„To bylo něco strašného, když takové malé dítě máma musela dát. Když se jí to dítě drželo a volalo: ,Maminko, nedávej mě, já od tebe nechci...‘ Do toho oni střelili do stropu pro výstrahu, psi tam štěkali...“

Miladě Cábové bylo 18 let, když ji spolu s ostatními ženami a dětmi z Lidic nacisté odvezli do tělocvičny kladenského gymnázia. Po pár dnech vojáci násilím odebrali matkám jejich děti.

„Jsme brečely všechny, protože jsme děti znaly, a zvlášť z toho našeho konce. To jsme věděly i jména, jak se děti jmenovaly,“ vyprávěla pro projekt Paměť národa.

Osmdesát dva dětí nacisté zavraždili plynem cestou do vyhlazovacího tábora Chelmno. Ženy odvlekli do koncentračního tábora Ravensbrück. O osudu svých dětí se dozvěděly až po válce, stejně jako o tom, že nacisté zastřelili všechny lidické muže.

„Do dneška jsem se nesmířila se smrtí tatínka. Jemu bylo 50 let a on něco tušil. Protože u branky mi řekl: Snad dá Bůh, že se ještě uvidíme,“ vzpomínala na poslední rozloučení s tatínkem před časem pro Český rozhlas Jaroslava Skleničková.

„Krátce po půlnoci, to už většina obyvatel spala, začali vojáci a policisté vyklízet jednotlivá stavení. Bylo to velmi ostré probuzení. V podstatě se dobývali dovnitř i přes zamčené dveře. A postupně bylo vidět, jak se rozsvěcí jednotlivá stavení,“ popisuje události noci z 9. na 10. června 1942 historik z Historického ústavu Akademie věd Vojtěch Kyncl.

Uznání exilové vlády

Zatímco ženy a děti odvezly nákladní vozy z vesnice pryč, 173 mužů a chlapců starších patnácti let Němci shromáždili v hospodářském stavení.

„Bylo krátce po šesté ráno a lidičtí muži byli postupně po deseti přiváděni ze stodoly a z Horákova statku z těch sklepů za tento statek a po deseti lidech byli zastřeleni.“

Vyhlazení obce pobouřilo celý svět. Na znamení solidarity se v zahraničí města a vesnice přejmenovávaly na Lidice. Atentát na Reinharda Heydricha a jeho tragická dohra zlepšily také postavení československé exilové vlády v Londýně.

„Vypálení téhle nevinné vesnice zanechalo obrovskou jizvu v povědomí spojenců, protože západní spojenci, Velká Británie a Spojené státy, neměli ani zdaleka takové zkušenosti s vyhlazovací válkou jako třeba Sovětský svaz. Ta reakce byla velice důležitá pro uznání československé exilové vlády jako vlády právoplatné. Jako vlády, která je schopná organizovat odboj,“ doplňuje Kyncl.

„Až se nás budou jednou naše děti ptát, proč jsme vedli tuto válku, tak jim budeme vyprávět o Lidicích,“ reagoval na vyhlazení Lidic tehdejší ministr námořnictva Spojených států Frank Knox.

Po konci druhé světové války se z koncentračních táborů vrátilo 143 lidických žen. Podařilo se najít také 17 dětí, které nacisté odvezli do Německa na převýchovu. Tři roky od tragédie – 10. června 1945 slíbil prezident Edvard Beneš, že Lidice znovu obnoví. Nová obec stojí jen nedaleko té původní.

Lucie Korcová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít