špalková), rodinným vyvrhelem s přezdívkou Vlk (Oldřich Kaiser), strýcem, který ho naučí rusky říct „dobrý den“ a „že se nestydíte“ (Hynek Čermák) a především partou vesnických rošťáků, mezi nimiž musí obstát například tím, že zvládne přejít strniště bez bot.

Jan Tříska, který před 26 lety ztvárnil legendárního učitele Igora Hnízda, si tentokrát střihl roli nerudného dědečka, Zdeněk Svěrák v cameu zase ředitele školy, který při rozhlasovém vysílání o narozeninách Adolfa Hitlera raději třídě vykládá o druzích ptáků. Všechny jednovětné role (s pár výjimkami) si pak zahráli členové Divadla Járy Cimrmana.

Z tohoto ohledu snímek funguje, i když stojí z velké části na dětských představitelích. Co se ovšem ukazuje jako problém, je skutečnost, že Svěrák adaptuje 92stránkovou sbírku lyrizovaných příhod bez zastřešující dějové linky. Jednou se tak Eda schovává před spolužákem na půdě, jednou močí na vlak s německými vojáky, jednou zase pozoruje maminku, jak se převléká do noční košile.

Způsobu, jakým je toto dětské pozorování vyjádřeno, nelze nic vyčíst. Když se totiž malý Eda zasní nebo se oddá barvitým představám, ožije na pár chvil i celé Svěrákovo vyprávění, jehož epizodovitost se jinak neblaze odráží na pocitové délce filmu.

Po strništi bos přitom neztrácí na svěrákovsky typické dobrosrdečnosti nebo humoru, ačkoli v porovnání s Obecnou školou inklinuje více k dramatu. Místo toho, aby snímek běžel od jednoho bodu na pomyslné dějové konstrukci k druhému, tak je ohraničen historickými událostmi. Povídkově laděná útržkovitost příběhu pak nezvratně navozuje pocit, že sledujeme velmi osobní, ačkoli prokazatelně umělecký videozáznam života cizí rodiny, kterou z těch pár seskládaných obrazů stejně nestačíme poznat, natož pak pochopit.

V jistém smyslu se tak vlastně nehodí snímek kritizovat. Jeho protagonisté totiž zdaleka nejsou pouze literárními postavami, ale spíše nakrátko oživlými osobami z dávno vybledlých fotografií, které si Zdeněk Svěrák nosí ve své mysli. Pro málokoho tak Po strništi bos bude znamenat tolik, co právě pro něj. A možná ani nemá.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít