Z procházky po poli poskládáte jeden dva traktory. Je to tiché bláznovství, usmívá se detektorář
Miroslavu Kratochvílovi bylo kolem třinácti let, když v „ábíčku“ narazil na schéma detektoru. I díky tomu dnes coby expert na hledání kovů pomáhá na archeologických výzkumech. „Je hrozně důležité, aby ty předměty přišly do muzeí, aby byly dále zkoumány a aby nám dávaly další puntíky do mapy,“ vysvětluje v rozhovoru pro Radiožurnál.
Když jdete – v ruce detektor, na uších sluchátka a v duši naději, že teď to přijde. Je to jako chodit na ryby?
Ano, přesně tak. Ta spojitost je tam obrovská. Je to takové tiché bláznovství – dobře myšleno, protože i na těch rybách vlastně nevíte, co chytnete; s detektorem nevíte, co najdete. Ale jestli jste sám rybář, tak víte, že ani o ten úlovek nejde. Jak se říká, lov je cennější než kořist.
Jaká je ideální metoda pro detekování kovů? „Já mám třeba metodu, které říkám bludný kořen. Když někde něco najdu, tak začnu chodit po spirále kolem toho místa,“ popisuje Miroslav Kratochvíl
Takže pro mě je to už, zvlášť v dnešní době, velký svátek vyrazit s detektorem kovu. A někdy s úsměvem říkám, že bych ho asi možná nepotřeboval mít ani zapnutý, protože zkrátka jenom pro ten pocit, že si jdu a mávám s tím detektorem a užívám si to, že jsem venku v přírodě, tak to je pro mě asi na tom nejhezčí.
Když jsme s vámi mluvili před devíti lety na Radiožurnálu, tak jste ukázal ešus australského vojáka z druhé světové války. Je nalezený na Šumavě, nikoliv vámi, ale vy jste se potom postaral o jeho příběh, protože jste ho chvíli měli doma. Vypátrali jste pak rodinu vojáka, kterému ešus patřil. Ještě jste stihli mluvit s jeho manželkou, tehdy tedy už vdovou, a říkali jste si, že byste ešus té rodině rádi vrátili. Už se stalo?
Stalo se, je to asi čtyři pět let zpátky.
Celý ten příběh provází obrovské množství náhod. Shodou okolností kamarád, který pro nás zajišťuje grafické věci a všechno možné, tak když jsme spolu před pár lety seděli u nás na prodejně s detektory, tak jsem mu říkal: „Hele, to by bylo úžasné, kdybychom měli někoho v Austrálii, ideálně v Perthu.“ On říká: „Víš co? Sestra mojí manželky tam žije a teď je shodou okolností v Praze.“
3:31
Archeologové objevili zachovalou neolitickou osadu. O životě pravěkých lidí nejvíce prozradily odpadní jámy
Číst článek
Takže jsme ji v té době požádali, aby nám pomohla s pátráním. Znali jsme už místo, kde je Stanley William Mills, jak se jmenoval ten australský voják, pohřben. Ona nám poslala fotografii jeho hrobu a pak jsme ji využili znova, když jsme ten ešus do Austrálie vraceli.
Potkali jste se potom s dalšími členy té rodiny?
Bylo to plánováno, ale bohužel covid nám do toho trošičku zapíchl vidle. Nicméně je to zhruba měsíc, kdy tady dcera Margaret s manželem Kenem byli. A zažili jsme spolu několik nádherných dní. Byli jsme spolu v Polsku, vzal jsem je do zajateckého tábora Lambsdorff, který se tak dříve jmenoval, aby se podívali, kde byl tatínek vězněn asi po dva roky, a oslavili jsme tady i její narozeniny s překvapením na Karlově mostě. Bylo jí 77 let.
Stoleté mince jsou běžná záležitost
Kolik vás je v Česku?
Obecně se uvádí číslo kolem třiceti tisíc. Myslím, že může být vyšší, ale musíme odlišovat mezi detektoráři a majiteli detektorů, protože těch aktivních bude asi mnohem méně. Spousta z nás pomáhá na archeologických výzkumech. Za to všem detektorářům, kteří si to nenechávají pro sebe, děkuji. Je hrozně důležité, aby ty předměty přišly do muzeí, aby byly dále zkoumány a aby nám dávaly další puntíky do mapy.
Když někdo jde jen tak „na blind“ po poli, co zpravidla najde? Jsou to zátky od piva?
Poskládáte jeden dva traktory. Jsme ve středu Evropy, kde se neustále něco dělo. Za Rakouska-Uherska se razilo obrovské množství sérií mincí, takže to najdete naprosto všude. Najít sto let starou minci je naprosto běžná záležitost.
Zajímalo by mě, jestli na dálku poznám detektoráře při činnosti podle chůze, jestli chodí nějak v soustředných kružnicích, „cik cak“ nebo jaká je metodika.
Metodika je různá. Každý asi hledáme trošičku jinak. Když jsme na archeologických výzkumech, tak se tam to pole nebo lokalitu snažíme prochodit co nejvíce. Takže chodíme opravdu „cik cak“ tam, zpátky, tam, zpátky a ještě leckdy křížem.
Každému vysvětluji, že když si chcete posekat trávník nějakým vyžínačem, křovinořezem, tak musíte krásně kopírovat terén. A když půjdete moc rychle, tak vám tam zůstane neposekaná tráva. Když s tím budete fungovat jako s kyvadlem, tak budete mít různě vysokou trávu.
0:12
Hradečtí archeologové uvažují o další námořní výpravě ve člunu vydlabaném z kmene stromu
Číst článek
My těmi detektory vyloženě terén drhneme, protože když jsme třeba na lokalitách, kde hledáme keltské artefakty, jejich malinkaté mince, tak se zkrátka musíme snažit co nejlépe. Mám třeba metodu, které říkám bludný kořen. Když někde něco najdu, tak začnu chodit po spirále kolem toho místa. Většinou mám velký rýč, který táhnu za sebou, a on mi tam krásně kreslí výseč a já rozšiřuji, rozšiřuji, rozšiřuji a většinou se to tak vyplatí.
Nejste už taky tak trochu archeolog?
Za ty roky možná ano. Leckdy i archeology učíme, jak by měli v terénu fungovat. Byli jsme třeba na dvou expedicích ve střední Asii, kde jsme s americkou archeologickou expedicí zkoumali oázu z mladší doby bronzové, kde se nacházely i předměty „na oči“, jak my říkáme – ležely na povrchu.
Oni tam sbírali převážně nekovové artefakty a nosili a dávali to na jedno místo a já říkám: „Pozor, stop, to je špatně.“ Musíme všechno zaměřovat pomocí GPS, tak, jak to dělám s těmi detektorovými nálezy, aby vám nezmizely nálezové okolnosti a souvztažnost ke konkrétním místům.
Jednou bych rád archeologii studoval, ale nevím, jestli mně na to zbyde čas v rámci rodiny a mých povinností.
Poslechněte si celý rozhovor nahoře v audionahrávce.
