V Rafáhu se tísní asi milion a půl lidí a svět Izrael varuje, že bez ochrany civilistů dojde k obrovské tragédii. Ofenzivu ještě může oddálit dohoda o příměří a propuštění rukojmí. Jednání ale váznou.

Izraelská armáda tvrdí, že má evakuační plány pro civilisty. Lidé z Rafáhu ale raději utíkají už teď. Jako Abú Alí.

Přehrát

00:00 / 00:00

Abú Alí utekl z Gazy, kde má dům, do Rafáhu a teď do Nusajrátu. Pořád ještě vyžije z úspor. Jak se mu i dalším lidem teď žije v Pásmu Gazy? Spojil se s ním Štěpán Macháček

„Já jsem nejdřív před deseti dny přijel do Nusajrátu sám, abych zjistil situaci pro rodinu. Hledal jsem nějaký byt,“ přibližuje redaktorovi po telefonu Máhir Harára alias Abú Alí, který před válkou žil v městu Gaza.

„Byt v Nusajrátu jsem našel. Majitel se mě hned vyptával, jak to, že není rodina se mnou, jestli náhodou nepatřím k Hamásu nebo Islámskému džihádu. Musel jsem ho přesvědčit, že s nimi nemám nic společného. Všichni se bojí. Kdo je třeba jen stoupencem Hamásu nebo dalších organizací, toho nikdo neubytuje. Hrozí, že by mu Izraelci odstřelili dům,“ vysvětluje Abú Alí. Za byt zaplatil v přepočtu asi 12 tisíc korun na měsíc.

Uprchlíci ale bydlí i dole v supermarketu, ve kterém stejně není co prodávat.

„Strašně se rozmohl banditismus. Když se třeba humanitární organizace pokoušejí dostat pomoc do Chán Júnisu, tak bandité po cestě tyhle kamiony zastaví a ukradnou veškerý náklad. Kradou propanbutanové bomby, kradou pomoc, mouku, vykrádají opuštěné domy. Není policie, není vláda,“ říká Abú Alí.

Chaos ve válkou rozvrácené Gaze je podle Abú Alího snad ještě horší než válka samotná. Ven z pronajatého bytu chodí jen on sám, když musí.

„Neuděláme proti banditům nic, většinou jsou ozbrojení. Buď mají pod sakem obrovský nůž, nebo v kapse revolver. Jsou všude. Já nechávám celou rodinu zavřenou doma. Riskuju sám, když vydávám shánět něco k jídlu do Rafáhu nebo do Chán Júnisu. Přece jen se umím trochu pohybovat a vím, kde a kdy je to méně nebezpečné,“ přiznává.

Konzervy. A hlad

Humanitární pomoc podle Abú Alího skoro nikdy nedospěje tam, kam má. Lidé z ní moc nevidí.

„Dnes shazovali Jordánci humanitární pomoc z letadla. Bylo to na cestě do Chán Júnisu. Chtěli ji shodit na pobřeží, kde je volné místo. Celý náklad ale spadl do moře a nedal se použít,“ shrnuje.

Abú Alí s rodinou stále ještě vyžije z úspor, za které na trhu nakoupí za horentní ceny konzervy.

Ve městě Gaze na severu Pásma, kde má dům a odkud s rodinou musel utéct, je ale prý situace úplně drastická.

„Koho tam nezabila válka, ten tam teď umírá hlady. Kdo tam zůstal, rabuje, snaží se v opuštěných domech najít něco k jídlu. Lidé jí i listy ze stromů,“ říká.

Máhir Harára alias Abú Alí ještě pořád nevidí žádné světlo na konci tunelu. Boje pokračují neustále a podmínky lidí se dramaticky zhoršují.

„Říká se, že bude příměří. Ale kdy? Za deset dnů, za dva týdny začíná ramadán. Co tady ale budou lidé jíst? Co budou pít? Pět měsíců jsme neměli čerstvé jídlo. Žádné ovoce. Z konzerv už jsme nemocní,“ přibližuje.

Koho teď podle Abú Alího lidé v Gaze nejvíc viní ze současné situace a ze samotné války?

„Já nevím. Lidi jsou tu strašně naštvaní, nadávají na Hamás, na Sinwára, na Haníju. Spílají jim, že jim způsobili utrpení a smrt, že jim všechno zničili a že si sami užívají někde v Turecku, v Libanonu. A my tu přitom umíráme,“ odpovídá Máhir Harára, který se svou rodinou prchá před válkou z místa na místo.