‚Řada tovaryšů za lepším životem vůbec nedošla.‘ Jaké to bylo žít jako poddaný, popisuje etnolog Šimša
Řemeslo bylo historicky zásadním lidským kapitálem, ale sloužilo také jako prostředek sociální mobility, zejména pro venkovské obyvatelstvo. Vyučit se a stát se z tovaryše mistrem se ale poštěstilo jen málokomu. S jakými překážkami zápasili naši předci při snaze o lepší živobytí, popisuje v pořadu Leonardo Plus etnolog Martin Šimša.
„Plnoprávnými občany města byli tzv. osedlí, tedy majitelé měšťanských domů, ať na náměstí, nebo v dalších ulicích,“ uvádí etnolog Martin Šimša.
S jakými překážkami zápasili naši předci při snaze o lepší živobytí? Poslechněte si celé Leonardo Plus s etnologem Martinem Šimšou
Až vlastnictví domu zakládalo sociální jistotu ve městě a ti, kteří neměli ani dům a pohybovali se po krčmách a městských zákoutích, byli považování za skutečné dno společnosti.
Průnik do městské společnosti ale možný byl a svým způsobem byl i nutný. „Historici předpokládají, že možnosti reprodukce města z vlastních zdrojů byly po celý středověk i novověk dost omezené,“ říká Šimša.
„Město potřebovalo neustále přísun nových lidí z venkova, kteří městský organismus stižený nemocemi, epidemiemi, vysokou dětskou úmrtností obrozovali. Tedy město samo ze svých zdrojů toho nebylo schopno,“ vysvětluje Šimša.
Tradičně se ale také uvádí, že průnik venkovanů do městských cechů byl minimální.
„Zjistil jsem, že opak byl pravdou. Venkované nechávali své děti řemeslu učit docela pravidelně a činili tak zejména bohatí sedláci, protože v rodinách bylo spoustu dětí a bylo jasné, že ne všichni se budou moci uplatnit jako hospodáři,“ dodává.
Dědický podíl pro další syny byl někdy dost velký na to, aby se mohli vyučit. „Vyučení ale nebylo nijak laciné a u těch méně movitých pak platilo tzv. pravidlo rok za rok. Když tovaryš neměl peníze, tak za rok učení tam strávil rok zadarmo. Takže z tří let učení bylo najednou šest,“ říká Šimša.
Mistry se stali ti nejšťastnější
I tak ale rozhodně ne každý vyučený chlapec z venkova měl dveře města otevřené. „Například na Pardubicku v 16. století skoro až jedna třetina chlapců zemřela buď v průběhu učení, nebo po jeho dokončení, bohužel často i na vandru,“ popisuje Šimša.
„My si dnes vandr spojujeme s turistikou, ale to nebyla vůbec romantická záležitost, bylo to docela nebezpečné. Vandrovníci nosili peníz v hotovosti a na cestě v krčmách na ně byli nachystaní lapkové a ti, kteří jim je nadháněli, zjišťovali, kdo peníze má, a kdo ne,“ dodává Šimša.
Pět panen kráčí do pekla s démony na ramenou. V Broumově zpřístupnili unikátní malbu ze 14. století
Číst článek
Zrovna na Pardubicku prý zavražděných řemeslníků, kteří s sebou nesli peníze, byla celá řada. „A bohužel často jen oděv, který měl vandrovník na sobě, stál lapkům za to, aby tovaryše zabili,“ říká Šimša.
„Takže celá řada tovaryšů za lepším životem skutečně vůbec nedošla a i z těch, kteří vandr ukončili a stali se z nich tovaryši, se jen asi jedna pětina stala mistry a zakoupili si třeba nějakou nemovitost ve městě,“ popisuje obtížné cesty obyvatelstva venkova do měst Šimša.
Jak byla organizována obecní správa ve středověku? Kdo ji pro majitele panství zajišťoval? To se dozvíte od etnologa Martina Šimši v pořadu Leonardo Plus. Dostane se také na kastovní pravidla i na postoj sedláků k vrchnosti a čeledínů k sedlákům.
Poslechněte si celý pořad v audiozáznamu. Připravila Markéta Ševčíková.
