Proč je tolik nenávistných komentářů? Žádáme silnější podněty, větší emoce a surovost, říká psycholog Špok
Kde se v lidech bere nenávist, která teď kulminovala ve schvalování teroristických útoků na mešity v novozélandském městě Christchurch? Psycholog Dalibor Špok v Interview Plus řekl, že roli může hrát i nepochopení rozporu mezi intimitou a veřejností samotných sociálních sítí.
„V každé společnosti budou lidé, kteří nebudou hluboce přemýšlet o důsledcích svých aktivit. Taky svobodná a demokratická společnost bude vždy produkovat okrajové fenomény. Proto i u nás budou fašisté nebo extremisté,“ myslí si psycholog Špok.
Základní problém je podle něj v setření rozdílu mezi soukromou a veřejnou sférou. „Komentáře totiž píšete v bezpečí vlastní ložnice. Když ho ale zveřejníte, je to stejné, jako byste to řekli v hospodě nebo na mikrofon Českého rozhlasu Plus. Přesto si mnozí pořád myslí, že komentují ‚jen mezi svými‘ internetovými přáteli.“
‚Konečně jim to někdo vrátil, ne?‘ Vypátrali jsme autory komentářů schvalujících útok na Novém Zélandu
Číst článek
V běžném životě člověka probíhá autocenzura, ale na sociálních sítích se to podle psychologa ještě učíme. Aktuálně tak probíhá – někdy i dost bolestivý – proces vymezování hranic. Nejzásadnější otázka by ale podle psychologa měla být, jak je možné, že se do virtuálního prostoru tak snadno dostávají extremistické názory a proč tak dlouho trvá, než je identifikujeme a vymažeme.
Potřebujeme emoce
„Internetový prostor bychom měli víc regulovat. Pokud můžete kdykoli napsat, co vás napadne, tak se podobné nenávistné komentáře objeví znovu. Sítě totiž stojí na emocích a extrémní názor je vyprodukuje mnohem snadněji než názor vyvážený.“
Špok by si představoval hned několik způsobů regulace, od té legislativní, technologické, ale i sociální a psychologické.
„Na technologickém omezení už vývojáři pracují. Robot umí rozpoznat nenávistné zprávy a taky je smazat. Psychologická regulace pak je v nás samotných. Většina si dokáže uvědomit, že nemusí na všechno reagovat a koriguje se tak sama, stejně jako v běžném životě.“
Nejsem nějaký rasista... velký, prvňáky jsem do plynu neposílal, hájí se autor komentáře pod fotkou z Teplic
Číst článek
Sociálních regulací je pak celá řada. „Taky si přece už dnes nezakouříte v kanceláři, jako dřív,“ dodává. Co si pak psycholog myslí o vulgaritě, která se na sítích zostřuje?
„Třeba proto, že se u lidí stále zvyšuje potřeba emocí. I u médií a dalších technologií, které soupeří o vaši pozornost, sledovanost, váš zájem... To s sebou nese plytkost nebo zahlcenost. Je to důsledek konkurence nejrůznějších informačních zdrojů. Dnes prostě vítězí ten, kdo vyvolá největší emoce a ty mu zaručí největší sledovanost,“ odpovídá psycholog.
Závažnost vs. banalita
Další faktor je rychlost a krátkost sdělení. Nikdo přece nečeká půl dne, než z něj emoce vyprchají, ale komentuje hned. Většina sociálních sítí omezuje komentáře počtem znaků, ale i tam, kde to jde, „nikdo přece dlouhé komentáře nečte. Pokud chcete zaujmout, musíte své sdělení krátit.“
To všechno dohromady plodí komunikaci, nad kterou někdy „kroutíte hlavou“. „A kdybyste měli to samé, co jste napsali, říct tváří v tvář, tak to byste museli být jó naštvaní,“ dodává.
Sokol o nenávistných komentářích na internetu: Policie si s vyhledáním autorů dokáže poradit
Číst článek
V neposlední řadě je tady vyčerpání. Jeden, třeba i nenávistný komentář považuje člověk, který jich za den napíše stovky, za úplnou banalitu. „Vůbec mu nedojde závažnost sdělení nebo že může někoho zranit. Zvyk, emoce a surovost proniká i do dalších médií. Situace a videa, která se ještě nedávno kvůli krutosti rozmazávala, dnes uvidíte v plné nahotě.“
Ohrožení senioři
Posun dramatičnosti, emotivní surovosti, je podle psychologa vidět na každém kroku. „Člověk s časem emočně okorává. Zvykne si, je otupělý… Takže potřebuje stále silnější emoce, aby vůbec reagoval. To je záměr těch, co takové komentáře publikují. Přesně to od vás potřebuje a žádá.“ Na tento tlak pak nejhůř reaguje střední nebo starší generace, ta nejmladší na tom totiž vyrostla.
„Problém je s lidmi staršího věku nebo se seniory, kteří jsou vyhrocenými debatami ohroženi nejvíc. Tato skupina je nejmíň informována, jak technologie vůbec funguje.“ Psychology pak už dlouho trápí odpověď na otázku, jestli se agresivita virtuálního světa může přenést i do toho reálného.
„Zatím ale jednoznačnou odpověď nemáme. Jsou jedinci, které agresivita na sítích podněcuje, ale většinou mají nějakou, třeba drobnou patologii. Jsou mezi námi ale i ti, pro které to může být poslední kapka. S tím se setkáváme dnes a denně,“ dodává psycholog Dalibor Špok.
