Novozélandský filmař Taika Waititi ve své tvorbě vždycky tíhnul k příběhům o dětech – ať už šlo o skutečné děti jako v tragikomediích Boy a Hon na pačlověky, nebo o přerostlé děti typu upířích spolubydlících z Co děláme ve stínech, nebo komiksového boha hromu Thora v jeho posledním sólo dobrodružství s podtitulem Ragnarok.

Kniha Caging Skies od Christine Leunensové, kterou zadaptoval do své novinky Králíček Jojo, proto do jeho rejstříku zdánlivě nezapadá jak látkou, tak tonálně. Odpíchnutím se od netradičního rámcování válečného příběhu si ale Waititi dokázal předlohu přizpůsobit svému autorskému přístupu, který v mnohém vychází z hledání humoru v tragédii.

Zatímco dříve si ovšem vystačil s tragédiemi v osobním měřítku, tentokrát se potýká rovnou s jednou z největších společenských tragédií historie. V určitém smyslu si vlastně nemohl vybrat příhodnější materiál.

Jeho (anti)hrdina Johannes neboli Jojo (Roman Griffin Davis) je desetiletý zapřisáhlý člen Hitlerovy mládeže. Protože vyrůstal v období největšího rozmachu nacistické třetí říše, je veškeré jeho přesvědčení o fungování světa popletené vládní propagandou a manipulací. A to až do takové míry, že věří, že jsou Židé rohatá monstra. A taky je jeho imaginárním kamarádem samotný Adolf Hitler (samotný Taika Waititi).

Jojo se touží dostat na frontu, kde by mohl udatně bránit svou milovanou říši. Ukáže se však, že ani energické hajlování před zrcadlem pod dohledem osobního kouče imaginárního Hitlera nestačí k tomu, aby se z dobrosrdečného chlapce stala mašina na zabíjení. A tak po fiasku s králíkem, kterému odmítne zakroutit krkem, skončí po momentálním záchvatu sebejistoty s odjištěným granátem pod nohama.

Zakusí tak na vlastní kůži prchavost ideje o perfektním árijském nadčlověkovi. S jizvou na obličeji a pajdavou nohou se totiž ocitne mezi společenskými vyvrheli. Jak ale zjistí, není ve svém nejbližším okolí sám.

Šéf jeho mládežnického oddílu (Sam Rockwell) je utajený homosexuál, kterého dovedly zážitky z východní fronty k deziluzi a alkoholu. Jojova matka (Scarlett Johanssonová) zase pomáhá protinacistickému odboji. K chlapcově hrůze navíc uvnitř jejich domu ukrývá ve skrýši za stěnou židovskou dívku Elsu (Thomasin McKenzieová).

Jojo je odhalením postaven před těžké rozhodnutí, jestli dívku udat a pravděpodobně tak podepsat ortel smrti pro sebe i svou matku, nebo se naučit žít s člověkem, jehož ho nacistická výchova naučila nenávidět.

Je to naprosto absurdní svět, kde se jásá nad pálením knih a kde si kluci cvičí kotrmelce s bajonety, zatímco se dívkám dostává výuky v tom, jak se zavazují krvavé šrámy nebo jak se dá otěhotnět. Často přitom dokonale stačí, aby se prostě jen napřímo řeklo, jak to chodívá uvnitř podobných ideologií. Přehánění není potřeba, stačí jen přednes s prázdným výrazem.

Perspektiva zfanatizovaného malého kluka umožňuje Waititimu, aby příznačně měnil i vyznění jednotlivých scén a dovolil si třeba i nějakými prvky zabloudit do fantazie. Když se třeba Jojo poprvé setká s Elsou, změní se skutečnost skoro v horor. 

Jakákoli sebemenší změna názoru se pochopitelně nejsilněji projeví na dalšími nepozorovaných promluvách s imaginárním Hitlerem, které přímo odrážejí Jojoův vztah k nacistické ideologii. I nejvyšší vůdce je tu stále pouze výtvorem chlapcovy fantazie, takže frustraci projevuje tím, že ostentativně kope do židle.

Právě tonální změny, zejména v druhé části filmu, kdy komedie přejde v povědomější válečné (melo)drama, nejdůkladněji prověří divácký zážitek. Ne vždy totiž působí přesvědčivě, a nemají tak žádaný efekt. Když potom snímek náhle vystřídá vypravěče, dává to smysl aspoň významově. Odhalí se tím totiž vnitřní konflikt matky, která trpí pohledem na počínání milovaného syna, ale současně si uvědomuje, že mu ponecháním jej v iluzi zachraňuje život.

I přes lehce groteskní německé přízvuky se herecké obsazení popasovává s Waititiho scénářem velmi solidně. Přičemž výkon Scarlett Johanssonové, které za roli Jojovy matky připadla jedna z jejích letošních dvou nominací na Oscara, patří k těm slabším.

Jsou to dětští hrdinové, kteří září. Duo Roman Griffin Davis a Archie Yates vypadají, jako kdyby Simona Pegga a Nicka Frosta prohnali omlazovací mašinkou z Irčana. Oba navíc působí automaticky stejně sympaticky a dynamicky ve formě komediální dvojice, ačkoli Yates má (velmi subjektivně řečeno) příliš málo scén na to, aby si získal diváka svou roztomilou poddajností všemu, co si na něj realita jeho postavy připraví. Ale stejně se mu to daří.

Králíček Jojo nakonec není ani tak drsný, jak by mohl, aby byl kdovíjak převratný ve svých myšlenkách. Vychází proto jako docela milá tragikomedie o smutných lidech a jejich osobních bolestech zarámovaný do extrémních kulis nejhoršího konfliktu moderní historie. Asi nejlépe ho proto vystihuje replika, že v podobně temné společenské atmosféře každý dělá jen to, co může. A že i v tom sebeabsurdnějším světě je tou nejabsurdnější věcí nenávist.

Největší ránu nacistické ideologii ve výsledku stejně představuje fakt, že se Waititi sám jako maorský Žid obsadil do role Hitlera. A jak tvrdí, odmítl si k ní, jako takový bonusový zdvižený prostředníček mrtvému diktátorovi, udělat hereckou přípravu. Uznává ale, že když v kostýmu režíroval zbylé herce, snažil se spíše radit a držet přitom klidný tón.

Snímek Králíček Jojo měl v českých kinech premiéru 23. ledna.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít