Unijní diplomacii přebírá ,Železná lady Pobaltí’. Kreml na ni vydal zatykač, známá je díky jeho ostré kritice
Europarlament ve středu schválil novou podobu Komise. Diplomacii v týmu Ursuly von der Leyenové povede bývalá estonská premiérka Kaja Kallasová, známá hlavně ostrými názory vůči ruské agresi na Ukrajině a politice Vladimira Putina, jenž na ni na oplátku nechal vydat zatykač. Důraz chce klást na kontinuitu pomoci Kyjevu i posílení obranných kapacit Evropy, čekají na ni ale i témata spojená s krizí na Blízkém východě nebo rostoucím vlivem Číny.
„Vítězství pro Ukrajinu je prioritou nás všech.“ S jasnými postoji v otázkách ruských hrozeb a pověstí „kladiva na Moskvu“ míří někdejší estonská premiérka Kaja Kallasová do čela evropské diplomacie. Složení Komise, byť s nejmenší podporou v historii, nakonec ve středu schválili europoslanci, a unijní exekutiva tak před Vánoci zasedne v novém složení.
2:49
Evropský parlament schválil novou Komisi. Podporu jí vyjádřil nejmenší počet poslanců v historii
Číst článek
Jméno Kallasové v mezinárodním povědomí zarezonovalo hlavně se začátkem ruské agrese na Ukrajině. V té době doma přibližně rok vedla kabinet s liberální Estonskou reformní stranou. V názorech vychází především z negativních zkušeností pobaltských zemí se Sovětským svazem, s čímž ji pojí i část rodinné historie – dědu Sověti poslali do vězeňského tábora na Sibiři a její tehdy šestiměsíční matku s babičkou deportovali tamtéž. Stejně jako další Estonci si navíc dobře pamatuje, co život za železnou oponou obnáší.
Hned zkraje rusko-ukrajinského konfliktu hlasitě volala po tom, aby Unie dodávala Kyjevu munici, zmrazila ruská aktiva, přestala být závislá na dovozu ruského plynu nebo posílila přítomnost NATO podél svých východních hranic. Ve vyjádřeních od té doby nepolevuje, spíše naopak.
Razantní přístup k jednání s Moskvou jí nakonec přinesl jeden z vysokých unijních postů. „Když agresorovi ustoupíme a řekneme mu, aby si vzal, co chce, povzbudíme tím i ty ostatní. Dáme jim vzkaz, ať si klidně zaberou sousedovo území, že se jim to vyplatí,“ zdůraznila během europarlamentního „grilování“ komisařů.
„Volba Kaji Kallasové je hlavně symbolickým poselstvím v tom smyslu, že k Rusku zaujímá jasné pozice a že se blízká budoucnost Evropské unie bude v zahraničních a bezpečnostních otázkách zaměřovat na východ. Také jde o političku státu, který má s vlivem a snahami Ruska o narušení stability zkušenosti,“ připomíná pro iROZHLAS.cz politolog Petr Kaniok z Masarykovy univerzity.
Dodává, že „je ale třeba zdůraznit, že pozice vysoké představitelky je velmi křehká a nejde o nějakého tvůrce agendy v tom smyslu, že by mohl být extrémně nezávislý na tom, na čem se dohodnou hlavní ,architekti‘ zahraniční a bezpečnostní unijní politiky, tedy státy. Její pozice je takový mluvčí konsensu, který má extrémně omezené manévrovací schopnosti v tom, aby mohl být nezávislý“.
Expresivita estonské političky uším Kremlu samozřejmě neunikla a v únoru ji společně s několika dalšími pobaltskými politiky zařadil na seznam hledaných osob s odůvodněním, že se „dopustila nepřátelských činů vůči naší zemi a historické paměti“. Odkazoval se tím na rozhodnutí Kallasové odstranit v Estonsku sovětské památníky druhé světové války.
Ruský zatykač ji podle vlastních slov neudivil a Vladimiru Putinovi vzkázala, že ji neumlčí a v podpoře Ukrajiny nezarazí. Se šéfem Kremlu, jehož označila za válečného zločince, podle ní „nemá cenu mluvit“.
Střet s Maďarskem?
Kallasová patří mezi nejvýraznější a také první zastánce pomoci napadané zemi. Dlouhodobě prosazuje třeba zpřísnění protiruských sankcí i zintenzivnění armádní pomoci Kyjevu. Estonsko se s ní coby premiérkou stalo v přepočtu na obyvatele jedním z jeho největších vojenských podporovatelů, již před invazí zaslalo Ukrajině protitankové raketové systémy a hodnota pomoci zatím dosahuje asi 500 milionů eur (přibližně 12,5 miliardy korun).
Vzhledem ke svým postojům bývalá premiérka přirozeně podporuje připojení Ukrajiny ke stávající unijní sedmadvacítce i Severoatlantické alianci, což ji na unijní úrovni může přivést k neshodám kupříkladu s Maďarskem, které aktuálně předsedá Radě Evropské unie. To v čele s Viktorem Orbánem budoucnost Ukrajiny v daných společenstvích tak jasně nevidí.
Estonský ministr: Rusové testují naše limity, chtějí NATO vyprovokovat. Otázka je, kde je červená linie
Číst článek
Podle Petra Kanioka je ale třeba mít na paměti, že z pozice vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku, jak zní celý název funkce, toho kvůli přesně daným a institucionálně omezeným pravomocím ve sporech členských států ohledně ukrajinské otázky prakticky moc nezmůže. Důležitý podle něj bude hlavně jak samotný vývoj konfliktu, tak i ten týkající se domácí politické situace výrazných členských zemí.
Výhodu ale podle něj „estonská Železná lady“, jak se Kallasové přezdívá, má v tom, že její názory jsou dlouhodobě jasně formulované, věrohodné a neměnné, což ji trochu odlišuje od dosluhujícího šéfa unijní diplomacie Josepa Borrella. Unijní prostředí už také dobře zná z dob, kdy byla europoslankyní.
Od Kallasové se vzhledem k výše uvedenému dá bezpochyby očekávat, že bude chtít v unijní zahraniční politice vůči Moskvě vést ráznější rétoriku než španělský diplomat a s mnohem větším důrazem apelovat na evropskou obranyschopnost i posilování obranných kapacit Ukrajiny, nad nimiž momentálně visí pomyslný Damoklův meč v souvislosti s výroky nastupujícího amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Ruský ‚imperialistický sen‘
Jinými výzvami pro ni kromě snahy o upevnění globálního postavení Evropské unie budou další konflikty či geopolitické záležitosti, ať už jde o migrační krizi, zesilující vliv Číny, nebo situaci na Blízkém východě nebo roli Íránu. Tématy také zahájila svůj „grilovací“ projev. V případě izraelsko-arabského konfliktu Borrell dlouhodobě zastával poměrně jasnou pozici, kdy například nedávno navrhoval přerušit s Izraelem politický dialog.
Kdo překročí čáru, zemře. S Ruskem musíme komunikovat přímočaře, vysvětluje estonský generál
Číst článek
Ohledně Pekingu nebo Teheránu se nabízí, že stanoviska Kallasové budou mít ostřejší podobu než ta Borrellova. „Ví, co si myslí, a umí to říci,“ shrnul její způsob komunikace deník The Guardian.
Když měla popsat, co ji během pětiletého mandátu čeká, v dopise Evropskému parlamentu mimo jiné uvedla, že je odhodlána čelit čínské „nekalé konkurenci“ a ruskému „imperialistickému snu“. Podle politologa Kanioka v záležitostech mimo Rusko každopádně tolik vyhraněná není a očekává se, že v nich bude zastávat spíše moderátorskou roli.
„Nečeká se, že bude mít jasný názor úplně na všechno a ve všem, což například není možné ani u jiných dílčích témat, jako je třeba Blízký východ, kde jsou unijní státy mnohem polarizovanější než v názoru na Rusko. Nyní asi ani není žádoucí hned vystrkovat ramena z toho důvodu, že by to mohlo mít velký dopad na už tak křehkou vnitřní soudržnost, jež v rámci zahraničně-bezpečnostních věcí v dnešní Unii je,“ míní expert.
Důraz na obranu
O političce se na mezinárodní úrovni v uplynulých měsících nicméně nemluvilo jen v unijních kruzích, uvažovalo se o ní i jako o nástupkyni Jense Stoltenberga v čele NATO. Z toho ale nakonec sešlo částečně kvůli obavám, jakou reakci by jmenování generálního tajemníka z Pobaltí vyvolalo uvnitř Kremlu, zadruhé měl nový šéf Aliance Mark Rutte výhodu i díky zkušenostem s administrativou nepředvídatelného Donalda Trumpa.
Unijní státy Aliance se však shodly, že v důsledku ruské invaze již nelze udržovat východní členy mimo hlavní dění v Bruselu. Kromě Kallasové o tom svědčí i vytvoření nového postu eurokomisaře pro obranu a výběru prvního kandidáta, Litevce Andriuse Kubiliuse.
„Náhoda to podle mě není, jde opět o jasný signál. Komise vytvořením postu pro obranu dává najevo, že pro Unii bude důležitá. Nicméně domluva je opět na státech. Nový resort by měl hlavně motivovat země, které jsou všechny de facto členy NATO, aby braly vážně a zodpovědně závazky z členství vyplývající. To by podle mě mohlo fungovat. Nelze se domnívat, že by v mžiku mohla vzniknout nějaká svébytná evropská armáda. O té se mluví už asi sedmdesát let a pořád jsme jen u myšlenek,“ poukazuje politolog.
Kallasová potřebu zvyšování výdajů na obranu a zodpovědnějšího přístupu k ní zdůrazňovala už dlouho předtím, než Donald Trump vyzval Evropu k větší samostatnosti. Argumentuje i tím, že válka na Ukrajině odhalila řadu slabin, například ve výrobních kapacitách. Mimo jiné navrhla, že by si Evropská unie mohla na její zefektivnění vzít společnou půjčku.
Podle Petra Kanioka si o Trumpovi „můžeme myslet, co chceme“, jeho požadavek na větší evropskou obranyschopnost ale vzhledem k velikosti a finančním možnostem kontinentu pokládá za oprávněný. „V tomto jsou jeho názory naprosto legitimní,“ uzavírá.
