Demokracie je diskuze. Vyhrocené emoce kolem Gazy jsou symptomem problému české společnosti

Kdo je David a kdo Goliáš? Kdo je oběť a kdo pachatel? „Česká debata o konfliktu v Gaze je velmi zapálená, někdy agresivní a nesmiřitelná,“ píše ve své eseji komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland. Do diskuze navíc přispívá určitý „otcovský“ pocit některých Čechů vůči Izraeli či mnichovské trauma. Stále slyšitelnější proud má však větší pochopení pro Palestince. Dopady bojů nevidí jen v kontextu terorismu nebo islamistického extremismu.

Chyba systému Praha/Tel Aviv/Gaza Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Izraelské tanky během útoku v Gaze

Izraelské tanky během útoku v Gaze (archivní foto) | Foto: Mostafa Alkharouf/Anadolu Agency | Zdroj: Reuters

Na světě se v tomto okamžiku odehrává více než sto válečných konfliktů. Není v lidských silách sledovat všechny, a také ne každý se nás bezprostředně týká. Některé se odehrávají velmi daleko, na jiných kontinentech. Větší pozornost vlastně věnujeme jen dvěma válkám, té rusko-ukrajinské a izraelsko-palestinské, respektive bojům mezi Izraelem a Hamásem.

Občas to vypadá, že válka v Gaze se odehrává v našem bezprostředním sousedství, hned za hranicemi, na dohled. Nebo dokonce uvnitř českých hranic? V jistém smyslu je to pravda, protože česká debata o tamním konfliktu je velmi zapálená, někdy agresivní a nesmiřitelná. Často to není debata o válce samotné, ale o jejím výkladu.

Řekni mi, co si myslíš o válce v Gaze, a já ti řeknu, kdo jsi. Anebo možná také naopak – řekni mi kdo jsi, a já snadno odhadnu, co si myslíš o několika konkrétních tématech, včetně této války.

Projekční plátno kolektivních pocitů

V něčem to připomíná válku Ruska proti Ukrajině, která je ovšem geograficky mnohem blíže, a její průběh i možné konce mají velmi přímé dopady na náš život.

To, co mají oba konflikty společné, je emocionalita, s níž k věci lidé přistupují. Jsou to tyto dvě války, do kterých projektujeme řadu našich obav, nadějí i skrytých lásek a nelásek. A liší se tím od více než sta momentálně probíhajících konfliktů, které sledují akademici na celém světě, ale novináři už méně, a veřejnost skoro vůbec.

Je příznačné, že například ruská anexe gruzínského území, nebo arménsko-ázerbajdžánská válka, které se odehrávají v Evropě, velkou pozornost nevyvolávají. Nestávají se projekčním plátnem kolektivních pocitů.

Konflikt mezi Izraelci a Palestinci, nebo Izraelci a Araby, případně muslimy, tuhle vlastnost má. Rozdělení se projevuje tím, že jedni obviňují druhé z nedostatečného soucitu s Palestinci, zatímco ti druzí z nepřiznaného antisemitismu nebo fandění teroristům.

Pomineme-li tu část veřejnosti, která je zcela lhostejná; a tu, která si myslí, že tam někde na jihovýchodě jsou to samí divní lidé, kterým nerozumíme.

Co si myslí Češi

Díky nedávnému výzkumu máme o postojích české veřejnosti tvrdá data. Jde o průzkum, který provedlo Herzlovo centrum izraelských studií a Peace Research Center Prague, obě působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, ve spolupráci s agenturou Ipsos.

Data centra sbírala v lednu roku 2023 a lednu 2024 – to je podstatné, protože mezitím se odehrál útok Hamásu ze 7. října loňského roku, a následná válka převážně na území Gazy.

Vyplývá z nich, že se o situaci v Izraeli zajímá i v době současné války relativně málo lidí – hodně se zajímá šest procent, trochu 34 procent, tedy dohromady čtyřicet procent, méně než polovina. O rok před tím to byla dokonce méně než čtvrtina. Celá polovina lidí uvádí, že neví, co si myslí o české politice vůči Izraeli a Palestině.

Podobně vyznívá i otázka ohledně viny za vznik konfliktu. Zhruba polovina neví. Druhou největší skupinu představují ti, kdo vinu rozdělují rovnoměrně na Izraelce a Palestince, kolem třiceti procent. Ti, kdo mají vyhraněnější názor, v poměru zhruba dvě ku jedné, vidí větší vinu na straně Palestinců.

Tato data vlastně tak trochu narušují představu, že česká společnost je extrémně proizraelská. Projevuje se to i na otázce, jak konflikt řešit. Vloni i letos skoro polovina soudila, že řešením je vznik palestinského státu, tedy vzájemná mírová dohoda.

Méně než deset procent vloni i letos uvádělo, že by měla být zrušena Palestinská samospráva. Jen menšina lidí si přeje přemístění české ambasády do Jeruzaléma, pokud vůbec má nějaký názor.

Druhá část výzkumu se zaměřila na českou politickou elitu. Ta je o stupeň více nakloněná Izraeli nebo jeho perspektivě, ale nezastává nutně protipalestinské postoje. Například z těch, kdo mají názor, je skoro polovina pro uznání nezávislé Palestiny.

Přesto se zdá, zejména v porovnání s mnoha jinými zeměmi, že Česká republika má pro Izraelce větší pochopení. Souvisí to zřejmě s českými historickými zkušenostmi jako postkomunistické země, ale i se specifickými zážitky Čechů a Moravanů.

Jeden z důvodů nepochybně souvisí s tím, že mnoho Čechů vnímá Izrael jako podobnou zemi. Tedy společnost, která v novodobých dějinách řešila a řeší podobná dilemata.

Pokud se blíže podíváme na rétoriku, která se v této souvislosti používá, Izrael je často chápán jako obdoba Československa roku 1938. Mluví se o „jediné demokracii“, „malé zemi, obklopené nepřáteli“, případně o tom, že Izrael „nesmíme zradit“.

Jsou to pojmy odkazující k našemu mnichovskému traumatu. A možná i tomu srpnovému z roku 1968, nové zkušenosti, v níž jsme se nebránili, tentokrát už možná ani nemohli, ale jiný stát jakoby provedl historický reparát za nás.

‚Otcovský pocit‘ vůči Izraeli

Souvisí to i s určitým „otcovským“ pocitem některých Čechů vůči Izraeli. Často se zdůrazňuje podíl Československa na návrhu OSN z roku 1947 na rozdělení britského mandátu Palestina, nebo na dodávkách československých zbraní, které o rok později pomáhaly Izrael zachránit při arabské invazi.

V době tehdejší války v Gaze v roce 2009 to tak přímo formuloval spisovatel Ludvík Vaculík – pokud jsme pomáhali takový stát vytvořit, máme při něm stát.

Vaculíkova generace, ale možná i ta mladší také čerpala ze zkušenosti 60. let, kdy se šestidenní válka roku 1967 stala tématem, na kterém se lámal reformní a konzervativní proud v českém intelektuálním prostředí, a to těsně před začátkem Pražského jara.

Zřetelné stopy tohoto uvažování lze zaznamenat i v protokolech IV. sjezdu československých spisovatelů z konce června roku 1967.

Americká armáda odstraní molo u Pásma Gazy. Mělo výrazně zvýšit objem humanitární pomoci

Číst článek

Izrael v očích určité části české společnosti splňuje i jakýsi ideál státu, který se pílí a tvrdou prací přičinil o svůj blahobyt. České sebepochopení je založené na podobné logice přičinlivosti, spořádanosti a vzdělání.

S tím souvisí i protiarabské smýšlení části společnosti, obyvatelé ostatních blízkovýchodních zemí jsou pak vnímáni jako opak toho, co jsme „my“.

A je tu samozřejmě také stará tradice českého intelektuálního filosemitismu, táhnoucí se od T. G. Masaryka přes první republiku, 60. léta až k Václavu Havlovi.

Havel zmínil potřebu navázat vztahy s Vatikánem a Izraelem bezprostředně po nástupu do funkce jako součást znormálnění české zahraniční politiky. Izrael pak z této tradice může čerpat i v mezistátních kontaktech.

David vs. Goliáš, oběť vs. pachatel

České proizraelské postoje mají samozřejmě i svou upadlou podobu. Ta je často spíš protiarabská než proizraelská, nebo vidí v Izraeli jakýsi předvoj boje „civilizovaného Západu“ s „lenivým, násilnickým nebo necivilizovaným Východem“. A ozývaly se výroky o vyhlazení či vybombardování Gazy a podobně. V internetovém vesmíru najdeme mnoho projevů takového smýšlení.

Menší, ale stále slyšitelnější – a možná i početnější – je jiný proud. Ten, který má větší pochopení pro Palestince, nebo specificky má kritický názor na válku v Gaze. Už nevidí Davida v Izraeli čelícímu arabské přesile, ale v Palestincích, a roli Goliáše pak logicky hraje Izrael.

Tato část veřejnosti současnou situaci, včetně útoku ze 7. října, vnímá jako důsledek okupace. Zdůrazňuje dopady bojů v Gaze na civilisty, nevidí je v kontextu terorismu nebo islamistického extremismu.

Také platí, že kritici izraelské operace v Gaze jsou obvykle kritiky Izraele obecně. Myšlenku, že izraelské tažení proti Hamásu je po 7. říjnu nevyhnutelné, chápou jako projev cynismu a necitlivosti vůči palestinským obětem.

Kontrola Hamásu v Gaze už není taková, jako bývala. Daří se zločineckým gangům, časté je rabování

Číst článek

V průměru jde pravděpodobně hlavně o lidi mladší a levicověji zaměřené, možná ovlivněné i západoevropským způsobem uvažování o novodobé historii.

Izraelsko-palestinský konflikt vnímají v pojmech kolonialismu, imperialismu nebo rasismu, do kterých dosazují to, co se dozvídají o Gaze, Západním Břehu nebo i Izraeli. Je to svět rozdělený na pachatele a oběti, v němž oběť má vždy pravdu, protože je slabší.

I tento postoj má samozřejmě upadlé podoby. Třeba přesvědčení, že Izraelci jsou kolonialisté, kteří by se měli někam vrátit a Palestinu zcela opustit. Nebo že v Izraeli vládne apartheid, nebo dokonce že sionismus je vlastně novodobou obdobou nacismu. Někdy se za takovým propalestinským postojem skrývá spíše postoj z podstaty protiizraelský nebo přímo protižidovský.

Česká debata, nebo spíše mimoběžné monology na téma izraelsko-palestinského konfliktu, se samozřejmě odehrávají v širším kontextu.

Jak to vidí svět

Z velké části platí, že bývalá komunistická Evropa má sklon více chápat Izrael než lidé na západě kontinentu. Může to souviset se specifickou historickou zkušeností.

Západ kontinentu prožil poválečná desetiletí v kapsli mimo dějiny, nemá pochopení pro izraelská bezpečnostní dilemata, zatímco východ Evropy si dějin užil až až a cítí se být realističtějším.

Část západu se též kaje za hříchy otrokářství a kolonialismu. Naopak někteří Východoevropané jsou dosud alergičtí na období, kdy komunistické vlády propagovali „povinné“ přátelství s „lidově-demokratickými“ národy Třetího světa.

Izraelská armáda podnikla operaci v Džanínu, zemřelo pět Palestinců

Číst článek

Z té vzchází i instinktivní nevůle vůči Arabům u části Středo- a Východoevropanů. Západ se ale také někomu může jevit vzhledem k nedávným dějinám jako kosmopolitnější a tolerantnější.

Naplatí jen západovýchodní lom. Každý stát a společnost má ve vztahu k izraelsko-palestinskému konfliktu svá specifika. Například Irsko, které nedávno oficiálně uznalo Palestinu jako nezávislý stát, chová dlouhodobě vůči Palestincům sympatie.

Ty souvisí s tím, že Irové vidí v Palestincích sami sebe, tedy ty, kdo tahají za kratší konec provazu a bojují za svobodu. Naopak v Izraelcích vidí Brity či Angličany, tedy ty silnější a navíc utlačovatele.

Lze pozorovat rozdíl mezi Norskem a Švédskem, které zdůrazňují své sympatie k palestinské věci, a Dánskem, které obvykle zastává odlišné postoje, ačkoli se jedná také o skandinávskou zemi s podobnou kulturou.

Pro uznání Palestiny se vyslovili i ve Španělsku a ve Slovinsku, kde ale jde o rozhodnutí levicových vlád, zatímco tamní pravicové strany mají trochu jiný názor. Ne nutně proizraelský či protipalestinský, ale trvají na dvojstátním řešení, ke kterému se dospěje vzájemnou dohodou, a ne jednostrannými kroky nebo ozbrojeným bojem.

Politický i generační lom

Někde jde také o lom mezi různými proudy levice, i u nás byla dříve sociální demokracie za Miloše Zemana i jeho nástupců relativně proizraelská, dnešní česká „novolevice“ už možná tento sentiment nevyznává a je pod silnějším vlivem západních trendů.

Někde, například ve Velké Británii, je možné vidět velký rozdíl mezi názory společnosti, která je relativně propalestinská, a vlády, která je mnohem více ochotná naslouchat izraelským argumentům.

Specifický je také případ Německa, které se stále cítí být zodpovědné za holokaust a necítí se vždy komfortně, pokud má kritizovat izraelské vlády – děje se to, ale v relativně malé míře.

Pomoc pro Gazu. První humanitární loď z Kypru přivezla 200 tun zásob, potraviny shazuje i Německo

Číst článek

Dřívější kancléřka Angela Merkelová proslula výrokem, že součástí smyslu existence dnešního Německa je přežití státu Izrael – i když tím myslela zejména tváří v tvář potenciálně jadernému Íránu.

Lom je částečně generační – mladí jsou častěji pro Palestince, zatímco střední a starší generace je statisticky více nakloněná Izraeli. To je velmi zřetelné třeba ve Spojených státech, kde výrazná část mladých lidí mluví o tom, že fandí nikoli Palestincům, ale přímo Hamásu.

Tento generační zlom se výrazně projevil na univerzitní půdě v západní části světa, v Evropě, ale i Spojených státech nebo Kanadě. Roli hraje i to, jak která generace zachází s informacemi, odkud je získává, například z novin nebo sociálních sítí, a případně kterých – zcela novým fenoménem je silný vliv Tik Toku na debatu o izraelsko-palestinském konfliktu.

Jiným faktorem je přítomnost, respektive nepřítomnost velkých přistěhovaleckých komunit v jednotlivých státech. Podíl obyvatel s přistěhovaleckým pozadím na propalestinských demonstracích byl vysoký, i když rozhodně ne výlučný.

V pozadí se odehrávají ještě jiné procesy, například nedávná pěvecká soutěž Eurovize proběhla v atmosféře protiizraelských postojů nejen na ulici, ale i mezi účastníky. Loňská vítězka například prohlásila, že odmítne předat cenu letošní vítězce, pokud by se jí stala zástupkyně Izraele.

Jenže v hlasování diváků si pak izraelská zpěvačka vedla mnohem úspěšněji než u odborné poroty, a to i v zemích, které jsou chápány jako relativně propalestinsky orientované. Možná že i hlasování veřejností bylo nějakým druhem politického stanoviska.

Boje v Gaze a rozdílné vnímání tamních událostí značně mění i evropskou politickou krajinu. Podle některých průzkumů zesílila podpora stran na obou krajích spektra.

Propalestinsky orientovaní obyvatelé obvykle podporují spíše krajní levici. Roste ale i podpora různých silně pravicových stran, které se stylizují do obránců Evropy proti ohrožení zvenčí i zevnitř.

Mluví se také o tom, že část evropských voličů z řad potomků přistěhovalců se přesunula k silně levicovým stranám. Tím také potvrzují paradoxní sblížení progresivismu a radikálního proudu islámu.

Na debatu možná paralelně působí zděšení z průběhu války v Gaze, a současně i strach, který u části veřejnosti vyvolává podoba protestů v ulicích velkých měst.

Pokud bychom se dívali na věc z ještě většího odstupu, viděli bychom svět rozdělený podle dalších lomů. Mnoho států Třetího světa je na straně Palestinců proti Izraeli, a současně i Ruska proti Ukrajině.

22:13

Izrael chtěl změnit americký pohled na válku v Gaze. Odhalené dokumenty ukazují na ‚program Koncert‘

Číst článek

Chápou to jako přirozenou součást svého pohledu na svět. Vnímají ho jako konflikt mezi mocnými státy překonané minulosti a teprve nastupujícími mocnostmi Latinské Ameriky, Afriky a Asie.

Vyhraněné postoje vůči stranám bojujícím v Gaze někdy připomínají fotbalové fandění. A nikoli náhodou se projevily nejen v hudebních soutěžích, ale i jinde v showbyznysu, ale také ve sportu, specificky ve fotbale.

Některé kluby, nebo jejich fanoušci, se dlouhodobě profilují propalestinsky, a jiné proizraelsky, a to často bez vazby na blízkovýchodní realitu, chápou to prostě jako příležitost k zaujetí postoje vůči těm druhým.

Rámování konfliktu

Něco podobného platí pro americkou, evropskou, ale i českou debatu o konfliktu – lidé si vybírají své „týmy“ a těm fandí. V takovém postoji samozřejmě zanikají veškeré nuance, informace, které by komplikovaly černobílý obraz světa, a vůbec se vlastně ospravedlňuje pohled na svět založený na emocích a obrazech.

Zásadní rozdíl vyplývá z celkového rámování konfliktu a pojmů, které jednotliví debatéři používají. To se týká i médií – je rozdíl, jestli dotyčné noviny či televize mluví o „boji izraelské armády s Hamásem“, nebo o „útoku Izraele na Gazu“.

Jde také o časové vymezení událostí – kdy podle dotyčných konflikt začal a čím. Byl útok ze 7. října pokusem „zoufalých Gazanů prorazit blokádu“, anebo se jednalo o „nevyprovokovaný brutální útok“, navíc ze strany teroristické organizace, která má své vlastní zájmy, odlišné od zájmů Gazanů či obecně Palestinců?

V Německu minulý rok rapidně rostl počet případů antisemitismu. Od 7. října jich bylo přes 2600

Číst článek

Každá z debatujících stran má svůj slovník, který někdy spíše než by vysvětloval, věci zamlžuje, a nebo blokuje výměnu názorů. Podobné je to i v případě zmíněného rusko-ukrajinského konfliktu. Pokud někdo mluví o banderovcích, nebo naopak Rusácích nebo Orcích, pak tím dává najevo, že cílem není debata, ale deklarace loajality.

V této anti-debatě je povoleno nejen urážet tým, kterému se nefandí, ale také ty, kteří stojí na jeho straně zde, ve střední Evropě, daleko od bojiště. V takové polemice jakoby bylo povoleno lhát, překrucovat nebo vytrhávat z kontextu, protože je to přece v zájmu dobré věci.

V jistém ohledu by se dalo říci, že vyhrocené emoce kolem konfliktu v Gaze jsou jen symptomem obecnějšího problému české společnosti. Tedy vyhroceného stranictví, odmítání dívat se na argumenty druhé strany, natož polemizovat s jejich nejsilnější verzí.

A také jakási všeobecná popuzenost a představa, že k zaujetí stanoviska stačí povšechné informace, a nikoli detailnější pohled. V kotlích Sparty, Slavie nebo Baníku je to pochopitelné, snad i zdravé. V debatě společnosti, která žije zatím v míru, bezpečí a relativním blahobytu, je to nedospělé.

Demokracie je diskuze. Možná bychom se to mohli naučit na nějakém menším vzorku, tématu, které nerozhoduje o našem bytí. Třeba konfliktu mezi Palestinci a Izraelci.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme