Bezmocní proti ještě bezmocnějším. Spisovatel Tochman hledá v Kambodži lidskost, nachází trauma
Polský král reportážních knih Wojciech Tochman se vydal do Kambodže. Navštívil velká města i venkov. Svým typickým lakonickým způsobem pak popsal v knize Kokrhání kohoutů, pláč psů současný život tamních lidí. Dělá to tak, jak je pro něj typické – v knize nepadne ani slovo navíc.
Tochmana v Česku známe jako autora reportážních knih Pánbůh zaplať a Jako bys jedla kámen. Obě jsou mimořádně působivé a obě se vyznačují úsporným jazykem, kterým Tochman obyčejně a bez přívlastků popisuje to, co vidí a zažívá.
Wojciech Tochman je zpátky a přináší další těžko zapomenutelnou knihu. Poslechněte si recenzi knihy Kokrhání kohoutů, pláč psů
Často jde přitom o velké a emotivní věci – kdo si jednou přečte Jako bys jedla kámen, ten už nikdy nezapomene na práci doktorky Ewy K., která roky po skončení balkánských válek zkoumá do detailů kosti a oblečení jejich obětí a snaží se přijít na to, jak se mrtví jmenovali a kým byli.
Silná postava lékařky provází čtenáře i v poslední Tochmanově knize, která vyšla v českém překladu v nakladatelství Absynt. Jde o kambodžskou psychiatričku Sodi, která má na bedrech podobně palčivou práci jako zmíněná Ewa K. – objíždí v autě kambodžský venkov a snaží se léky, vysvětlováním a doporučeními zlepšovat život lidem s těžkými psychiatrickými diagnózami.
S těmito pacienty se společnost včetně nejbližších rodinných příslušníků obvykle vyrovná tak, že je na řetězu přivazuje u domu a čeká, kdy zemřou. Doktorka Sodi bojuje s příznaky onemocnění, ale také s pověrami, s často kontraproduktivním vlivem mnichů a šamanů i se samotnou vírou Kambodžanů, že nejvíc se vyplácí nikomu nedůvěřovat.
Co zbylo z genocidy
I když to tak na první pohled nevypadá, kniha Kokrhání kohoutů, pláč psů je vlastně o kambodžské genocidě; nebo spíš o tom, co z ní do dnešních dnů zbylo.
Odhalila zneužívání ve Švédské akademii. ‚Útočník kontroloval, co se čte a vydává,‘ říká novinářka
Číst článek
Tochman během své cesty zemí nachází zdecimovanou, chudou, nedůvěřivou a nešťastnou společnost, ve které je fyzický projev lásky mezi rodiči a dětmi znakem slabosti a kde je normální konzumovat v ranním zpravodajství detailní krvavé záběry nehod a vražd.
Tochman objíždí města i vesnice, nachází rodiny, které živoří v novodobém otroctví, z nějž nemají šanci se nikdy vymanit. Nachází ženy, které žijí v solidárních skupinkách jako bezdomovkyně na ulici, nebo děti, které se prakticky od narození starají samy o sebe, jak nejlíp to umí.
To všechno v kulisách chudoby, v katastrofálních hygienických podmínkách a bez jakékoli záchranné sítě, kterou by poskytovala vláda nebo solidární společnost.
Když se nedostává sounáležitosti
Útlá kniha nabízí těžko uvěřitelné množství beznaděje a frustrace. Tochman se ale na neštěstí bezbranných chudých lidí nepase. Snaží se ukázat, jak důležitý je obyčejný zájem jednoho člověka o druhého, jak zásadní je v našich životech sounáležitost a jak to může vypadat, když se jich nedostává.
Kniha Střelba v Kodani se správně ptá: Je víc moje svoboda, nebo tvoje city?
Číst článek
Kniha je také obžalobou občanských válek. Trauma momentu, kdy přijdete o základní životní jistoty a kdy se příslušníci jednoho politického nebo etnického uskupení snaží vyvraždit jiné lidi, se otiskne do dalších generací.
Otřesená důvěra v sebe i svět kolem a prožité trauma se dědí. Někdy má tvář chudoby a beznaděje, někdy je vidět navenek jako zmrzačené tělo a někdy je také zlobou a nenávistí bezmocných vůči ještě bezmocnějším.