Agent Státní bezpečnosti, vězněný třináct let. Příběh Stanislava Mazana, odsouzeného za velezradu
Když přijel 82letý Stanislav Mazan na natáčení rozhovoru do studia Paměti národa, které jsme v dubnu 2016 postavili na zámečku v Hlučíně, byl trochu rozpačitý a my také. Moc jsme toho o něm nevěděli – a těch pár dostupných informací nedávalo zrovna jasnou představu.
Uprchlík na Západ a současně spolupracovník Státní bezpečnosti, který se záhy ocitl zpátky v Československu. Politický vězeň, propuštěný v roce 1960, avšak znovu zavřený za kriminální delikty a držený za mřížemi až do osmašedesátého.
Agent Státní bezpečnosti, vězněný třináct let. Příběh Stanislava Mazana, odsouzeného za velezradu
Spousta rozporů. Nakonec jsme zaznamenali pozoruhodné a podle všeho poctivě vyprávěné vzpomínky na drsný a místy temný život.
To je tvůj otec, jdi za ním
Stanislav Mazan se narodil na Moravě, v Rokytnici, která je nyní součástí Vsetína. Stalo se 1. října 1934. Vyrůstal s maminkou Annou, s babičkou a bratrem, otce Josefa Baloga téměř neznal. Stanislavova česká babička byla poprvé vdaná za Rakušana, její syn sloužil ve wehrmachtu, což rodinu za okupace do značné míry chránilo, třeba když němečtí vojáci dělali namátkové prohlídky po domech.
Dávno předtím se babička podruhé vdala za pana Mazana – po něm měl Stanislav jméno. Z dětství si pamatoval německé odvedence, kteří cvičili nedaleko jejich domu, a také konec války, kdy se díval, jak místní vezou postřílené vojáky na žebřiňáku.
Mrtví prý tehdy „byli všude. Šel jsem kolem hračkářství a tam ležel chlap s nožem v zádech. Viděl jsem taky, jak lidé na mrtvé plivají.“
Těsně po válce se Anna Mazanová odstěhovala i se svými syny za prací do pohraničí, do Karlova pod Pradědem v Hrubém Jeseníku, kde Stanislav zažil vyhnání a okrádání německých obyvatel.
„Přijela tatrovka, nechali ještě Němce odevzdat prsteny, prohledali je a pak je odváželi do táborů,“ vyprávěl. Zhruba v té době mu matka na ulici ukázala cizího muže a řekla: „To je tvůj otec, jestli chceš, jdi za ním“.
Stanislav absolvoval osm tříd obecné a měšťanské školy, pak se učil ve zbrojovce nástrojařem, ale z učení ho propustili, prý ze zdravotních důvodů. Vyrůstal dost divoce a bez dozoru (matka živila rodinu a pracovala), když mu bylo 15 let, domluvil se s kamarádem Rudolfem, že tajně odejdou do západního Německa.
Doma vzali peníze, jako výbavu na cestu si koupili lahev rumu, odjeli vlakem do Prahy a dál do Chebu. Bylo už po únoru 1948, ale neutíkali před komunismem, chtěli zažít dobrodružství. Zkusili přejít hranice, sebrala je hlídka, skončili v cele, pak je policisté přes Prahu deportovali zpátky do Vsetína. Po pár týdnech ve vězení dostali oba podmíněný trest. Stanislav říkal: „Vyšel jsem z toho dobře, ale pak nastalo nejhorší období v mém životě.“
48:24
Roky věřila, že matka je mrtvá. Příběh Ireny a její rodiny, kterou pronásledovali nacisté i komunisté
Číst článek
Jak to nejhorší období začalo? Po pokusu o útěk ze země a krátkém pobytu ve vězení získal zřejmě Stanislav Mazan ve vesnici pověst „mladého gangstera“, proto se na něj v roce 1950 obrátil asi dvacetiletý vzdálený známý a navrhl mu, zda by s ním nechtěl přepadnout pokladní, která nosila výplaty do místního družstva.
Stanislav souhlasil (možná nechtěl vypadat zbaběle), vzal si od muže pistoli („maďarskou devítku“) a doma ji schoval pod polštář.
Přepadení, podobně jako útěk za hranice, nemělo politický motiv: měl to být čistě kriminální čin, mladí muži chtěli peníze, plánovali, že si za ně koupí nebo postaví chatu. Pokladní se nechystali zabít, „jen“ okrást.
Stanislavovu pistoli však našla jeho matka. Nevěděla si se synem rady, byla komunistka, a tak ho odvedla za místním předsedou strany. Slíbil jí, že s klukem promluví, ale zavolal Státní bezpečnost: „Řekli mi, že jsem šikovný, že bych pro ně mohl udělat určité věci. A já jsem řekl: ‚Proč ne?‘“ vzpomínal Mazan.
Kombat a jeho agent
Stanislav Mazan měl předstírat, že chce plán přepadení dotáhnout do konce. Úkol přijal: přivedl policii ke známému, který vzápětí skončil ve vězení. Důstojníci StB tehdy došli k závěru, že by se jim šestnáctiletý mladík mohl hodit i v jiných záležitostech.
Šli na Stanislava chytře: vyprávěl, jak na něj silně působilo, že s ním poprvé v životě někdo jednal jako s dospělým, měl pocit, že je důležitý tajný agent, že se těší respektu. Dostal od estébáků zbraň – a podepsal papír, na němž prý stálo: „Slibuji, že budu věrně hájit lidově demokratickou republiku, dělnickou třídu, její práva, privilegia, vymoženosti. Jestli zradím a nedodržím, co jsem slíbil, ať mě stihne spravedlivý hněv a pomsta celého národa.“
Dokument se nedochoval, Stanislav Mazan rekonstruoval text po paměti. Jeho jméno nefiguruje v registrech spolupracovníků StB, zatím se nenašel žádný odpovídající svazek, k dispozici je jen jeho výpověď pro Paměť národa a soudní a vyšetřovací spis z pozdější doby.
Státní bezpečnost zřejmě nedospělého kluka cynicky využívala. V interview říkal: „U toho závazku byl dodatek, že jsem mladistvý a ještě mi není osmnáct let. Velitel, říkali jsme mu Kombat, k tomu dopsal: ‚V případě zatčení, i kdyby měl být vynesen rozsudek smrti a měl být vykonán, tak se neodvolám.‘ I to jsem podepsal.“
„Kombat“ je složenina ruských slov „komandir bataljona“, něco jako major či podplukovník. Kdo byli estébáci, kteří měli Stanislava na starost, to se nám nepodařilo přesně zjistit. Stanislav si „Kombatovo“ jméno nepamatoval, říkal, že se za dva roky stal ministrem vnitra, což ale z různých důvodů nezní pravděpodobně.
Stanislavův řídící důstojník vystupoval pod jménem Bohuš Mokrý – a Bohuslav Mokrý v té době opravdu působil u vsetínské StB. V příběhu se objevuje ještě další důstojník jménem Malina.
VIDEO: Poslední boj parašutistů. Radiožurnál vysílal historickou rekonstrukci bojů z krypty v Resslově ulici
Číst článek
Agent Stanislav od nich začal dostávat úkoly, které už nemířily proti těm, kdo chystali kriminální činy, ale především proti odpůrcům komunismu. Byl důvěryhodný, protože se o něm vědělo, že už byl dříve vyšetřován a odsouzen za pokus o přechod hranic, tedy za čin, který se obecně chápal jako politický.
Jednou se vetřel k lidem, kteří pomáhali odbojové skupině, složené z bývalých partyzánů, jindy udával kolegu ze zbrojovky, který tiskl protirežimní letáky a posléze byl zatčen. Stanislav napomohl k persekuci protikomunisticky zaměřených lidí, je velmi pravděpodobné, že jim dost ublížil.
Ke „Kombatovi“ měl silný vztah, který se začal měnit během let 1951-1952: „Mě politika nezajímala. Ale pamatuju si proces se Slánským. Často jsem velitele doprovázel večer domů a povídali jsme si. A když byl souzen Slánský, ptal jsem se, jak je to možné. Kombat mi řekl: ‚My můžeme zatknout i prezidenta.‘“
Druhý útěk z Československa
Ve dvaapadesátém se Stanislav Mazan jako spolupracovník StB prozradil. Za poměrně dramatických okolností vyšlo najevo, že má pistoli a že ji smí mít beztrestně. Estébáci ho sice z maléru vytáhli, ale bylo to v době, kdy už se začínal bát, kdy věděl, že tajná policie je všemocná, že nepohodlní lidé mohou zmizet beze stopy a že k nepohodlným už možná patří.
Bál se i pomsty ze strany odpůrců komunismu a jejich příbuzných. Utekl ze svého kraje, navštívil v Ostravě otce, jemuž sebral dvě pistole. Skrýval se v horách – a jakkoli to zní absurdně, chtěl se přidat k nějaké antikomunistické skupině. To se mu nepodařilo, a tak na podzim 1952 (podle pozdějších vyšetřovacích protokolů ve společnost jistého Bláhy) přešel hranice do Rakouska.
V americké okupační zóně ho sebral policista a skončil na pár týdnů ve vězení, protože měl u sebe zbraň. 22. prosince 1952 Stanislava propustili, tentokrát se dostal do uprchlického tábora a k americké zpravodajské službě CIC, která tehdy verbovala antikomunistické uprchlíky.
Byli zapotřebí jako agenti, většinou pak ilegálně odcházeli domů jako tzv. kurýři s různými úkoly. Potíž byla v tom, že Stanislav se nechtěl do Československa vrátit, ani dělat amerického „špióna“ – bál se a bál se i CIC kvůli své minulosti. Chtěl do francouzské cizinecké legie, o níž měl pouze matné představy, a v pozdějším soudním spise se dochovala jeho výpověď, podle všeho docela upřímná:
49:21
Sedlák z Vysočiny se setkal s parašutistou Kubišem dva dny před jeho smrtí. Řekli si jen jednu větu
Číst článek
„Chtěl jsem (od Američanů – pozn. red.) odejíti proto, že jsem se obával, že by mne CIC zneškodnila, protože jeden československý uprchlík o mně CIC tvrdil, že pracuji s StB, ale nevím, jak se toto o mně dověděl.“ A na jiném místě: „Měl jsem strach, že mne budou trestat, protože v Československu jsem musel shazovat jejich lidi.“
Od Američanů utekl. Dozvěděl se, že se v Německu formují zvláštní jednotky (v interview mluví o „strážních oddílech“, ve spise se píše o „evropské armádě“), zkusil tedy z Rakouska přejít do západního Německa, jenže v zimě v horách zabloudil. Zatkla ho policie, prožil dalších několik dní ve vězení, znovu byl propuštěn a znovu se vrátil k CIC.
Pro Američany byl ovšem nevěrohodný, a tak ho 27. ledna 1953 vyhodili z tábora. Když konečně doputoval k Francouzům, aby vstoupil do cizinecké legie, neprojevili o něj zájem. Nevěděl, co má dělat, neměl peníze, neměl kam jít. Přešel tedy do sovětské okupační zóny. Opět ho zatkli – a předali zpátky do Československa.
Třiadvacet let za velezradu
Během výslechů v Ostravě se Stanislav Mazan setkal s důstojníky StB, které znal, ale nepomohli mu, byl vyšetřován jako každý jiný uprchlík. O jeho spolupráci s politickou policií je ve spisech řeč (jednání soudu bylo neveřejné).
Stanislav ve výpovědi před soudem konstatuje: „Nespolupracoval jsem s StB z toho důvodu, že bych byl například dobrým vlastencem, dělal jsem to spíše z dobrodružství. Práce s StB se mně pak začala nelíbit, protože jsem musel shodit mnoho mých kamarádů.“
O desítky let později líčil: „Vyhrožovali, že zničí mou rodinu. Můj advokát přišel k soudu a zeptal se mě, jestli vím, že mi byl navržen trest smrti. Já to věděl, řekl mi to vyšetřující referent. Říkal mi, že od návrhu trestu smrti k jeho provedení je dost daleko. A já na to povídám: ‚Sakra, to ne, to je blízko!‘ A tak jsem se hájil, že jsem vyrostl ve špatných podmínkách.“
Krajský soud v Jihlavě poslal Stanislava Mazana do vězení na 23 let za velezradu a vyzvědačství. Postižena byla i jeho matka, mimo jiné ji vyloučili z komunistické strany a připravili ji o větší část důchodu.
Střílejí, jdeme zpátky
Stanislav Mazan byl převezen do věznice v Leopoldově. Odmítal respektovat vězeňský řád, mnohokrát byl umístěn do cely se zpřísněným režimem a mnohokrát ho dozorci zbili. Počínal si vzpurně, vůči bachařům se vymezoval: „Byl jsem prchlivý a nic jsem si nenechal líbit. Jsem už takový, že když jde někdo do mě tvrdě, jdu do něj tvrdě taky.“
Za čas ho deportovali na těžbu uranu do pracovního tábora na Jáchymovsku, kde se účastnil vězeňských stávek kvůli špatným podmínkám a nedostatku jídla. Na šachtě se přidal k vězňům, kteří se pokusili o útěk.
Dostali se až k drátěnému plotu lágru, ale bachaři na ně začali střílet: „Nejmladšího kluka střelili do břicha. Už nevím, jak se jmenoval. Křičel jsem, že jdeme zpátky. Toho za mnou střelili do ruky. Já z toho vyvázl šťastně, ale přijel náčelník a vzal automat, že mě odstřelí. Zabránil mu v tom jeden bachař…“
Z Jáchymova odvezli Stanislava Mazana do Ruzyně (kde poprvé držel hladovku) a pak se vrátil do Leopoldova. V roce 1956 byl na samotce (v tzv. korekci), dostal záchvat a psychicky se zhroutil.
Nejdřív ho zmlátili, ale pak ho přeci jen nechali vyšetřit a vězeňský lékař doporučil hospitalizaci na psychiatrii. Bachaři se prý k němu náhle začali chovat jinak, umyli ho, nakrmili – a poslali do uzavřeného oddělení psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích, kde dostával inzulinové šoky.
Léčba mu ve vzpomínkách utkvěla jako týrání. Byl zoufalý, znovu ho zbili, protože se odmítal podrobovat zákrokům. Říkal, že jednoho dne vyšel na chodbu a tam stál „jeho“ estébák, ten, kterého v mládí nebo spíš skoro ještě v dětství ctil a kterého znal pod přezdívkou „Kombat“. Stanislav s ním prý nemluvil, ale je si jistý, že tam stál, že se na sebe dívali.
23:03
Náš začátek odboje neměl ze začátku nic společného s nástupem fašismu, popisuje vídeňská Češka
Číst článek
V roce 1960 se Stanislav Mazan po amnestii (resp. jako podmíněně propuštěný) dostal na svobodu. Chvíli bydlel u matky, ale mimo kriminál žít neuměl. Odjel se známým na Slovensko, nepracoval, kradl, jednou vybrali bufet, podruhé vinný sklep, jindy vzali kabát a přepadli chlapíka, jemuž sebrali hodinky. Policie Stanislava chytila, a protože měl podmínku, musel na mnoho let do vězení ve Valdicích.
Z pozdějšího posudku vyplývá, že od roku 1962 se choval jinak. Přestal se pouštět do sporů s dozorci, dokonce dostával pochvaly. Jeho matka psala soustavné žádosti o milost, až jí nakonec prezidentská kancelář vyhověla. Byl propuštěn v roce 1968.
Podle všeho se změnil. Státní bezpečnost ho po sovětské okupaci znovu kontaktovala, ale tentokrát jakoukoli spolupráci odmítl. Dělal na dráze a v dolech, vzal si ženu, s níž se seznámil na inzerát a která měla v té době čtyři děti. Zůstali spolu 40 let, do její smrti.
Když Stanislav Mazan odcházel ze studia a loučil se, říkal nám cosi ve smyslu: Dělal jsem špatné věci, ale pak jsem žil dobře. Nemyslete si o mně, že jsem špatný člověk. Věřil jsem mu. Díval jsem se za ním, připadal mi osamělý, pohroužený do své robustní postavy. Zemřel v domově důchodců v roce 2019.
