‚Vy. Nevíte. Co. Znamená. Bolest.‘ Smrt a traumata se stávají pro Ukrajince trvalou součástí života
Vteřiny, které člověku radikálně změní život. Tak popisují Ukrajinci stupňující se ruské útoky na civilní cíle po celé zemi. Ve městě Kryvyj Rih zabily nedávno dvě desítky civilistů, včetně devíti dětí, které si hrály na hřišti. Všudypřítomná smrt, stres a vážná traumata se za poslední tři roky natolik vepsaly do psychiky Ukrajinců, že se staly její každodenní součástí. Psychologové varují, že epidemie duševních nemocí bude zemi provázet dlouho.
Loňské zářijové ráno se mu pořád vrací v hlavě, jako zaseknutá gramofonová deska. Jaroslav Bazylevyč zrovna budil ženu a jejich tři dcery – Jarynu (21), Emílii (18) a Darju (7) – do dalšího pracovního dne.
Ranní ticho prořízl ostrý zvuk varovné sirény. Lvov sice patří k nejbezpečnější části Ukrajiny, od fronty je vzdálený stovky kilometrů, i sem ale občas míří ruské raketové útoky. Výstražný signál rodina proto nebrala na lehkou váhu.
Jaroslavova manželka Jevgenije sáhla instinktivně po složce s doklady, uložené ve skříni. Přes rozespalé dcery přehodila oblečení, nejmladší Darju vzala za ruku a vyrazila z bytu po schodech dolů, do sklepa domu.
‚Vy nevíte, co je to bolest‘
Veřejnou debatu o citlivosti vůči lidem, kteří přišli o nejbližší, rozpoutala v lednu 2025 ukrajinská novinářka Anastasija Fedčenková. Bývalá válečná zpravodajka, která často pracovala v první linii, přišla v pokročilém stádiu těhotenství o manžela, příslušníka ukrajinské mořské pěchoty Andrije Kuzmenka. Po lednovém pohřbu v kyjevském Michajlovském klášteře poděkovala přátelům novinářům, kteří na ceremonii přišli a zachytili ji na fotografiích nebo videích. Kritizovala ale kolegy, kteří podle ní z pohřbů a rozlučkových ceremonií „ždímají“ emoce. „Souhlasila jsem s fotografováním a natáčením. Je důležité připomínat to, co se děje na frontě. Je to i vzpomínka na Andrije a možnost pro naše vysněné dítě pochopit nejen ze slov mámy, že jeho otec byl voják, obránce, statečný chlap,“ uvedla Fedčenková ve postu na Facebooku nazvaném „Vy. Nevíte. Co. Je. To Bolest“. Vyzvala ale k zamyšlení nad respektem k důstojnosti těch, kteří procházejí ztrátou nejbližšího – tedy omezení focení zblízka, zesnulého i největšího emocionálního vypětí pozůstalých. „Prostě si na minutu představte namísto Andrijova obličeje svoji tvář a namísto mě někoho blízkého – mámu, ženu, sestru, muže či partnera a upřímně si odpovězte na dotaz: chtěl bych, aby mě takhle zabírali? Pokud ne, pracujte příště jinak,“ uzavřela svůj post. Na počátku února 2025 se jí v kyjevské nemocnici narodila prvorozená dcera Kateryna.
Zvenčí se ozvala první silná exploze, v nebezpečné blízkosti od budovy. Jaroslavovi zvonil mobil, žena na něj ještě křikla, že už běží s holkami dolů, ať si pospíší. Pak přišla druhá, ohlušující rána. Ruská nadzvuková raketa kinžal zasáhla naplno schodiště.
Jaroslavovi vyrazil výbuch mobil z rukou. Najednou stál uprostřed potemnělého bytu, dezorientovaný, bosý, v ústech cítil zvířený prach. Začal volat manželku a dcery. Když vyhlédl ze dveří poničeného bytu, uviděl jen trosky.
Pak mu vše splývá v mlze – zmatené přehrabování sutin, výkřiky přispěchavších sousedů, zvuky hasičských sirén a záchranky. Dosavadní svět jeho rodiny se v pár sekundách otočil vzhůru nohama. Záchranáři už vytáhli ze zničených trosek schodiště jen mrtvá těla jeho manželky a tří dcer.
Smrt je tady
Případ rodiny Bazylevyčových je podle psychologů jen extrémním příkladem duševních traumat, která v různých obměnách prožívá za poslední tři roky drtivá část ukrajinských rodin. Už delší dobu na ně upozorňuje i tamní první dáma Olena Zelenská.
„Většina Ukrajinců už zažila návaly úzkosti, posttraumatickou poruchou trpí nejen vojáci, ale taky civilisté – od dětí, které viděly smrt svých rodičů, až po dospělé, jejichž rodinu zabilo ruské ostřelování. Lidé, kteří přežili mučení během ruské okupace, nebo ti, kteří přišli o ruce, nohy či zdraví,“ napsala na síti Facebook .
„Je to neustálá bolest, strach z náletů, smutek nad ztrátou nejbližších. Bohužel se z toho už stala běžná věc, neustále se s někým loučíme. Zvlášť když člověk jede kolem vojenských hřbitovů, vidí, kolik nových vlajek u hrobů přibylo,“ říká kyjevský filozof a novinář Volodymyr Jermolenko, který s manželkou aktivně pomáhá lidem poblíž frontové linie.
„Někdy si projíždím čísla v telefonu, případně prohlížím fotky kamarádů na sociálních sítích a nedokážu zpracovat, že už nežijí,“ přiznává Mustafa Najem, bývalý zakladatel proevropského hnutí EuroMajdan, později poslanec a státní úředník.
Jeho bratr Masi, který po plošné ruské invazi v roce 2022 narukoval, přišel loni v létě po výbuchu miny o oko i část lebky a dodnes se vzpamatovává z poškození mozku. „Není to bohužel nic nového, žijeme v tom už více než deset let,“ podotýká Najem.
Vyděsit a psychicky zničit
Moskva využívá nejnovějších mírových jednání v Saúdské Arábii k ještě intenzivnějšímu bombardování Ukrajiny, aby posílila svoji vyjednávací pozici. Cílem jejích útoků není dlouhodobě jen zabíjet vojáky i civilisty, ale taky systematicky ničit psychiku Ukrajinců.
Dvě ruské balistické rakety udeřily letos 17. ledna na východoukrajinský Kryvyj Rih. Mířily na školní budovu uprostřed obytné části města a vystřelené byly s odstupem přibližně třiceti minut, aby zabily co nejvíce lidí.
22:28
Ukrajina v roce tři. Sirény, smrt a tance kolem příměří
Číst článek
Když se po prvním výbuchu seběhl dav, aby zachraňoval zraněné a vyprošťoval oběti, dopadla druhá střela.
Usmrtila pět osob, mezi nimi i 45letou učitelku hudby Oksanu Suchorukovou, která se s partnerem Ihorem vracela autem z nákupu. Chtěli oslavit narozeniny jeho nejstaršího syna, kterého si osvojila.
Úlomek ruské rakety vletěl do předního skla jejich auta. Oksanin partner stihl instinktivně uhnout, jeho družka ne. Než přijela záchranka, podlehla těžkým zraněním hrudníku.
Ihoru Stěpaněnkovi zabily ruské útoky první partnerku v roce 2022 v obsazovaném Chersonu, s dětmi poté utekl na ukrajinskou stranu do Kryvého Rihu. Tam poznal Oksanu, která přijala jeho tři potomky za vlastní.
Teď je smrt dostihla znovu. „Děti jsou v šoku, sotva jsme pochovali jejich rodnou matku, přišla na řadu i ta další,“ řekl šokovaný Ihor na záběrech místní televize. Na obličeji měl ještě krev.
Na počátku dubna zabila ruská raketa při podobném útoku v obytné části Kryvého Rihu dalších nejméně 20 lidí, mezi nimi devět dětí.
Loni v listopadu v nedalekém Záporoží dopadla naváděná střela, vystřelená z Ruska, do tamního obytného komplexu. Zemřelo devět lidí. Mezi nimi tři generace jediné rodiny: 17měsíční Adam, jeho 27letá matka Sofie a babička Tetiana.
„Je to peklo na zemi. Nevím, jak vůbec dál žít. Během sekundy jsem přišla o matku, dceru a vnuka,“ řekla Tetianina dcera Julia Tarasevyčová roztřeseným hlasem reportérce BBC.
Podle statistik OSN zahynulo při ruských útocích od začátku plošné ruské agrese nejméně 12 000 Ukrajinců, dalších minimálně 26 000 je zraněných. Představitelé neziskových organizací, pracující v terénu, ale upozorňují, že číslo je pravděpodobně vyšší.
Válečný chaos a neustálé přesuny obyvatel znemožňují další oběti identifikovat. Podle průzkumu Kyjevského mezinárodního institutu sociologie (KIIS) z roku 2023 má již 78 procent Ukrajinců někoho blízkého, kdo v konfliktu buď zemřel, nebo je zraněný.
Miliony traumatizovaných. Ukrajina je laboratoř nových přístupů v léčbě duševních nemocí
Číst článek
Nedokázala jsem fungovat
„Lidé na první pohled traumata skrývají. Ze sovětských dob nejsou zvyklí dávat najevo emoce. Stres ale roste. Když se vám otevřou, zjistíte, že prožili či viděli strašlivé věci a nevědí si s nimi rady,“ říká psycholožka Julia Kosová, která se v Kyjevě obětem válečných traumat už tři roky věnuje.
Jejich konkrétní dopad na více než 40 milionů Ukrajinců je podle odborníků kvůli válečnému chaosu složité stanovit. Podle odhadů studie „Neviditelné rány. Krize duševního zdraví očima tamních expertů“, provedené v letech 2023 a 2024 s psychology, psychiatry, odborníky i dobrovolníky napříč Ukrajinou ale zápasí s vážnými problémy duševního zdraví minimálně třetina Ukrajinců včetně dětí a mládeže.
Průzkum kyjevské agentury Gradus z jara 2024 uvádí, že téměř 80 procent obyvatel Ukrajiny pociťuje silný stres a extrémní nervozitu. Výrazně se zvýšila úroveň depresí, apatie, sebevražedných sklonů, narostly problémy se spánkem nebo soustředěností.
„Nemám už žádné známé, kteří by neužívali uklidňující prostředky,“ vypráví kyjevská právnička Katja Andrejevová. Za sebou má útěk s dcerou z Kyjeva, humanitární pobyt v Německu a postupný návrat domů.
„Nejdříve pláčeš každý den, nedokážeš spát. Valí se na tebe negativní zprávy ze všech stran. Za rok už to tvé psychické zdraví nevydrží, začneš dostávat panické záchvaty, máš pocit, že umíráš, nemůžeš se nadechnout, motá se ti hlava, nemůžeš vystoupit z auta,“ popisuje stavy, kterými postupně procházela.
„Jdeš k doktorovi, který ti řekne, že kardiogram je v pořádku, prostě jenom ‚nervy‘. A předepíše ti uklidňující léky. Teprve když je začneš užívat, pochopíš, proč vypadají všichni kolem tebe relativně klidně. Musejí fungovat, starat se o blízké, děti, pracovat. Když ale přijdou domů, s hrůzou přemýšlejí: co když zase budeme muset odjet?“ popisuje.
Ruský dronový útok v Charkově zasáhl obytné domy. Čtyři lidé zemřeli, 35 je zraněných
Číst článek
Zatmělo se mi před očima
Ještě extrémnější nápor na psychiku prožívají blízcí těch, kteří bojují na frontě, padli do zajetí nebo jsou nezvěstní. Podle oficiálních údajů ministerstva obrany má Ukrajina ve zbrani přes dva miliony osob, z toho přibližně 900 000 z nich slouží na frontě nebo v jejím týlu.
Počty padlých Kyjev oficiálně nezveřejňuje, prezident Volodymyr Zelenskyj ale loni v prosinci připustil, že za poslední tři roky jde o 43 000 ukrajinských vojáků. Západní média odhadují, že to může být minimálně dvakrát tolik.
Mladá novinářka Alina Poljaková si vybavuje cestu vlakem do Varšavy z konce jara 2022, když se ze zprávy na sociální síti dozvěděla o smrti 56letého otce. „Zatmělo se mi před očima, do žaludku jako by najednou spadl těžký kámen. Vůbec jsem tu zprávu nedokázala pobrat,“ vzpomíná a oči se jí znovu červenají slzami.
Následovaly týdny depresí a úplného uzavření se do sebe. Komunikovat o ztrátě otce poprvé dokázala skrze post na sociální síti. „Nevím, prostě jsem neměla sílu se o tom bavit osobně. Podpora ze sítí mi pomohla začít všechno zpracovávat,“ říká Alina. Ještě dlouhé měsíce poté se jí vracela poslední komunikace s otcem.
„Poprvé mi volal, když se chystal do Donbasu. Omlouval se, že nebyl dokonalý táta a udělal spoustu chyb. Pak se ozval, když si na frontě chystali nějaké jídlo. Za ním byla slyšet střelba, rychle se loučil. Tvrdil, že má kolem sebe hodně mrtvých. Prosil mě, abych mámě nic neříkala, že by se zbytečně bála,“ vypráví novinářka.
Iryna Cybuchová: na mém pohřbu prosím zpívejte
Vojenská dobrovolnice Iryna Cybuchová (26) patřila k ukrajinskému zdravotnickému praporu Špitálníci. Zemřela 29. dubna 2024 v Charkovské oblasti poté, co na zdravotnický vůz, jedoucí pro zraněné vojáky, dopadl ruský dron. Smrt Cybuchové, která před plošnou ruskou invazí pracovala pro veřejnoprávní televizi Suspilne a věnovala se vzdělávacím projektům vzbudila velkou pozornost na ukrajinských sociálních sítích, kde ejí účtu an Instagramu nebo Tiktoku sledovaly desítky tisíc lidí.
V rozhovorech a videích vyzývala Cybuchová k radikální proměně vojenských pohřbů a rozlučkových ceremonií, tedy k hledání pozitivnějších forem vyrovnání se se smrtí. Po případ smrti zanechala přátelům ve videovzkazu instrukce ohledně vlastního pohřbu. V něm je požádala, aby místo obvyklé smuteční černi přišli oděni do „vyšyvanek“ – tradičních ukrajinských vyšívaných košil a naučili se nejméně deset nových ukrajinských písní. „Každý bude zpívat a něco nového se naučí,” uvedla ve videu s úsměvem. Její poslední vzkaz nejbližším byl prostý: „Pusu. Žila jsem, milovala, bojovala.“
V půlce května jí ještě napsal: „Doufám, že se brzy uvidíme“. Ona mu instinktivně odepsala: „Samozřejmě, že se uvidíme“. Pak už nastalo jen dlouhodobé ticho.
Tělo Alinina otce dodnes vojáci nenašli. Kromě potýkání se s vlastní bolestí řešila narůstající konflikty s matkou. „Našla si nějaké ezoterické seance a tvrdila mi, že je s ním v kontaktu, že je živý a vrátí se zpět,“ popisuje Alina. Léčbu u psychologa matka odmítla, její generace tyto formy pomoci neuznává, vysvětluje Alina.
Učíme se plakat
Podporu nakonec nalezla u kyjevské psycholožky Julie Kosové. „Učíme lidi úplně jednoduché věci: zastavit se a připustit, že mají problém. Že ztráta bolí, že můžou a dokážou plakat a uvědomit si, jakou bolest zažívají. Teprve pak jsme schopní začít s léčbou,“ popisuje.
Vedle neuvěřitelné vnitřní síly lidí připomíná neutěšený stav péče o duševní zdraví v zemi. Podle zprávy ministerstva zdravotnictví Ukrajiny z loňského roku je v zemi jen tři tisíce registrovaných psychiatrů a psychologů – na každého tedy vychází víc než 12 000 lidí.
Na síle ale postupně nabírají neziskové iniciativy, podporované i donátory ze zahraničí. Funguje veřejná osvětová kampaň prezidentovy manželky Oleny Zelenské s názvem „Jak se máte?“. Jednoduchými vzkazy a doporučeními připomíná lidem důležitost péče o vlastní duševní zdraví.
„Naučila jsem se skrze terapie jednoduchou věc: přijmout, že se může stát cokoliv. A pokud je dnešek můj poslední den, chci ho prožít normálně, přestat ‚žít na kufrech‘ a odkládat život na zítřek,“ popisuje výsledek vlastní léčby právnička Andrejevová.
„Začneš plánovat něco, nejjednodušší malé věci – nákup pohovky, opravu poličky, výstavu, koncert. Když je každý den nepředvídatelný, je důležité mít v kalendáři datum, které slibuje něco dobrého,“ tvrdí.
