Holokaust, věznění v 50. letech. ‚Některá traumata se předávají dalším generacím,‘ říká psychiatr Rektor
Oběťmi 2. světové války, od jejíhož konce nedávno uběhlo 75 let, se staly desítky milionů lidí. Zda a jak se trauma těch, kteří přežili, přenáší na další generace, popsal v pořadu Leonardo Plus psychiatr Tomáš Rektor.
„Nejvíc přítomná tajemství v rodině jsou ta nevyslovená, ale i nevědomá,“ říká psychiatr. Podle něj nezpracovaná traumata ovlivňují další generace. „Naše děti u nás odpozorovávají to, co jsme nestihli vyřešit a zpracovat, uvědomit si. A to máme tendence nevědomky předávat dál.“
Podle vědců se trauma z války, koncentračních táborů i z běžného života přenáší na další generace
„Takže děti a vnoučata pak často jakoby reagují na nějaké podobné nebezpečí, které je nevědomé, neuvědomělé. Když pracuji s lidmi, jejichž rodiče zažili holokaust a velká válečná traumata, tak tito lidé se často skutečně připravují na nějaké velké nebezpečí,“ pokračuje Rektor.
Zdůrazňuje ale, že úkolem terapeuta je „nepřilepit“ se hned na téma holokaustu, ačkoli ho klient zmíní. „Každý z nás žije ve velkém nebezpečí, třeba ohledně našich vlastních emocí, protože máme v sobě spoustu těch, které jsou bouřlivé a kterých se bojíme. Ale to, že neuvědomělé, nezpracované trauma se jako balík předává dál, to vídáme poměrně často,“ dodává psychiatr.
Problém 20. století
Velmi často ti, kteří prožili traumatickou situaci, reagují zabezpečovacím chováním. Tomáš Rektor ho popisuje tak, že „babička, která zažila holokaust, vždy měla plnou spíž, a druhá babička, která ho nezažila tak důrazně, zase věděla, že je doma vždy čím topit.“
„Jsme schopni pracovat s traumaty, pouze když jsme v bezpečném prostředí... A ve 20. století nebylo příliš mnoho momentů, kdy by se člověk cítil tak bezpečně, že by skutečně mohl vypustit páru. “
Tomáš Rektor
Podobné reakce ale mohly vyvolat i další události 20. století. „Je třeba si uvědomit, že traumata neskončila ani 1. či 2. světovou válkou. Tři roky po ní přišel převrat a 50. léta sice byla pro židovskou populaci menší trauma než válka, ale také nebylo příliš mnoho momentů, kdy bylo možno si oddechnout,“ uvádí Rektor.
„Také dlouhou dobu byla stigmatizována jakákoliv psychická onemocnění nebo slabosti. A to svým způsobem platí dodnes, i teď je ostuda se zhroutit a zkolabovat,“ připomíná psychiatr.
Někdo na stres reaguje růstem
Traumata se podle Rektora dokážou předávat i mezi generacemi. „U druhé a třetí generace vidím výrazně zvýšenou úzkostnost, vnímání nebezpečí. Také zmíněné zabezpečovací chování, tedy že tito lidé mají nějaký plán B pro případ katastrofy.“
Rektor ale ve své praxi neslýchá příliš často, že by někdo přímo spojoval své obtíže s prožitkem holokaustu u předchozích generací. „Ale slýchám třeba, že rodiče byly vězněni v 50. letech a mně se kvůli tomu rozpadá svět. Takže lidé spíš mluví o těch externích faktorech,“ uvádí.
Někteří lidé reagují na stres růstem, dodává Rektor, který jako příklad uvádí vědeckou práci svého otce Ivana, který jako neurolog studuje transgenerační přenos traumatu. „Je to naprosto nepochybný projev snahy pochopit události. A nejsilnější nástroj lidí je rozum, takže se s ním snažíme pracovat.“
„Tedy aspoň z toho všeho vytěžím to, že trochu víc zjistím, jak trauma funguje. Totéž platí v psychoterapii: trochu víc budeme chápat, jak druhým lidem pomoci, aby se stres nepřenášel na další a další generace,“ shrnuje Tomáš Rektor.
Celý rozhovor s psychiatrem Tomášem Rektorem přinesl pořad Leonardo Plus, poslechněte si ho na záznamu.
