Foyer Národního divadla ožije malbami Mikoláše Alše, po třiceti letech
Třicet let čekaly stropní malby Mikoláše Alše, až opět prozáří hlavní foyer pražského Národního divadla. Náročná oprava vzácných lunet začala minulý týden. Na průběh restaurace čtrnácti nástěnných maleb ve tvaru půlměsíce se přišel podívat také jeden z posledních žijících Alšových potomků, Jaroslav Mikoláš Vojna.
„No, hodně se to změnilo,“ pokýval hlavou, když vstoupil do foyer a zaklonil hlavu, aby se podíval na strop, který navrhl a vyzdobil jeho pradědeček.
„Ani jsem nevěděl, že lunety budou restaurovány. Když jsem to teď viděl, je to opravdu velice potřeba. Vidíte, tady to Rudohoří je skoro nečitelné. Jak tu vchází do Jizery, to je ještě jakž takž k poznání, ale barvy jsou zašlé a zřejmě se na tom projevuje i atmosféra Prahy. Po restauraci to bude určitě úplně jiné,“ teší se Jaroslav Mikoláš Vojna.
Jeho pradědeček Mikoláš Aleš se narodil v roce 1852, lunety samotné začal vytvářet v roce 1880 a vystaveny byly o rok později. Konkurz na výzdobu foyer Národního divadla vyhrál společně s kolegou Františkem Ženíškem.
Lunety Mikoláše Alše ve fyoer Národního divadla, díky kterým se i oženil, jsou v péči restaurátorů
„Jak tehdy vyhráli tu soutěž, dostal dva a půl tisíce zlatých a mohl se díky tomu oženit, vzal si mou prababičku díky těmto lunetám. V tehdejší době bylo dva a půl tisíce zlatých velký peníz, navíc k tomu dostal ještě studijní pobyt v Itálii, kam jel,“ vzpomíná pravnuk slavného malíře, který se málem vydal ve stopách svého předka.
„Ve chvíli, kdy jsem dospěl do věku, kdy jsem se měl rozhodovat, co budu dělat, moc jsem nevěděl. Tatínek mě ale nechtěl dát na akademii, protože měl po roce 1948 zkušenosti s tím, jak bídné je to živobytí, navíc říkal, že jen doutnám, ale nehořím. Teď, na sklonku života, už vím, co bych chtěl dělat – restaurátora, ale jim radit určitě nebudu,“ usmívá se Jaroslav Mikoláš Vojna s pohledem upřeným na postavy stojící opodál – restaurátory Mikolášových lunet.
Když jeden z nich, Tomáš Berger, zjistil, že posmutnělý sedmdesátiletý pán v tmavém kabátě, co se prochází po foyer, je pravnukem Mikoláše Alše, bez váhání seběhl z lešení a oba muži se spolu dali do řeči.
„Udělal si pár bodů a podle nich jel. Navíc udělal perspektivu tak, aby zespodu působila takhle,“ rozkládá pravnuk Mikoláše Alše rukama.
„To nám právě na akademii, když jsme kreslili uhlem a plakali jsme, že to takhle nejde udělat, říkali, že Mikoláš Aleš si takhle stoupnul ke kartónu, začal dole, udělal kopyto koně a jednou linkou pak celého koně ve skoku, v perspektivě. Traduje se, jaký on byl v tomhle mistr,“ uznale kývá hlavou Tomáš Berger.
Pánové se u nástěnných maleb ve tvaru půlměsíce, kterým se říká lunety, shodli, že Češi jako by pozapomněli na tuto mistrnou lehkou kresbu. Jaroslav Vojna by to chtěl napravit. Nedávno dokončil kopie všech čtrnácti pradědečkových lunet a chce je vystavit na letním divadelním festivalu v jihočeských Miroticích, kde se Mikoláš Aleš narodil.
