Skupinu bratří Mašínů proslavil odchod do zahraničí. Další zůstávají v jejím stínu, míní historik
Den památky obětí komunistického režimu nepatří mezi nejviditelnější významné dny. Přitom právě 27. června 1950 byla popravena Milada Horáková, zřejmě nejznámější oběť komunistického režimu. Její smrt byla výjimečná. Za komunismu ji totiž jako jedinou ženu popravili z politických důvodů, připomněl ve vysílání Českého rozhlasu Plus historik Prokop Tomek. Mluvil také o odbojové skupině bratří Mašínů, která se podle něj proslavila hlavně odchodem z Československa. V jejím stínu ale zůstává celá řada dalších skupin.
Smyslem celého procesu s Miladou Horákovou bylo podle historika Prokopa Tomka především zastrašit veřejnost, aby v Československu nevznikla vnitřní opozice.
„Objektivní dějiny neexistují, není možné je sepsat tak, aby s nimi každý souhlasil. Pohled na historii se neustále mění, a není to jen kvůli optice vítězů. Měníme se my i svět kolem nás.“
Prokop Tomek (historik)
Nešlo přitom podle něj jen o počet obžalovaných a vysoké tresty, ale i o související mediální kampaň, petice veřejnosti požadující vysoké tresty nebo přítomnost organizované veřejnosti během procesu. Ten nesl všechny znaky politického monstrprocesu a stal se modelem i pro další.
Lidé podepisující petice podle historika nevěděli, co všechno by jim mohlo hrozit, pokud by odmítli. Někdy za tím byla i určitá pohodlnost a lhostejnost v tom, že jejich podpis stejně nic neznamená. Řada lidí ale také vystoupila na její obranu, nebo minimálně proti udělení trestu smrti.
Komunisté se už omluvili
Předseda KSČM Vojtěch Filip odmítl, že by jeho strana měla s justiční vraždou Milady Horákové cokoli společného. „Je to stejné, jako kdybych spojoval KDU-ČSL s upálením Jana Husa," prohlásil v Interview Plus.
„Je pravda, že současná KSČM se od těchto zločinů opakovaně distancovala. A dokonce i někdejší KSČ ještě v 60. letech rehabilitovala oběti procesů 50. let. I komunistický režim tedy uznával, že docházelo k hrubému porušování zákona," připomíná historik z Vojenského historického ústavu.
Strach z provokací
Kolik lidí vlastně padlo za oběť komunistickému režimu? „Pokud jde o soudní rozhodnutí, udává se číslo kolem 250 popravených," přibližuje Tomek.
„Pak je tu otázka státních hranic, kde lidé umírali i v 80. letech. Jde asi o 300 lidí, většina z nich zahynula na útěku z Československa. Ale někteří šli i opačným směrem, ostatně probíhala studená válka," doplňuje historik.
„Celý systém ostrahy státních hranic byl postaven proti vlastním lidem, nikoli na obranu před vnějším nebezpečím. Z Československa byl vytvořen jeden velký koncentrák," podotýká Tomek.
Komunistický režim podle něj měl zpočátku podporu veřejnosti. Ta se ale začala vytrácet, jakmile se ukázalo, že se k socialismu vydal sovětskou cestou kolektivizace a politických perzekucí.
V letech 1948-49 tak najdeme velké množství lidí, kteří se režimu postavili. Později se ale už lidé báli někomu pomoci ze strachu, že jde o provokaci StB.
Nebyli jen Mašínové
Po únoru také začaly vznikat odbojové skupiny, například ta bratří Mašínů. „Ta získala největší pozornost svým odchodem do zahraničí v roce 1953. Konkrétních protirežimních činů je u ní ale minimum, většinou šlo jen o přípravy. V jejím stínu zůstává celá řada dalších skupin."
Tomek v této souvislosti uvádí organizaci Světlana, která vznikla na Zlínsku na kořenech partyzánského hnutí, nebo Hory Hostýnské na Vsetínsku. V jejich případě už skutečně šlo o ozbrojený odboj.
„Žili v lesích, potraviny získávali přepadáváním obchodů. Byl to trochu Divoký západ, přestřelky s estébáky a tak podobně. Skupina ale také zastřelila poštovního zřízence, o kterém si myslela, že je agentem StB."
