Neúspěch lepenovců je relativní. Mélenchon nechápe, že bez koalice nic nezmůže, míní francouzský novinář
Očekávali historický úspěch, namísto toho je ale nepřipravené šokovalo rozhodnutí Francouzů semknout se proti krajní pravici a dát nejvíce hlasů levicové Nové lidové frontě. Lepenovci tak v druhém kole parlamentních voleb skončili až na třetím místě. „Dalo by se říct, že Národní sdružení je takovým užitečným idiotem francouzského politického systému,“ popisuje pro iROZHLAS.cz a Radiožurnál Emmanuel Galiero, novinář deníku Le Figaro.
Výsledky parlamentních voleb zaskočily bez nadsázky asi všechny. Kde vzala levicová koalice sílu krajní pravici tak nečekaně porazit?
Je třeba si uvědomit, že jde o překvapení vycházející ze srovnání předvolebních průzkumů předpovídajících vítězství Národního sdružení. Podíváte-li se na čísla z hlediska počtu hlasů a ne počtu mandátů, predikce se tolik nemýlily, pro lepenovce hlasovalo opravdu hodně Francouzů.
Máme zde ale systém umožňující rozdíl mezi prvním a druhým kolem, čímž se ocitáme co do počtu mandátů v čele s Novou lidovou frontou a centristy na druhém místě.
Nyní zde máme tři bloky neschopné dosáhnout většiny, což situaci činí komplikovanou až neovladatelnou, jak průzkumy také avizovaly. Ve volbách se sice můžete potkat s taktickými spojenectvími, pro reformy je pak ale velmi složité většinu najít. Řešení bude dost obtížné, a i z toho důvodu mnozí experti či parlamentní komentátoři předvídají značně nestabilní období.
Jednalo se u voličů do nějaké míry spíše o čistě protestní hlasy proti Národnímu sdružení než o podporu Nové lidové fronty?
Myslím, že jde o kombinaci obojího. Koalice se skládá z vícero různých proudů, François Hollande je socialista, s Jeanem-Lucem Mélenchonem nemá nic společného. Stejně se ale rozhodli se spojit a přitáhnout tak více voličů, aby zamezili výhře lepenovců.
5:03
Politolog k volbám ve Francii: Levice se tváří, že vyhrála volby a chce prosadit celý svůj program
Číst článek
Mimo to zde máme dva velmi silné oponenty – radikální pravici a radikální levici. A ti se nikdy jednoduše nemohou na ničem dohodnout, Francouzi jsou navíc už i tak dost polarizovanou společností, což vychází především z velmi znepokojivé sociální i ekonomické situace.
Osoba Mélenchona je hojně probíraná, koalice jej v kampani v zásadě schovávala, neboť mnohé z jeho názorů jsou velmi radikální. Zároveň se netají tím, že by se rád viděl v premiérském křesle, prezidenta vyzval k rezignaci. Jak by se nyní mělo vyvíjet jeho postavení v Nové lidové frontě?
V čele vlády ho nikdo nechce. V neděli také jasně řekl, že formovat žádnou koalici neplánuje a nehodlá ustoupit ze svého programu. Svým způsobem tak sám zabíjí možnost, aby Nepoddajná Francie mohla vládnout, neboť nikdy nedosáhne většiny. Jeho politickým motorem je odpor, protest.
Říká, že Francouzi svým rozhodnutím jeho stranu požádali, aby převzala moc. Tím ale ve skutečnosti předstírá, že nechápe, jak moc je situace zablokovaná, a že bez koalice nezmůže vůbec nic. Cokoli navrhne, zpochybní jeho oponenti.
Poslední řešení
Jaké scénáře se tedy pro budoucnost francouzské domácí politiky nabízí? Nová lidová fronta je sice koalicí, ale není příliš pravděpodobné, že by se umírněnější strany dokázaly s těmi radikálnějšími na důležitých krocích shodnout.
Danou otázku si zde dnes kladou mnozí a v zásadě nikdo na ni nezná odpověď. Ať už by byl premiérem kdokoli ze tří uvedených táborů, nikdo z nich nebude schopen si zajistit většinu. Až se bude na podzim schvalovat rozpočet, budeme svědky hlavních rozporů.
Emmanuel Galiero
Je francouzský politický novinář deníku Le Figaro. Zaměřuje se na pravicové strany, dříve především na lepenovce a v posledních letech na středopravicové Republikány. Zajímá se také o politické dění v Paříži a regionu Île-de-France.
Podle jedné z nejpravděpodobnějších hypotéz nás čeká něco, co se nazývá „gouvernement des affaires courantes“, tedy vláda, která zemi řídí bez projednávání významnějších reforem. Možná by to tedy také znamenalo uklidnění situace, neboť by se nevedly zásadní debaty, ale dlouhá absence reforem je politický problém. Na druhou stranu jsme už jinde v Evropě viděli, že to v zemích nevedlo k ekonomickému chaosu.
Zatím pozorně sledujeme, kdo se bude snažit vytvořit koalice. Také musíme brát v potaz, že jsme už v takové postmacronovské éře, to znamená, že se všichni soustředí na prezidentské volby v roce 2027, protože musí v daném kontextu začít přemýšlet, jak cílit na své voliče. Pravice by měla být velmi opatrná v tom, jak moc se chce spojit s Macronem, kterého společnost činí odpovědným za současný, velmi křehký stav země.
V mnohých oblastech máme značné ekonomické problémy, dále je rovněž třeba řešit ty týkající se bezpečnosti či migrace a podobně. A tváří v tvář tomu všemu jsou reformy potřebné. Levice nyní jinak v zásadě zaznamenala svůj návrat, socialisté jsou znovu v Národním shromáždění, na scéně je opět bývalý prezident François Hollande.
Jednou z často zmiňovaných možností v případě výhry Národního sdružení byla i kohabitace, tedy že premiér a prezident jsou z rozdílných stran. Lepenovci sice nevyhráli, ale i tak jsou třetím nejsilnějším blokem...
Jak historie ukazuje, daný stav je velmi komplikovaný, už jsme to zažili. Když máte zmíněné tři tábory, shoda je opravdu téměř nemožná, vždy na sebe budou určitým způsobem útočit.
Výsledky voleb ve Francii: levice slaví, lepenovci zůstali za očekáváním, hrozí vládní pat
Číst článek
Když to vezmeme z druhé strany, šéf Národního sdružení Jordan Bardella v nedělním projevu prohlásil, že výsledek pro něj neznamená konec, nýbrž začátek. Má vůbec důvod být tak optimistický? A co dokázalo Francouze letos zmobilizovat v tom, aby v takové míře volili právě Národní sdružení?
Samozřejmě nemohl přiznat, že jde o selhání, ale může dále říkat, že strana dělá pokroky, dává o sobě více vědět. Neúspěch lepenovců je také relativní. I tak získali o padesát poslaneckých křesel více a značně narostl počet jejich voličů, hlasovalo pro ně přes osm milionů Francouzů. Skutečnost je taková, že síla Národního sdružení volby od voleb roste.
V podstatě v okamžiku, kdy jsou nacionalisté velkou hrozbou, se levice sjednotí a určitou formu spojenectví najde i s centristy. Daným mechanismem se tak v zásadě podaří zachránit vládní strany. Krajní pravice nikdy nebyla u moci, vždy se na vládu dívala z opozice. Hlasují pro ni voliči zklamaní pravicí i levicí a jejich protestní hlasy se stále navyšují.
Její úspěch je třeba vnímat i v kontextu rostoucích národních problémů. Čím méně bylo řešení a více složitých situací, tím více se Národnímu sdružení dařilo oslovovat rozzlobené voliče. Dnes se k němu část lidí obrací jako k jedinému východisku, aniž by věděli, zdali je vůbec schopno vládnout. Je to pro ně takové poslední řešení.
Macronovy chyby
Volební účast byla v obou kolech mimořádně vysoká, pokaždé přesáhla 66 procent. Všem stranám se tedy do volebních místností podařilo přitáhnout opravdu mnoho voličů. Byla právě snaha o celkovou porážku druhé strany tím, co tolik Francouzů přimělo odevzdat svůj hlas?
Jde o kombinaci dvou věcí. Na jedné straně máte levici snící o návratu k moci, která se dokáže sjednotit, což se naopak pravici nedaří. Například předseda Republikánů Éric Ciotti upozorňoval, že jedinou správnou strategií by právě bylo vytvoření pravicové koalice podobné Nové lidové frontě.
Paradoxní je, že Macron proti lepenovcům jako hlavnímu protivníkovi dvakrát vyhrál. Vždy se mu to podařilo proto, že jsou sice na vzestupu, ale v případě voleb se proti nim Francouzi vždy spojili. Dalo by se říct, že Národní sdružení je takovým užitečným idiotem francouzského politického systému.
Ono samo to o sobě ví, jeho cílem ale je se etablovat, mít nejsilnější parlamentní skupinu a co nejvyšší zastoupení ve vedení měst a departementů. A Marine Le Penová se za tři roky samozřejmě vidí v Elysejském paláci.
Zmínil jste Emmanuela Macrona. Co od něj nyní mají Francouzi očekávat?
Mohl přikročit na výzvu k rezignaci s tím, že nemá prostředky na to, aby pokračoval ve své politice. Samozřejmě ale spíše bude čekat, zdali se naskytne možnost sestavit nějakou formu středové koalice. Také je třeba zmínit, že Macron do Elysejského paláce nespadl z nebe, byli to socialisté, kdo jej, metaforicky řečeno, vhodili na oběžnou dráhu.
‚Bardello, táhni‘ i ‚Tohle je naše levice‘. Francouzi díky nečekanému vítězství slavili porážku lepenovců
Číst článek
Paradoxně vidíme, že v momentě, kdy rozpustí Národní shromáždění, se levice opět stává vedoucí a důležitou silou. Ta se nyní bude snažit hrát o všechno, ve hře je dost možná i návrat Françoise Hollanda.
Rozporuplné také je, že jsme viděli, jaké v zákulisí existovaly různé dohody. Pravice nyní označuje levici za opozici, ale nesmíme opomenout, že mnozí pravicoví zástupci mohli být zvoleni právě díky odstoupení některých levicových kandidátů. Jinými slovy se místo trojstranných voleb ocitli v soubojích, kde bylo snazší zvítězit, a pravici zachraňovala levice, která ji obviňuje z odpovědnosti za současnou situaci.
Myslím, že jednou z Macronových chyb je jeho celkový styl řízení země. Neumí ctít politickou kulturu konsensu, prezidentskou moc pojal jako svou osobní. Mnozí političtí aktéři ať už z levice či pravice, se kterými jsem mluvil a kteří se s ním setkali či spolupracovali, se pozastavují nad jeho stylem fungování. Nechápou jeho nastavení myšlenek, motivace. On má za to, že lídr je jednoduše on sám, což není demokracie.
Předpokládám, že jako politického novináře pro vás poslední dny byly hodně náročné. Je pro vás současná situace z profesního hlediska v něčem odlišná?
Aktuální stav je velmi složitý tím, že je obtížné cokoli předvídat. Panuje zde taková politická mlha, kterou je ale velmi zajímavé sledovat.
Jednou z otázek, kterou si kladu a kterou zmiňují i někteří představitelé pravice, je, zdali se francouzští politici musí naučit vládnout jinak, vytvářet koalice, což ve Francii není obvyklé. Anebo zda to opravdu možné nebude a země zůstane u současného systému.
