Jednou ze zásadních otázek výzkumu bylo, kolik času denně stráví děti ve věku šest až devíti let s obrazovkami. Ukázalo se, že mimo školní povinnosti takto trávily kolem čtyř hodin denně. U dívek to bylo zhruba o půl hodiny méně. Tato čísla považují odbornice za poměrně vysoká. Za výzkumem stojí Kateřina Lukavská z Kliniky adiktologie 1. Lékařské fakulty a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Čas s obrazovkou jako index rodinného stresu

Jsou ale i další odborné práce. Například lékařský časopis pro pediatrii Acta Paediatrica publikoval výsledky zahraniční studie zaměřené na malé děti do tří let věku. Vyplynulo z ní, že se na děti přenášel z rodičů stres a úzkost, které byly charakteristické pro období covidu. Stres se pak odrážel i v množství času, které tyto děti trávily u obrazovek mobilů, počítačů a televize.

Podle odbornice na technologie Michaely Slussareff z Ústavu informačních studií a knihovnictví se už delší dobu ve spojitosti s časem, který děti tráví s technologiemi, mluví o takzvaném indexu rodinného stresu.

„V rodině, kde to ne úplně dobře funguje a kde je nějaké napětí, které ať už vychází z lockdownu nebo třeba z rodinných sporů, rozvodu v rodině a podobně se ukazuje, že se s touto nepohodou lineárně zvyšuje i čas dětí strávený u obrazovek,“ popisuje.

Ve spojitosti s moderními technologiemi a časem, které u nich děti do tří let tráví, se pak nejčastěji zkoumá jejich řečový vývoj a množství používaných slov. 

Rodič jako příklad a ‚offline markeťák’

Pro děti je při užívání technologií samozřejmě důležitý rodičovský vzor. Příklad táhne, a tak dítě velmi dobře vnímá, jak s mobilním telefonem a dalšími technologiemi zacházejí rodiče a to hlavně mimo pracovní dobu. Podle Michaely Slussareff ale taky není dobré, pokud rodič příliš hodnotí a odsuzuje, když dítě zrovna digitální technologie používá. To je, jak říká, kontraproduktivní.

„Samozřejmě že můžeme vyjádřit náš názor, ale to dítě bude s největší pravděpodobností s počítačem nebo s nějakou jinou technologií i nadále vyrůstat. Tomu dneska málokdo unikne. Na nás rodičích naopak je, abychom tento svět přijali a dítě naučili chovat se v něm bezpečně, aby si dokázalo uvědomit, kdy už je to moc a kdy má dělat něco jiného,“ vysvětluje.

Rodič může být podle Michaely Slussareff vlastně jakýmsi ‚markeťákem offline světa’, který dítěti ukazuje i to, co je zajímavé a zábavné v naší skutečné realitě.

„Realita je prostě pomalá a náročná a je náročné v ní něco vytvářet, a tak by rodiče měli vytvářet podmínky k tomu, aby si děti mohly hrát a tvořit i offline. Pokud je to ale nenaučíme, nemůžeme se pak divit, že dítě přijde ze školy, udělá si v lepším případě úkoly, a pak nemá co dělat. Televize a počítač jsou v ten okamžik jedinou zábavou, která je napadne.”

O pornu na internetu je potřeba mluvit

Připravit děti na rizika digitálního světa a naučit je dovednostem, díky kterým se digitální džungle změní v krajinu sice stále divokou, ale předvídatelnou může pomoct kniha Michaely Slussareff s názvem Hry, sítě, porno. Jsou v ní jednak vědecké poznatky o vlivu digitálních technologií na děti a dospívající, ale i třeba konkrétní tipy, jak o zákoutích digitálního světa s dětmi různých věkových kategoriích mluvit. 

Tématem je tam například i pornografie, protože je problémem, že pro spoustu dětí pornografie nahrazuje sexuální výchovu, která třeba chybí doma i ve škole. 

Podle Slussareff je tak nejdůležitější s dětmi o tomto tématu mluvit a vysvětlit jim, že to, co vidí na online videu není mnohokrát realita - a že se dá připodobnit k akčnímu filmu o superhrdinech, proti kterému stojí naše realita o lidech.

Martina Rasch Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít