Hornické sídliště Nikiszowiec bývalo chloubou Katovic. Teď mu místní po letech vdechli nový život
Ještě před patnácti lety byl katovický Nikiszowiec místem, kde se nikdo nechtěl příliš zdržovat. Dokonce ani jeho vlastní obyvatelé ne. Unikátní hornické sídliště z počátku 20. století chátralo a pustlo. S tím se ale nechtěla smířit část lidí z řad stávajících i bývalých obyvatel, často členů hornických rodů.
Náměstí Nikiszowce lemuje z jedné strany řada domů s podloubím a v jednom z oblouků, jen kousek od zahrádky kavárny, podél které visí různobarevné pentličky, sedí na židli starší pán a hraje na akordeon. Stačí ale popojít o kousek dál a tady hraje hudba smuteční.
U místního monumentálního kostela se schází hosté posledního rozloučení. Přes nízkou zídku shromáždění přihlížejí pasažéři čekající na městský autobus.
Rozezněly se kostelní zvony, hosté vchází do kostela a my se na vyprázdněném plácku potkáváme s Annou Solińskou, průvodkyní spojenou s Nikiszowcem doslova rodinnou historií. Pochází totiž z hornického rodu, který na sídlišti žije snad od jeho založení.
Moderní komfort pro horníky
„Sídliště postavili speciálně pro pracovníky dolu Giesche, dnes známého jako Wieczorek. Tehdy vlastník věděl, že bude muset zaměstnat mnoho nových pracovních sil a ty bude potřeba ubytovat. V roce 1908 padlo rozhodnutí vystavět sídliště, které by pojalo 5 tisíc obyvatel. A už v roce 1911 se do prvního bloku stěhovali první nájemníci,“ popisuje.
Autory projektu byli němečtí architekti – bratranci Emil a Georg Zillmannovi. Podle jejich plánu byl Nikiszowiec svého času velmi moderním místem pro život. Domy čerpaly elektřinu z důlního areálu, všechny obytné bloky měly na patrech zabudované společné toalety. Do bytů byla zavedená tekoucí voda.
Celé hornické městečko se skládalo z devíti obytných bloků, kostela, školy, bloku s obchody, kde rodiny horníků mohly nakupovat za zvýhodněné ceny, pošty, společné prádelny a lázní pro ženy a děti. A tady začíná zmatek.
Cihly, které chcete vidět
„Pro turistu je to černá magie: Kde je blok sedmý, osmý a devátý? Vždy jsem dobře věděla, kde je blok čtvrtý, protože tam žila moje rodina, tam se nastěhovali moji dědové a můj táta. Takže na čtyřce se vyznám, ale zbylé bloky jsem se taky musela naučit,“ připouští průvodkyně a na maketě Nikiszowce, která stojí na hornickém vozíku před kostelem, mi ukazuje, jak se šest bloků nápadně podobá tvaru nikiszowského okna.
To je pro sídliště stejně charakteristické jako červené lemování oken a cihlové zdi. A právě cihlová architektura je podle Anny Solińské největší hodnotou a cenností Nikiszowce.
3:38
Jaká slepice, takové vejce, vědí polští farmáři a učí to i své zákazníky. Nákup ale může být pěkná věda
Číst článek
„Jednou se mě babička ptala: ‚Holčičko, proč sem ty turisti jezdí? Vždyť jsou tu jenom cihly‘,“ vypráví mi autenticky po śląsku, tedy ve slezském jazyce, kterým její babička mluvila, stejně jako značná část obyvatel sídliště.
Z nouze ctnost
Červené cihly a červený nátěr jsou něco jako vizitka Nikiszowce. A protože je město na seznamu hmotného kulturního dědictví, je natírání okolí oken červenou barvou pro obyvatele povinností.
„Červená se v dolech používala jako výstražná barva, takže jí bylo dost. Horníci ji vynášeli z dolu jako naturálii a okna jí natírali z praktických důvodů, protože pak se lépe omývala od špíny a sazí z komínů, než kdyby to byla jen cihla,“ vysvětluje průvodkyně.
Přidává přitom vzpomínku svých prarodičů, pro které byly hospodyňky s kýblem v okně a hadrem v ruce dennodenní podívanou. Čistota oken byla otázkou cti.
Špína a saze nepocházely jenom z dolu v bezprostřední blízkosti sídliště, ale i z komínů domů. V bytech se totiž topilo v kamnech na uhlí. Ke každému bytu patřil sklep a ten byl plný uhlí. Situace se výrazně změnila k lepšímu, až když v celém sídlišti modernizovali systém vytápění. Tehdy se červené lemování oken stalo čistě estetickou záležitostí.
Vůně slezského oběda
Zdi domů odlišují zajímavé detaily. Například na jednom z bloků je výklenek, který připomíná sloní chobot. Nad některými vstupy do domů jsou hornické znaky, některé připomínají malé antické chrámy. Pozoruhodné jsou i dvorky obytných bloků, žádný není stejný.
Anna Solińská mě vede do jednoho z nich. Míjíme otevřené okno, kde pravděpodobně někdo chystá oběd, a průvodkyně popisuje, že je to dodnes pro Nikiszowiec typické: „Pořád je tu cítit atmosféra slezského sídliště – z kuchyní se line vůně oběda, často je tu slyšet klepání masa na rolády. To je základ slezské kuchyně – masová roláda, knedlíky kluski a červené zelí.“
Na dvorku čtvrtého bloku, který trochu připomíná park, je klid. Kolem dokola vede prašná cesta, na které parkují auta, pak řada stromů lemuje travnatý velký plac uprostřed. „Po páté odpoledne nebo o víkendu, o prázdninách, tu bývá o dost živěji. Hrají si tu děti z bloku. Dnes už tu mají bloková hřiště, nebo tady dokonce koš na basket,“ všímá si Anna Solińská. Jinde je zase prý skluzavka připomínající těžní věž.
Probudit nové a nezničit staré
Bloky jsou dodnes i místem sousedského setkávání, jen příležitosti se změnili. Dnes tu lidé například grilují nebo se zastavují takzvaně na kus řeči. Dříve nebyly výjimkou zabijačkové hody. Tam, kde je dnes travnatá plocha, totiž bývala dříve hospodářská stavení – králíkárny, chlívky, holubníky.
Nikiszowiec se změnil. Po těžkých 90. letech poznamenaných privatizací dolů a uzavřením štol Wieczorku se díky iniciativě místních proměnil v místo znovu příjemné na bydlení i na výlet. Vznikly tu malé ateliéry, kavárny, pekárna, muzeum, kde je možné se podívat, jak takový hornický byt původně vypadal. V blocích je i pár apartmánů pro turisty.
Nové a moderní tu hezky doplňuje a nijak nenarušuje omšelou tradici starých časů. Tu a tam se po cihlových zdech pnou rostliny zakrývající staré zaprášené smaltované cedulky s označením přináležitosti k dnes už zavřenému uhelnému dolu. Tu a tam z oken visí prádlo – ale ne jako za starých časů. To by ho zamazaly saze z komínů.
