Gestapu se nikdy nepřiznala. Za mřížemi prožila lásku a její milostné hovory poslouchala celá věznice
„Geheime Staatspolizei. Jste zatčena, půjdete s námi.“ Tak jako tisíce dalších, i sotva devatenáctiletá Zdena Zajoncová z Ostravy slyšela onu děsivou strohou větu. Psal se 4. prosinec 1940, byla ještě tma a ona byla v bytě svých rodičů. V tu chvíli netušila, co ji čeká: vyšetřování a věznění se šťastným koncem. A neuvěřitelná životní láska mezi mřížemi.
Už během prvních minut po příchodu nacistické tajné policie se chovala tak, jak pro ni bylo typické v celém jejím dalším životě: nezpanikařila a gestapáky - už tak překvapené, že zatýkají holku vypadající na nějakých šestnáct let - šokovala prosbou, ať ji ještě nechají nasnídat.
Příchod mužů v kožených kabátech a tralaláčcích na hlavě očekávala víceméně od chvíle, kdy byl zatčen její bratr. Tu snídani jí povolili, na dlouho dobu to ale byla jediná věc, v níž si mohla prosadit svou.
Během několikaměsíčního vyšetřování nepřiznala nic. Ani protinacistické nápisy a letáky, ani další odbojovou činnost v ilegální skupině mládeže, ačkoliv jí za skutky - kvalifikované jako velezrada - hrozil trest smrti a komisař jí sliboval, že když řekne pravdu, může hned odejít domů.
Zdena ale dobře věděla, že jde jen o lest. Vůči smečce, která proti ní stála, měla alespoň jednu výhodu: zalhala, že vůbec nerozumí německy, a tak si během výslechů mohla déle promýšlet odpovědi a občas pochytit i informaci, která nebyla určená jejím uším.
Paměťová stopa
Seriál „Paměťová stopa“ představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Znáte-li zajímavé pamětníky, pošlete tip na husova10Z@gmail.com. Dokumenty připravuje Americký fond ve spolupráci se serverem iROZHLAS.cz a Českou televizí.
Jako v románu
Ostravská věznice byla na svou dobu velmi moderní. Na každé cele byl splachovací záchod - samozřejmě bez řetízku. Odpadové potrubí vězni i přes přísný zákaz používali ke komunikaci mezi celami. A právě ze záchodové mísy se jednoho večera ozval signál, že někdo chce hovořit.
Klekla si na dlaždičky a řekla: „Jmenuji se Zdena Sawová, je mi necelých dvacet let.“
Na dotaz, jak vypadá, dodala: „Jsem malá štíhlá, mám husté blond vlasy, od šesti do osmnácti let jsem cvičila v Sokole, jsem turistka a s rodiči jsem chodila po Beskydech.“
Také protějšek se představil a popsal. Byl to skautský vedoucí Vladimír Skotnica, o deset let starší, vysoký a s bílými vlasy.
Popis přišel k dobru za několik týdnů, kdy se oba mladí lidé při transportu do Breslau (polské Vratislavi) poprvé a naposledy v životě na několik chvil uviděli na vězeňské chodbě a nenápadným gestem si naznačili, že toho druhého poznávají.
Do té doby si ale přes potrubí stačili vyměnit nespočet vřelých slov. „Moc jsme se do sebe zamilovali a mluvili spolu velmi často. Oslovovali jsme se francouzsky 'mon chéri' a 'ma chéri' a vyprávěli si o všem možném. Bylo mi necelých dvacet let a přečetla jsem spoustu knížek od červené knihovny po evropskou literaturu, tak jsem to prožívala všechno jako v románu.“
A nejen oni dva. Už v té době tušili, že jejich rozhovory poslouchají i vězni v sousedních celách. Jak se pak Zdena dozvěděla od svého pozdějšího manžela, všechny posilovalo, že si nestěžovali, ale naopak povídali o samých krásných věcech.
Na konci cesty do Breslau zažila paní Zdena krátký okamžik, který ji posiluje dodnes: „Když nás hnali z dobytčáků, nádražím znělo z ampliónů 'Pozor, vězni'. Když jsme to slyšeli a viděli, jak se z oken vedle stojícího rychlíku na nás dívají Němci, všichni jsme se bez jakékoliv domluvy či povelu vzpřímili a vyrovnali, vykročili levou nohou a vypochodovali sokolským krokem. A Němci jen mlčky sledovali, jak se najednou ta hromada těl, unavených a utrápených, jakoby zázrakem opět proměnila v hrdé a odhodlané lidi.“
V rukavicích a kulichu mlčky v létě v tramvaji
Ani v Breslau se Zdena Zajoncová k ničemu nepřiznala, po čase proto putovala do věznice v Brně a 1. srpna 1941 byla propuštěna na svobodu.
Nečekaný převoz na vyšetřovnu gestapa v Kounicových kolejích sice mohl věstit to nejhorší, jeden z gestapáků ji ale perfektní češtinou nabádal: „Jsi volná, tak už nedělej žádné hlouposti a běž pracovat“.
První chvíle venku ale provázely smíšené pocity. „Šla jsem od Kounicových kolejí uprostřed léta ve vlněné čepici, zimním kabátě s kožešinou, v teplých vlněných punčochách a zimních botách - zkrátka v tom, v čem mě v prosinci odvedli. Byla jsem úplně bílá, protože osm měsíců jsem nebyla venku. A lidé mě viděli a odtahovali se ode mě, jako bych byla malomocná. Přitom museli vědět, odkud jdu.“
Krátce po návratu do Ostravy začala pátrat po Vladimíru Skotnicovi. Navštívila jeho rodinu a poté, co prolomila jejich nedůvěru, jí prozradili, že podle tajného vzkazu, který dostali, je Vladimír živ a s dalšími vězni pracuje na budování Atlantského valu.
V březnu 1943 si ale Zdena přečetla v novinách zprávu o jeho popravě. Zbyl jí jen malý moták začínající slovy „Moje milovaná Zdeničko“ a dodnes živé sladkobolné vzpomínky na první opravdovou lásku.
