Psychiatrička: Děti nás potřebují zažít v extrémních emocích. Všechno si nahrají jako vzorec
Je bláhové si myslet, že náš život řídí rozum, ale jsou to emoce, míní psychiatři. A zvládání emocí je o to těžší, když jste rodič. „Ve velkých emocích nedokážeme vědomě vymýšlet, co je nejlepší řešení, takže se pak chováme automaticky a napácháme si v životě potíže,“ vysvětluje psychiatrička Alena Večeřová Procházková, která je autorkou knihy Pomoc dětské duši.
Co je to duše?
To je otázka na celotýdenní sympozium, kde by se spousta lidí pohádala. Je to těch 125 gramů, které po smrti zmizí? Nebo něco, čemu se říká informační pole, nebo otisk? Anebo to je božská jiskra, která nás drží ve spojení s větší silou ve vesmíru, díky které cítíme touhu dělat věci, které nejsou racionální, a přesto utvářejí náš život?
„Ve vypjatém emočním stavu z nás vyletí věty našich rodičů. Děti ale potřebují zažívat, co se s emocemi dělá,“ míní psychiatrička
Nedá se říct, že to je jen emoční hnutí, protože většinou lidi cítí, že to je něco ještě hlubšího, než emoce, které prožíváme v návaznosti na to, co se děje.
Když vaši knížku otevřu, tak v jedné z prvních kapitol píšete: „být rodičem je adrenalinový sport a rébus“. Co si pod tím mám představit, když jsem rodič?
Myslím, že to popisuje běžnou zkušenost rodičů – nikdo nás nevytočí do bezvědomí tolik jako naše milované děti. A to poměrně od raného věku.
Proč to dělají?
Pro to mám takové kuchyňské, nevědecké vysvětlení. Děti nás potřebují zažít v extrémních emocích, protože vidí, co s nimi děláme, a nahrávají si to do svého mozku jako zažité vzorečky.
Dospělí se mohou nachytat, že z nich v emočním stavu najednou vyletí věty jejich rodičů. Takže děti potřebují zažívat, co se s emocemi dělá.
Strach z emocí
Proč se bojíme velkých emocí?
Protože nás velké emoce zaplaví, ovládnou, a my potom děláme věci, které máme nahrané v procedurální paměti. Ve velkých emocích nedokážeme vědomě vymýšlet, co je nejlepší řešení, takže se pak chováme automaticky a napácháme si v životě potíže, které potom musíme opravovat.
Jak to udělat, abychom nepřepli na autopilota?
Cesta, kterou nám ukazují neurovědy, je taková, že je opravdu důležité co nejvíce zůstat se svými emocemi v kontaktu a zároveň je přijmout s klidem a s laskavou přítomností. Maličko od nich poodstoupit a udržet se v hladině, kde můžeme přemýšlet a komunikovat.
Není to ale o tom, že emoce nechci cítit, nebudu je cítit a nebudu se jimi nechat vláčet. Ale naopak se poznat, vědět, jak v těch situacích reaguji, ale být si jich co nejvíce vědomi.
V knížce je jenom naznačeno odosobnění dětí, které se přilepily na sociální sítě. Jak toto ze své praxe pozorujete? To neustálé kontrolování, jestli mě někdo sleduje, focení se, natáčení se, zkrátka sledování sebe sama.
K tomu jsem se dostala až po odevzdání rukopisu, kdy už nebylo do knihy možné zasahovat. Děti, kterým je dnes třináct čtrnáct let, už vyrostly v tom, že byly pravidelně natáčeny na mobilní telefony. A ukazuje se, že paměť funguje jako webová stránka. To znamená, že do ní můžete přidávat i vyndávat věci, přestože máme reálnou událost.
Ale paměť funguje v souvislosti s tím, co nám k tomu kdo řekne – jak to prožijeme, jak to hodnotíme, a podle toho si pamatujeme aspekty situace. Takže, když jsem malá holčička, která předvede baletní představení, jsem soustředěná na prožitek, pohyb a užiju si to. Maminka mě ale natočí na mobil, pak to ukazuje a říká: „tady ti to slušelo, toto bylo pěkné“. Já si pak zapamatuji, že mi to slušelo, že to bylo pěkné.
„Je důležité co nejvíce zůstat se svými emocemi v kontaktu a zároveň je přijmout s klidem a s laskavou přítomností.“
Psychiatrička o zvládání velkých emocí
Nebo mi maminka může říct: „tady jsi neměla propnuté prstíčky“. Tak si to zapamatuji, a už se cítím hůř a spojím si tuto emoci s tím, jak jsem se sama viděla. Tyto děti jsou od malička zvyklé a námi rodiči cvičené v tom, že jsou objekty. Ona holčička si to odtančí, zažije si po svém, ale nemůže prožitek sdílet, protože koukala s maminkou na video, kde už je objekt.
Vidí se jako objekty, odstupují od sebe, čímž vzniká určité odosobnění. Pořád mě natáčí, a pak se začnu natáčet sám, „postuju“ se, a podle toho, jaké reakce mám, vidím, jestli jsem jako objekt přijatelná, nebo nepřijatelná. A tak vzniká závislost na hodnocení zvenku.
Jak si dítě řekne o pomoc? Co ho může vést k sebepoškozování? A proč se musí do psychologické a psychiatrické pomoci zapojit i rodina? Poslechněte si rozhovor v úvodu článku.
