Petr Nováček: Beztrestnost českých politiků je dlouhodobě alarmující
Vít Bárta má smůlu. Jak rekapituluje komentátor Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu Petr Nováček, jinak se čeští politici před soudem ocitají málokdy. Za mřížemi pak najdeme jen zlomek těch, kteří prošli trestním stíháním.
Součástí soudního spisu procesu s neformálním šéfem Věcí veřejných a předsedou jejich poslaneckého klubu Vítem Bártou a s bývalým předsedou a poslancem VV, dnes „nezařazeným“ Jaroslavem Škárkou je rok stará nahrávka pořízená někdejší šéfkou poslanců VV a dnes rovněž „nezařazenou“ poslankyní Kristýnou Kočí.
Tato mladá ambiciózní dáma, jež od Bárty převzala podle něho půjčku a podle ní úplatek, za což na Bártu ruče podala trestní oznámení, se jednání soudu zúčastňuje jako svědkyně, domáhajíc se zároveň odškodnění za poškození svého pověsti. Možná, že si slečna Kočí nepřehrála celý záznam, který tajně pořídila, až do úplného konce, jak se domnívá formální předseda VV Radek John, a možná, že to bylo jinak.
Soud vyslechl další svědky v kauze uplácení uvnitř VV
Číst článek
Každopádně zpravodajský server Týden.cz zveřejnil minulý týden informaci, že po oné části záznamu, se kterou byl už soud seznámen, následuje chvilka šumu z Bártových domácích rušiček, avšak poté že záznam pokračuje etudou ve služebním voze „véčkařského“ ministra pro místní rozvoj Kamila Jankovského, jemuž za srozumitelného přitakání slečna Kočí říká: „Odpálím Bártu!“ Věci veřejné, pro něž je to důkaz, že Kočí chystala loni na jaře ve spolupráci s ODS a TOP 09 puč ve straně, minulý čtvrtek na tiskové konferenci inkriminovanou nahrávku zveřejnily. Dost možná to bylo právě ono eso v rukávě, jež Vít Bárta v médiích tajemně anoncoval pro pokračování svého procesu 4. března před Obvodním soudem pro Prahu 5.
Uvidíme! Tak či onak předseda příslušného senátu, soudce Jan Šott, se hned po zveřejnění nahrávky nechal slyšet, že při soudním přelíčení by její přehrání přišlo na řadu tak jako tak a že se tudíž z pohledu soudu nestalo nic, co by mohlo ovlivnit jeho rozhodování. Přelíčení se prý možná jenom trochu protáhne a rozsudek nebude vynesen v pátek 6. dubna, jak se s tím počítalo. Věci veřejné budou mít tím pádem ještě trochu času na rozhodnutí, co učiní v případě, pokud jejich neformální šéf a předseda poslaneckého klubu, čili ústavní činitel Vít Bárta nebude zproštěn již prvoinstančním soudem pro Prahu 5 obžaloby v plném rozsahu. Na podzim se konají volby do krajských zastupitelstev a do třetiny Senátu a Bártovo případné odvolávání se k vyšším soudním instancím by v nich „véčka“ diskvalifikovalo.
Kořeny sahají do polistopadové doby
Po pravdě řečeno, Vít Bárta má ale tak trochu smůlu. Čeští politici, neřku-li lídři stran (Radek John, nechť promine, skutečným lídrem VV není) se po listopadu ´89 ocitali na lavici obžalovaných, neřku-li „za katrem“, jen velmi zřídka. Částečně tomu tak bylo z víceméně objektivních důvodů, jak je s sebou přinesl převrat a „sametová“ změna režimu. Zachování právní kontinuity s předlistopadovým režimem, deetatizace a privatizace státního majetku, provedená až na banky bleskově během prvních pěti polistopadových let a další v mnohém epochální změny vyvolaly obrovskou potřebu nových právních norem, odrážejících doslova skok z reálsocialistických polototalitních poměrů do tržního kapitalismu a pluralitního systému parlamentní demokracie.
Nové zákony proto vznikaly spěšně a navíc bez dostatečné kapacity kvalitních legislativců, takže výsledkem bývaly leckdy ne právě kvalitní a místy vysloveně „děravé“ právní normy vyžadující i opakované novelizace. Právní řád to silně znepřehledňovalo a různí chytráci, ba lumpové z toho těžili. Navíc v této z právního hlediska poněkud labilní situaci nenapadlo některá esa ekonomické transformace nic lepšího, než se veřejně zaradovat z „náskoku ekonomů před právníky“, kteří by prý transformaci jenom brzdili. Někteří zašli ještě dál a žertem k tomu dodávali, že vůbec nejlepší by bylo „na chvíli zhasnout“!
Formující se lobbyistické skupiny (tak se jim ale tehdy neříkalo) si to „přeložily“ tak, že je dovoleno vše, u čeho nebudeš přistižen. Tehdy se v kuloárech Poslanecké sněmovny začalo objevovat mnoho návštěvníků s visačkou „Host“, o nichž se šuškalo, že poslancům ochotným jim naslouchat našeptávají takové úpravy zákonů, aby se při tom, čemu leckdy nepatřičně říkali podnikání, mohli zařídit podle svého.
Přičteme k tomu opakující se pokusy o politické ovlivňování policie, státních zastupitelství a soudů a fakt, že jejich „kádrové vybavení“ pochopitelně pocházelo a ve značné míře stále pochází z předlistopadové doby, kdy „pokyny po telefonu“ a jiné formy politického nátlaky na orgány činné v trestním řízení bývaly běžné. Suma sumárum se pak ani nelze příliš podivovat léta málo úspěšnému boji s korupcí, klientelismem a zneužíváním veřejných funkcí.
Když se chopila moci „smluvně opoziční“ vláda Miloše Zemana (1998 – 2002), jako jednu z programových priorit odstartoval premiér akci „Čisté ruce“. Vzpomínáte si, jak skončila? Fiaskem! Z „velkých ryb“ byl v dubnu 2001 obviněn a v květnu 2005 „poslán do tepláků“ toliko bývalý Zemanův ministr financí Ivo Svoboda, a to kvůli poškozování věřitele v souvislosti s kauzou soukromé firmy Liberta.
Svoboda je dodnes jediný z přibližně 150 ministrů vlád České republiky, který byl trestně stíhán, odsouzen a šel do vězení. Šest dalších bylo trestně stíhaných, ale buď byli zproštěni obžaloby (například lidovecký ministr kultury Jindřich Kabát), nebo bylo jejich trestní stíhání zastaveno (ministryně zdravotnictví za ČSSD Marie Součková, lidovecký předseda, senátor a vicepremiér Jiří Čunek), anebo je jejich kauza dosud v běhu (nepravomocný rozsudek týkající se Karla Březiny z ČSSD či případ exministra Martina Bartáka, jenž si teprve převzal obvinění).
Ministr financí v Klausově první vládě Ivan Kočárník nakonec obviněn nebyl, poněvadž jej k trestnímu stíhání nevydala Poslanecká sněmovna, jejímž byl poslancem. Bývalému ministrovi informatiky Vladimíru Mlynářovi (US-DEU), který byl v dubnu 2005 obviněn a po dvouapůlletém martýriu pražským vrchním soudem s konečnou platností zproštěn obžaloby, se v srpnu 2009 dokonce stát za to, že byl stíhán a souzen v souvislosti s kauzou Testcom servis, omluvil. Z plus minus 150 ministrů za dvacet let jen jeden „ za katrem“ je na první pohled skvělé skóre nejvyššího článku moci výkonné.
Případ Jiřího Čunka, jenž vháněl do krizových situací Topolánkovu vládu a měl velký podíl na ztrátě důvěryhodnosti KDU-ČSL a jejímu vyřazení ze sněmovny, je však dodnes velkým mementem, neboť se o jeho „vyřešení“ v Čunkův prospěch nepostaral soud, ale tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká a pár jejich podřízených, kteří – leccos tomu nasvědčuje – asi poněkud vyšli vstříc politické objednávce a zachránili Čunka, aby nepadla Topolánkova vláda. Nejvyšší státní zastupitelství přezkoumalo kauzu údajné korupce Jiřího Čunka 22. listopadu 2007 a ponechalo v platnosti usnesení jihlavského státního zástupce Arifa Salichova o zastavení Čunkova trestního stíhání. Mimochodem, Topolánkova vláda padla v březnu 2009, zrazena i poslanci koaličních stran.
Státní zastupitelství se očišťuje
Čáry máry, jež předvedla státní zastupitelství od nejvyššího až po jihlavské okresní, se ale budou jen těžko opakovat. Od ledna 2011 stojí v čele Nejvyššího státního zastupitelství Pavel Zeman, špičkový právník s mezinárodními ostruhami, nepošpiněný zdejší „břečkou“ a netají se úmyslem uvést soustavu státních zastupitelství do stavu obvyklého v demokratických právních státech. Nejmarkantnější jsou změny na Vrchním státním zastupitelství v Praze, jehož některá bývalá esa mají pověst zametačů kauz na politickou objednávku. Doručení obvinění exministru obrany Bartákovi či znovuotevření kauzy jistého pana Knötiga, jenž měl údajně shánět finanční prostředky pro vyztužení politické kariéry původního Nečasova ministra životního prostředí a místopředsedy ODS Drobila, jsou výmluvné.
Ne že bychom byli krvelační a ke všem těm potížím, jež premiér Nečas ve vládě a v koalici dnes a denně řeší, mu věstili další, ale s pardonováním případného porušení zákona některým členem kabinetu může napříště jen těžko počítat. Hned ale musíme dodat – pokud by takový ministr nebyl zároveň poslancem či senátorem, jenž je kryt poslaneckou, případně senátorskou imunitou a k trestnímu stíhání ho musí vydat „jeho“ komora.
V minulých dvaceti letech vydala Poslanecká sněmovna ke stíhání 15 svých členů, avšak desetkrát to odmítla, zatímco horní komora souhlasila se stíháním 7 senátorů, přičemž v 5 případech byla proti. Imunita našich zákonodárců je přitom značně široká a léta letoucí se týkala v plném rozsahu i dopravních a jiných přestupků. Takže například přiopilý poslanec či senátor, využil-li jí, nepřišel o řidičský průkaz, ale vykoupil se pokutou, kterou si nechal decentně uložit příslušným výborem sněmovny či Senátu.
Opakované pokusy o omezení poslanecké a senátorské imunity přitom léta letoucí zcela selhávaly obvykle narážejíce na námitku, že navrhované omezení je nesystémové a že je třeba připravit komplexní řešení. Z prostředku určeného v parlamentních demokraciích původně k tomu, aby poslanec či senátor nemohl být politicky šikanován za názory, jež zastává, a omezován na veřejnosti ve své práci pro voliče, se v českém provedení vyvinulo prvotní účel imunity daleko přesahující privilegium.
Mimochodem, těch deset poslanců a pět senátorů, které v minulosti jejich komory k trestnímu stíhání nevydaly, je v příslušné záležitosti už nadosmrti beztrestných. Zejména Senát svoje velevážené členy vydává jen velmi nerad, a to někdy i v případě, že o to dotyčný sám požádá. Obává se precedentu, toho, že vydá-li kolegu či kolegyni, sám si vykoleduje žádosti o další vydání.
Republikáni, nehody, pak teprve korupce
Imunita neimunita, v jistých situacích se nicméně vydávalo, vydává a jistě vydávat bude. V letech 1995–1998 například sněmovna opakovaně jednala o vydání několika poslanců Sdružení pro republiku-Republikánské strany Československa. V červenci 1995 byl takto jako vůbec první polistopadový poslanec vydán k trestnímu stíhání Jan Vik, obviněný z trestného činu šíření poplašné zprávy v souvislosti s šířením provokačních letáků nazývaných „Informace spolkové vlády sudetoněmeckému landsmanšaftu“.
Nová sněmovna však v únoru 1997 jeho trestní stíhání neumožnila. Bylo už po podpisu česko-německé deklarace, proti které republikáni dryáčnicky burcovali. Ostatně pro protiněmecké výroky na demonstraci právě v den jejího podpisu (21. 2. 1997) vydala sněmovna k trestnímu stíhání předsedu SPR-RSČ Miroslava Sládka, jenž byl obviněn z podněcování k rasové a národnostní nenávisti.
Tady se maličko zastavme: v září téhož roku začal se Sládkem soudní proces a 6. ledna 1998 byl zadržen policií, aby se dostavil k soudu. Nemohl se tím pádem dostavit do Vladislavského sálu k volbě prezidenta republiky, kterým se stal Václav Havel až ve druhém kole a jen o jeden hlas. Účel nápadně posvětil prostředek a nerozhoduje, že šlo o populistického kraválistu. Třiadvacátého ledna byl ostatně Sládek soudem zproštěn obžaloby a propuštěn. Jinak sněmovna (často na vlastní žádost provinilců) vydávala k trestnímu stíhání poslance, kteří zapříčinili dopravní nehodu se zraněním (Jiří Payne a Libor Ježek z ODS, Jan Kasal a Jaroslav Lobkowicz z KDU-ČSL); jejich kauzy končívaly mimosoudním vyrovnáním s poškozenými.
Zatímco u vydávání sládkovců hrály roli politické motivy demokratické většiny sněmovny, v případě dopravních nehod byla stranická příslušnost viníků vedlejší. V dvacetileté existenci českého parlamentu došlo teprve v prosinci 2005 k vydání poslance kvůli podezření z korupce. Jednalo se o Vladimíra Doležala (ODS), jehož policie vinila ze zprostředkování úplatku. Případ se táhne dodnes a poslední verdikt je z léta 2011: pokuta 100.000 korun, ovšem tentokráte za pokus o podvod.
V lednu 2009 pak sněmovna vydala tehdy už „nezařazeného“ poslance Petra Wolfa (dříve ČSSD) k trestnímu stíhání pro podezření z úvěrového podvodu, zkreslování údajů o stavu hospodaření a z porušování autorských práv. Letos v lednu pak poslal ostravský krajský soud Wolfa na pět let do vězení a jemu a paní Wolfové uložil víc jak milionovou pokutu. Obě korupční vydání mají jedno společné: Doležal byl vydán koncem roku 2005, kdy byla ODS ve sněmovně v jasné menšině. A co se Wolfa týče, v březnu 2008 vzdor pokynu ČSSD, jejímž byl tehdy poslancem, pomohl ke zvolení prezidentem Václavu Klausovi. Když pak na jaře 2009 padla vláda a ODS, KDU-ČSL a rozvrácená Strana zelených přestaly mít sněmovnu pod kontrolou, ČSSD si Wolfovo vydání „obšlápla“.
Posledními v řadě jsou prozatím Vít Bárta a Jaroslav Škárka, jež oba vydala sněmovna k trestnímu stíhání na jejich vlastní žádost loni 30. srpna. Bártu kvůli podezření z korupce a Škárku pro přijetí úplatku od Bárty. To, aby preventivně složil mandát a nepoškozoval pověst vlastní strany, Víta Bártu nenapadlo.
Nejsme přece v Rakousku, kde jistý Norbert Kapeller z vlastního rozhodnutí odešel z politiky jenom proto, že jeho manželka parkovala na místech pro invalidy a vykazovala se při tom průkazkou své příbuzné. Jaká to změkčilost, že ano? Nebo v Německu, kde spolkový prezident Horst Köhler odstoupil po nevhodném vyjádření v německém rozhlase a jeho nástupce Christian Wullf kvůli výhodné půjčce, přívětivém leasingu od VW na Škodu Yeti pro manželku, kontaktům s významnými představiteli německého hospodářství a hrazené dovolené. A už vůbec ne v Japonsku, jehož ministr zahraničí Seiji Maehara odstoupil poté, co přijal malý finanční dar od cizinky.
Naši politici, zvláště ti volení lidem, jsou si vědomi odpovědnosti, kterou mají, a zajisté proto mandáty neskládají a z funkcí dobrovolně neodcházejí. To, že kdyby se z politiky sami včas vzdálili, by jim do ní usnadnilo čestný a dohledný návrat, si nepřipouštějí. Proč také, když mravní a etická minima z programů většiny našich politických stran postupně vypadla, přičemž u jedné z dvou „papírově“ nejvýznamnějších tam vlastně nikdy zakotvena nebyla.
Hleďme tedy kupředu s předpokladem, že nám i Vít Bárta zůstane v politice zachován, ať už ten zpropadený soud skončí jakkoli.
