Josef Hasil se za Krále Šumavy nepovažoval. ‚To vymysleli estébáci, já jsem prostě Pepík,‘ říkal
Králů Šumavy bylo víc. Kdysi se tak říkalo šumavským pašerákům. Češi si ten „titul“ nejspíš nejčastěji spojují s propagandistickým filmem Karla Kachyni. Říká se taky, že králem Šumavy byl převaděč Franz Kilián Nowotny (1905-1977). Státní bezpečnost označovala na počátku 50. let za krále Šumavy převaděče a kurýry Jaroslava Kasku (nar. 1925), Jana Maška (1923-2011) a Josefa Hasila (1924-2019), jemuž jsou věnovány Příběhy 20. století.
O Josefu Hasilovi, který dostal z komunistického Československa na Západ desítky lidí, byla publikována spousta článků – jeho osudům se systematicky věnovala režisérka Kristina Vlachová, vyšel o něm „životopisný román“ D. J. Žáka, nedávno natočil režisér David Ondříček na základě motivů z Hasilova života televizní sérii.
Vždycky jsem se modlil k Panně Marii… Vzpomínky Krále Šumavy Josefa Hasila – 1. část
Příběhy 20. století se opírají o zřejmě poslední interview s Josefem Hasilem, které nedlouho před jeho smrtí pořídila v Chicagu spolupracovnice Paměti národa Marie Štěpánová. V jednom z doprovodných textů charakterizovala Hasila slovy „drobný, pokorný, odvážný a hluboce věřící“.
Víra Josefa Hasila (snad) neopustila nikdy. „Já se vždycky pomodlil před přechodem. Modlil jsem se k Panně Marii a říkal jsem jí, jestli dělám něco špatně, ať mi nepomáhá,“ tvrdil Hasil.
Za krále Šumavy se nepovažoval: „Ale prosím Vás, to vymysleli estébáci, já jsem prostě Pepík Hasil.“
Sedmé dítě ze samoty
Josef Hasil se narodil 8. února 1924 nedaleko Prachatic, na chudé šumavské samotě Zábrdí č. p. 33 jako sedmé, předposlední dítě. Jeho otec od rodiny brzy odešel, starost o rodinu zůstala na matce Rosalii.
Josef už jako malý pásl za peníze husy a pracoval u sedláků: „Museli jsme jí pomáhat – šli jsme sloužit. Když jsem chtěl jít do měšťanky, tak mě nepustili, protože bych přišel ze školy pozdě a nevykonával bych tu práci, kterou po mně chtěli… Pro matku bylo jistě těžké, že na nás byla sama, ale otec byl opilec a bil ji, tak nám bez něj bylo líp.“
Sourozenci Hasilovi drželi při sobě, pro pozdější Josefův příběh to má značný význam.
Za německé okupace měl být Josef Hasil, který se mezitím vyučil bednářem, takzvaně totálně nasazen, tedy poslán na nucené práce do říše. Počátkem roku 1944 odešel raději dobrovolně pracovat do Pasova, našel si sám zaměstnání, aby nebyl z úředního příkazu přidělen do některé z bombardovaných průmyslových zón. Pracoval na výkopech, měnil koleje, betonoval zákopy.
Na pár týdnů se dostal do rozbitého Schweinfurtu, kde z trosek vytahoval a čistil cihly, o Vánocích se vrátil domů. V roce 1945 se společně s bratrem přidal k odboji, na sklonku války odzbrojovali německé vojáky, kteří utíkali z protektorátu a kradli ve vsích jízdní kola:
„Bratr jim řekl: ,Pojďte si poslechnout rádio!‘ Tak šli k nějakému sedlákovi a tam hlásili, že německá armáda se vzdává. Byli pak ochotní vzdát se Američanům.“
Po válce dostal dvacetiletý Josef Hasil partyzánské osvědčení. Nastoupil na vojnu k pěšímu pluku do Písku, pak se jako odbojář přihlásil ke Sboru národní bezpečnosti (SNB). Absolvoval policejní školu v Protivíně, vyšel jako rotný, později ho povýšili na strážmistra.
Zvonková-Glöckelberg
Hasil se dostal k pohraniční posádce do vesnice Zadní Zvonková (Glöckelberg). Tehdejší atmosféru pustého kraje, těsně u „železné opony“ a po vyhnání německých obyvatel, přibližuje právě příběh vsi. Roku 1923 v ní bylo pět hostinců, tři obchody, dvě trafiky, mlýn, hamr, škola, pila, kostel, v roce 1930 měla Zvonková přes 600 obyvatel. Po roce 1948 byla postupně srovnána se zemí.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 utíkali lidé přes hranice na Západ a Josef Hasil patřil k příslušníkům SNB, kteří nechávali uprchlíky projít, občas jim dokonce ukazovali cestu: „Když jste někoho podezřelého viděl, tak jste ho měl chytit. My jsme je nechávali, ani jsme je nekontrolovali.“
Postupně začal uprchlíkům na česko-rakousko-německém trojmezí aktivně pomáhat. V říjnu 1948 požádal Josefa Hasila kamarád, aby odvedl na Západ manžele Fořtovy, jimž hrozilo zatčení, a zdravotní sestru Annu Bezecnou.
Osudná cesta – říjen 1948
Josef Hasil příteli vyhověl, šel s dalším „esenbákem“ Zdeňkem Vyletou: „Já měl ten den službu u útvaru na hranici a na tu službu jsem prostě nenastoupil. Ti lidé si nabrali kufry a nemohli je unést a my, pitomci, jsme jim chtěli pomoct, tak jsme jim ta zavazadla nosili a sami jsme se unavili taky. A byl sníh, to bylo na Šumavě to nejhorší.“
Hasil s Vyletou převedli uprchlíky do Německa, ale postupovali pomalu a cestou zpátky bloudili. Vyleta byl vyčerpaný: „Ten můj kamarád, ten byl tak zbitý, on nebyl zvyklý jako já, já měl tvrdší život.“
Dvojice narazila na cestě poblíž rakousko-bavorských hranic na německého civilistu: „Byl to financ v civilu a hned se ptal, co tam děláme. My mu říkali, že jsme převedli lidi a jdeme zpátky do Čech. Chtěl, abychom šli s ním, na německou stanici.“
Vyleta nabídku přijal, ale Hasil se chtěl vrátit ke své těhotné dívce Marii Vávrové, s níž plánoval svatbu: „Tak jsem to vzal přes louku nahoru do lesů, zpátky do Čech. Ten chlap mezitím dotáhl Vyletu do baráku, oblékl si uniformu, vzal si flintu a šel chytit mě.“
Financ Hasilovi nadběhl, porvali se, Hasil ho odzbrojil, utekl, ale už se nedokázal vrátit k útvaru. Doklopýtal do Čech, narazil na chalupu, kde požádal o něco k pití – a v teple usnul.
Majitel domu Josefa Hasila udal. Přijeli si pro něj „kolegové“ z SNB, přivázali ho řetězem k posteli, pak už putoval od výslechu k výslechu a od věznice k věznici. U soudu, v němž figuroval i neblaze proslulý prokurátor Karel Vaš, dostal Josef Hasil v roce 1949 devět let odnětí svobody za „úklady proti republice“.
Útěk z dolů
„Na práci nás odvezli napřed do Plzně na Bory a potom do Dolního Jiřetína do dolů, to už jsme měli po soudu,“ vzpomíná Josef Hasil v interview pro Paměť národa.
Spolu s kamarádem-muklem Antonínem Vítkem se rozhodli, že utečou – a útěk se jim podařil. Hasil s Vítkem utekli 9. května 1949 a mířili na Šumavu. Pomohli jim neznámí dobří lidé a také Hasilovi příbuzní. Úspěšně se dostali do západního Německa, skončili v uprchlickém táboře v Murnau.
Agent malé postavy
Většina příběhů třetího odboje končí tam, kde se ten Hasilův teprve rozvíjí. Nezůstal v západním Německu jako prostý exulant, ale vstoupil do služeb americké CIC a stal se výkonným agentem. Neměl na starost „pouze“ převádění lidí: budoval také v komunistickém Československu špionážní síť a měl i řadu jiných úkolů.
Podle Karla Pacnera patřil Josef Hasil k takzvané Kašparově zpravodajské skupině (plukovník Jaroslav Kašpar), v Československu byl ve styku s lidoveckou odbojovou skupinou III. O. B. (Třetí osvobozovací boj), která měla „buňky“ od Blatné přes celou jižní Šumavu až po Pardubice. Hasil donesl do Písku vysílačky, jeho spolupracovníci měli posílat zprávy na Západ a také například vybrat místa pro seskok parašutistů v případě válečného konfliktu mezi demokratickým Západem a sovětským blokem.
Josef Hasil nebyl jistě jediný schopný agent, ale byl obratný, jako bývalý pohraničník znal hranice a zvyklosti jejich ostrahy. Byl malý vzrůstem, ale ve výborné fyzické kondici a v dobrém slova smyslu drzý.
Podle různých svědectví používal převleky (v jednom případě se prý přestrojil za ženu) a také nechával komunistickým hraničářům písemné vzkazy: Zase jsem prošel. Kolik lidí převedl, to není docela jasné, v interview říká, že už si nevzpomíná, že snad „patnáct, možná dvacet“, bývají však uváděny i o dost vyšší počty.
Všichni Hasilovi blízcí
Státní bezpečnost se pokoušela Josefa Hasila dopadnout přes jeho blízké – a když se jí to nedařilo, alespoň je různými způsoby týrala a mstila se na nich. Ve vězení skončila na půl roku Hasilova matka Rosalie. Bratr Bohumil (1920–1950) utekl, když ho od soudu vedli do vězení, a poté i on chodil přes hranice. Bratr Antonín Hasil dostal 22 let (vězněn deset roků), jeho ženu odsoudili ke stejnému trestu (vězněna šest let).
Sestra Aloisie prožila v kriminálech 13 let, její manžel čtyři roky. Sestry Anežka a Žofie byly vězněny sedm let. Bratři Julius a Jaroslav uprchli na Západ. V kriminálech skončily i téměř celé rodiny Hasilových spolupracovníků, například rodina Starých, jejíž členové dohromady odseděli, respektive odpracovali za mřížemi přes 50 let.
Dne 7. prosince 1949 převáděl Josef Hasil se svými spolupracovníky rodinu Hrašových z Husince a dva politické vězně na útěku. V lesích nedaleko Soumarského mostu narazili na hlídku dvou pohraničníků a strhla se přestřelka, při níž zemřel mladší strážmistr SNB Rudolf Kočí a další mladší strážmistr František Háva byl těžce zraněn.
Od té chvíle byl hon na Josefa Hasila ještě intenzivnější a někdy v té době se také začala rodit legenda o „Králi Šumavy“. Státní bezpečnost tak označovala – na základě lidových přezdívek – tři agenty, Josef Hasil byl jedním z nich.
Hasil byl věřící – praktikující katolík. Ve většině rozhovorů vzpomíná, že se modlil k Panně Marii, aby ho „ochraňovala, pokud koná správně“. Vždycky vyvázl živý, ale jeho blízcí takové štěstí neměli. V létě 1950 přecházel hranice do ČSR spolu s bratrem Bohumilem, který chtěl odvést do bezpečí svého syna.
Ve skupině agentů byl nasazen komunistický špeh, pohraniční stráž na Hasily čekala, strhla se přestřelka, při níž byl Bohumil těžce zraněn. Zemřel v rukou příslušníků SNB. Dodnes není jisté, kde je Bohumil Hasil pohřben. Tradovalo se, že u zdi hřbitova v Českých Žlebech, kam prý lidé nosili už v 50. letech květiny a zapalovali svíčky.
Marie a Josef
K případu Josefa Hasila se pojí i další velmi těžké osudy. Hasil si měl v roce 1948 brát svou dívku Marii Vávrovou, která s ním čekala syna. Ten přišel na svět v roce 1949 a dostal jméno Josef Vávra. To už byl Hasil v kriminále a vzápětí na útěku. Později, už jako agent CIC, chtěl Marii převést na Západ, ale prý se bála. „Smluvili jsme se na místě i čase, ale nedorazila,“ říká Josef Hasil na nahrávce pro Paměť národa.
Marii Vávrovou a celou její rodinu komunistická policie sledovala, třikrát ji uvěznili, v kriminálech prožila celkem dva a půl roku. O malého Josefa se zatím starali děd a babička Vávrovi. Dne 22. prosince 1950 zatkla StB i prarodiče. Dvouletý Josef zůstal doma sám se svou čtrnáctiletou tetou Anežkou. Pak se ho na čas ujali bezdětní příbuzní z Volar.
Děd František Vávra v kriminále po dvou a půl letech onemocněl tuberkulózou, předčasně ho propustili a krátce po příchodu domů zemřel. Na konci roku 1953 se po třech letech vrátila z vězení babička Anna Vávrová, nastěhovala se do statku v obci Škarez u Šumavských Hoštic a vzala si malého Josefa k sobě.
Na matku si Josef Vávra téměř nepamatuje: nejdřív byla ve vězení, potom pracovala ve Strakonicích a domů se vracela jen na neděli, později se vdala a syna nechala u babičky. Marie Vávrová si vzala za manžela Karla B., který byl od roku 1951 podle archivních dokumentů tajným spolupracovníkem – a donášel právě na Vávrovy.
„Král Šumavy“ Josef Hasil chodil „přes čáru“ až do roku 1953. Šlo to hůř a hůř, komunisté zavírali hranice čím dál neprodyšněji, bylo zjevné, že k tolik očekávanému konfliktu mezi Západem a Východem nebo k převratu v Československu zpět k demokracii nedojde.
V roce 1953 se Josef Hasil vystěhoval do Spojených států amerických. Oženil se tam s Eliškou Pokornou a desítky let pracoval jako běžný zaměstnanec automobilové továrny v Chicagu. Se synem Josefem, který prožil v mnoha ohledech bolestný život, se setkal až po desítkách let – teprve když se komunismus zhroutil.
Po listopadu 1989 jezdil Josef Hasil do Čech, dokud mu to zdraví dovolovalo, poskytl mnoho rozhovorů, roku 2001 mu prezident Václav Havel udělil Medaili za hrdinství.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století, audio je nahoře v článku.
