Odvaha Československého rozhlasu mě inspirovala nejvíc, říká Ewa Farna o písni k filmu Vlny
Ve dvanácti letech se dnes třicetileté Ewě Farne proměnil život a stala se známou zpěvačkou. Dnes je svou vlastní šéfkou, která je na sebe přísná i laskavá, a nově natočila píseň Vlny ke stejnojmennému filmu Jiřího Mádla. „Nejvíc mě inspirovala odvaha redakce Československého rozhlasu. Neuhnuli před nátlaky, strachem, byla to neuvěřitelná rebelie a taky správňácký vzdor. Je v tom zároveň naděje. Tím jsem se nechala vést,“ přiznává.
Hodně jsem o vás přemýšlela – jste svoje vlastní firma, máte zaměstnance, pracujete v Česku i v Polsku, jezdíte po světě, máte dvě malé děti. Když chcete vyzpívat svůj pohled na svět, musíte ho nějakým způsobem pozorovat a nejdřív sama v sobě zjistit, co si o tom myslíte. Ale kde na to berete čas?
To jste se mi teď trefila úplně do srdce. Právě proto mně deska Umami trvala napsat sedm let, respektive ta pauza byla sedmiletá. Potřebovala jsem život taky trošku žít, proto ta deska tolik trvala. Nejvíc netrvá si sednout a nazpívat to, ale vymyslet, co budu zpívat.
Singly mají v době TikToku krátkou trvanlivost. Nepoddávám se tomu, neupřednostním kvantitu před kvalitou, ale ani před rodinným časem, zdůrazňuje Ewa Farna
Jednou ke mně přišel můj kamarád David Stypka. Chtěla jsem s ním psát texty a byla jsem v pokročilém těhotenství. Říkám: „Davide, tady v břiše mám fakt deadline, to neukecám, musíme to stihnout, musíme napsat ty texty.“
Tři dny byl u mě doma, nenapsali jsme vůbec nic, ale prodiskutovali jsme úplně všechno.
On řekl: „Nestresuj se tím, teď jsme udělali tu největší, nejtěžší a nejpotřebnější část – najít to, o čem chceš zpívat a jak o tom chceš zpívat. Pak už ten text nějak napíšeme.“
Už jsme ho teda nenapsali, ale díky tomu třídennímu trávení času s Davidem jsem poznala, o čem chci zpívat. Když člověk píše desku, potřebuje mít čas na vnímání toho, co se kolem něho děje, co chce, co se ho dotýká.
Chtěla jsem, ať je v ní patrná inspirace dobou i pocit vzdoru a naděje, říká o titulní písni filmu Vlny Farna
Číst článek
Jsem ráda, že světová premiéra písničky Vlny ke stejnojmennému filmu Jiřího Mádla zazněla na Radiožurnálu. S jakým pocitem jste napsala Vlny?
To bylo hrozně krásné, protože tady to téma bylo jasné, nebylo to popisování mých vnitřních pocitů. Ale byl to telefonát Jirky Mádla, který mě oslovil, abych napsala písničku k filmu.
Říkala jsem: „Jirko, věřím ti. Ale potřebuju ten film vidět.“ On mi ho pustil a byla jsem pod vlivem toho, co jsem viděla, jak to na mě působilo.
Nejvíc mě inspirovala odvaha redakce Československého rozhlasu v šedesátém osmém roce, jak přistupovali k tomu, co se kolem nich dělo. Neuhnuli před nátlaky, strachem, byla to neuvěřitelná rebelie a taky správňácký vzdor. Je v tom všem zároveň ohromná naděje, v celém filmu. To jsou emoce, kterými jsem se nechala vést v tom psaní.
Jak jste se na film dívala? Jako člověk, který ví, že o tom musí něco napsat, nebo vás ten příběh vtáhl?
Byly tam obě roviny. Je to trošku pracovní postižení, že na to člověk kouká, když se mi něco líbilo v dialogu, okamžitě jsem si to zapsala. Pak jsem si ještě zpětně od Jirky Mádla nechala říct pár citací, míst, které mě zaujaly, co tam kdo říkal. Nechala jsem to na sebe působit. Zaryly se mi hluboko.
To mě hrozně baví, když má člověk svobodu, ale zároveň hranice, ve kterých se může pohybovat. Ohraničení tématu, nekonvenčnost, rebelie, i to, že Jirka nechtěl pomalou, srdceryvnou filmovou píseň, ale spíš chtěl zachytit energii té zahraniční redakce rozhlasu. To se mi líbilo na tom celém přístupu.
„Jirka nechtěl pomalou, srdceryvnou filmovou píseň, ale spíš chtěl zachytit energii zahraniční redakce rozhlasu“
Přes půlku svého aktivního života jste strávila v šoubyznysu. Zvyšuje se obrat konzumu? Před patnáct lety to bylo asi pomalejší...
Určitě. Singly mají v době TikToku krátkou trvanlivost. Vyletí, pár týdnů to lidi zajímá, ale pak chtějí další, dopamin klesá, chtějí pořád nové podněty.
Jsme trošku závislí na dopaminu, nechci generalizovat, ale obecný rys společnosti tam je. Vidíme to na poptávce v hudbě, je málo písní, které vyjdou a jsou dlouho na příčkách.
Nepoddávám se tomu. Teď není ten moment, že budu rodit písničky jako na běžícím páse. Neupřednostním kvantitu před kvalitou, ale ani před rodinným časem. Pracuju na dalších písničkách, ale trvá to. Jednou to vydám a internet to nezapomene. Musím si za tím stát.
VIDEO: ‚V boji za svobodu riskovali všechno.‘ Mádlův film Vlny představuje trailer
Číst článek
Půlku života jste pod tlakem, neustále pozorována, neudělat špatné rozhodnutí... Je člověk spíš pod tlakem těch ostatních, nebo sama sebe?
Dlouho jsem si myslela, že pod tlakem ostatních, a pak jsem přišla na to, že si to asi dělám hodně sama, že jsem vycepovaná z domu a taky...
To je takové hezké přísloví: Ve dvaceti člověk strašně řeší, co si o něm myslí ostatní, ve čtyřiceti už to řeší míň a v šedesáti zjistí, že celý život nikoho moc nezajímal. (smích)
To mi přišlo hezké, že se občas trápíme něčím, co vůbec není. Nebo kauzami, co se k někomu ani nedostanou nebo to zapomenou. To u mě třicítka změnila. A co se týká tlaku, to pociťuju taky. Hodně věcí se mi žene hlavou, často si pobrečím, jako by vybublal ten hrnec...
U papiňáku se zvedne ventil a ono to vyfičí, a u vás tedy pláčem, jo?
Teď jsem to zjistila. Třeba včera jsem skládala prádlo do skříně a najednou jsem se rozbrečela. Říkám: „Oukej, tak se vyplakej.“ Trvalo to krátce a bylo to očistné. Já si ráda pobrečím, ale překvapí mě to občas.
Je to i ten tlak, občas nevyspání. Je důležité ticho, aby člověk slyšel i vlastní myšlenky. Tak když je domácnost plná malých dětí, tak tam ticho rozhodně není. Občas vypustit je potřeba, je to normální, tak se z toho nehroutím.
Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.
