Brunch česky? Víkendové debužírování. Jde o to nespěchat, říká autor gastromapy Lukáš Hejlík
Lukáš Hejlík je herec a propagátor gastronomie. Během svých cest po České republice mapuje podniky, a ty nejlepší z nich pak prezentuje na sociálních sítích, ve vlastní aplikaci a knihách. Nejnovější z nich se zaměřuje na trend posledních let – brunche. „Zbožňuji podniky, které mají snídaně celý den,“ přiznává v rozhovoru pro Radiožurnál.
Děláte gastromapu sám? Makáte šestnáct hodin denně...
Ano, myslím si, že mám něco, co bych nazval jako zvýšená aktivita, nerad používám to slovo ADHD. Zvýšená aktivita je něco, co vidím i na svých dvou dětech.
Po představení Listování beru kolegy herce s sebou na gastroinspekce, jen si musí dát něco jiného než já, směje se Lukáš Hejlík
Vy jste i herec.
Jsem rád, že jste to řekla, protože teď účinkuji v novém seriálu České televize, kde hraju starostu města Tábor. Při natáčení v kanceláři starosty za mnou pan starosta přišel, měl radost, že ho hraju a divil se, že jsem herec.
Hodí se vám u foodblogování, že jste herec?
Možná ano, u té komunikační fáze. Na druhou stranu se nic nemění na tom, že si v podniku standardně něco objednám, sním, vyfotím a zaplatím. Pak to ale zúročuju na podcastu a to je myslím podstata mého úspěchu, že spojuji věci.
‚Utrácet bez výčitek‘
Kolik za jídlo utratíte?
Dvakrát jsem udělal chybu, že jsem řekl konkrétní částku, nějakých 50 tisíc korun a strhla se aféra. Ono to zní jako šok a skandál, že projím tolik. Ale já jsem extrémně venku a jím často venku. Vlastně všechno, co jím, fotím a sdílím.
Mám u některých věcí morální hranici ceny, máte tohle v jídle?
Myslím si, že nemám. Jídlo je jediná věc, za kterou jsem schopen utrácet bez výčitek, ale taky mi to trvalo. Nechci, aby to vyznělo, že to tak každý musí mít. Kromě jídla za moc věcí neutrácím.
Kdy jste si pořídil něco amorálně dobrého?
Rád zvu. Mám ale podmínku, že si musíte dát něco jiného než já, abych mohl ochutnat. Na českém gastru, které za posledních deset let urazilo obrovskou cestu, jde vidět, že se zlidštilo. Jakkoliv se poslední rok brutálně zdražilo, tak dobré jídlo už není otázkou luxusu.
Budeme snídat, teď uvidíte, co snídáme tady v Českém rozhlase – jak to hodnotíte?
Přichází nám tady mírně oldschoolové věci. Je tady káva s našlehanou pěnou, bez obrázku, ale to nepotřebuji. Pak je tu dortík s průhlednou želatinou, kde jsou pravé jahody. Sušenky takzvaně italského typu a chlebíček je opravdu jako chlebíček, jak mají Češi vždycky rádi. Ta šunka ho překrývá, jako by skrýval něco, za co se někdo styděl.
Existuje podnik, kam už vás nikdy nepustí?
Já si na rozdíl od Zdeňka Pohlreicha vybírám ty podniky, kde chci být spokojený. Z toho tisíce, který je v aplikaci, mi napsaly tři, ať přijdu znovu a zreviduji dojmy. Dva podniky pak z osobních důvodů nechtěly být v knize uvedeny.
Co mi povíte o tureckých vejcích?
To je hitovka letošního roku. Jsou to sázená vejce třeba s česnekovým jogurtem nebo to může být sýr labneh, měl jsem to i se zakysanou smetanou, to jsem pak skoro nemohl odejít, jak jsem byl plný.
Vždycky je tam česnek, chilli olej a kopr, který nesnáší polovina Čechů. Ale je to fakt skvělé, někdo si více hraje s tou jogurtovou bází, někde si hrají s vejci, najdete variantu s čajovými vejci, někde jsou vejce i smažená.
‚Domácí boj‘
Do úplně nové knížky jste přidal brunche.
Český ekvivalent slova brunch je víkendové debužírování, je to o nespěchání, sdílení okamžiku s přáteli nebo v páru. Hotelové snídaně jsou úplně jiné téma. Když jsem na hotelu, tak hledám snídaňovou alternativu, ale moje žena se synem milují hotelové snídaně, takže tam máme takový domácí boj.
Jak na gastroscéně zaujmout?
Zkušení gastronomové by vám řekli: dejte mi dvacet tisíc a já vám to rozmluvím. Určitě je třeba sledovat trh, šel bych se inspirovat, co mě baví a co ne. Udělal bych si průzkum. Dobře bych volil místo a koncept.
Je strašně poznat, když lidi chtějí něco dělat, i když to nedává ekonomicky smysl – bez těchto naivních lidí by nevznikla strašná spousta podniků. V podcastu Velká žranice narážíme na to, že jejich podnik nevydělává. Často se jedná o lidi, kteří opustili korporát a vyhořeli, a teď jdou vyhořet do gastra, akorát o tom ještě neví.
Řekněte mi něco o lidech, které potkáváte.
Pokud to není malý podnik, kde jsou provozovatelé na place, tak jsem vlastně rád, že je napoprvé nepotkám. Protože nechci slyšet, že je to těžké a všechno zdražilo. Což je logické, stěžování je normální.
Když se s těmi lidmi vidím podruhé, kdy třeba něco točím nebo sbírám do knížky ucelený příběh, tak se dozvídám spoustu zajímavých věcí. Gastro zaplavili takzvaní hobíci, což znamená, že nejsou původně profesionálové z gastra.
Děje se velké množství nových proudů, jak provozovat podniky, a to mě moc baví. Teď chci dělat nový pořad Příběhy z gastra, kde natáčím příběhy lidí, kteří si otevřeli podnik – ty příběhy jsou neskutečně silné.
Jak v době technologií a sociálních sítí funguje scénické čtení? A existuje v Česku podnik, kde se člověk nasnídá v 7 hodin ráno? Celý rozhovor si poslechněte v audiu v úvodu článku.