Už více než rok žije celý svět včetně Evropy ve zvláštním režimu. Role parlamentů byla na dlouhou dobu upozaděná a vlády sahají k mimořádným nařízením. Proměnila pandemie koronaviru náš vztah k demokracii? Neroste kvůli tomu vliv populistů nejrůznějšího ražení? Hostem Interview Plus Václava Jabůrka byl politolog a profesor Wolfgang Merkel z berlínského střediska sociálního výzkumu WZB.

Rozhovor Berlín 14:34 22. června 2021 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Už více než rok a čtvrt žijeme v mimořádné situaci. Jak pandemie koronaviru proměnila fungování demokracie?
Ještě to nevíme jistě a i po roce rekapitulujeme, co se vlastně stalo. Posledních patnáct měsíců bylo pro spolkovou republiku něco nevídaného, a to za celou dobu její existence od roku 1949.

Poprvé se vládlo v jakémsi nouzovém režimu, při kterém se důležité svobody – ať už pohybu, výběru zaměstnání, anebo třeba i konání náboženských obřadů – najednou omezily, načas se zmrazily a některá omezení trvají doteď.

Špatné by bylo, pokud by něco z toho zůstalo natrvalo. Ať už v podvědomí občanů, kteří si třeba nejednou zvykli, že je někdo řídí shora, tedy na jakousi paternalistickou vládu. Anebo v chování politické elity, která najednou viděla, že uprostřed krize zkrátka může prosadit svou. Sice nevíme, jestli něco z toho přetrvá. Ale pochybuji, že jen otočíme pomyslným vypínačem a vrátíme zase tam, kde se to loni v únoru zastavilo.

25:49

Politolog Krastev: Ruská vláda má zájem uzavřít svou zemi, ale chce, abychom to udělali za ni

Číst článek

Mnoho vládních politiků v kritických chvílích vyzývalo opozici, aby s debatami počkala na dobu, až pandemie trochu zmírní. Jak tenhle přístup hodnotíte?
Z pohledu demokracie je to dost problematické, obzvlášť uprostřed velké krize. Ve chvíli, kdy na sebe exekutiva vrší stále víc pravomocí, potřebujete pojistky, které vládu kontrolují. K tomu slouží tři instituce: parlament, soudy a média. Tři instance, které jsou mimořádně důležité a které tak úplně nefungovaly. Parlament, a hlavně opozice – kromě polodemokratických, populistických stran jako Alternativa pro Německo (AfD) mám na mysli spíš Zelené, kteří zdůrazňovali, že budou na straně vlády. To je podle mě nepochopení hlavního úkolu opozice.

Pak tu máme soudy, které z těch tří pilířů fungovaly nejlépe. Pomocí více než 150 verdiktů zablokovaly velkou část nařízení a exekutivu tím napomínali, že zachází příliš daleko. U médií je to složité. Německá veřejnoprávní média si na začátku pandemie přisvojila jakousi výchovnou úlohu. Obyvatele vlastně nabádala, aby poslouchali vládu, protože je to prý největší krize všech dob a jde o život. Novináři také vytvořili hodně problematický termín – Coronaleugner – a do téhle škatulky řadili všechny, kteří ať už z racionálních, nebo iracionálních důvodů znevažují nebezpečnost koronaviru anebo fakt, že vůbec existuje.

Tyhle názory sice rozhodně nesdílím, ale opravdu není demokratické, když velkou část veřejnosti označíme za obyčejné lháře. Takovým odsuzujícím termínem tyhle lidi vylučujeme z demokratického života, přitom v demokracii jde vždycky o inkluzi a zahrnutí všech občanů. Tohle byla chyba a ve společnosti asi nějakou stopu zanechá.

Neliberální chování

V posledních měsících ale v německých městech demonstrovala také iniciativa Querdenker, kterou tajné služby podezírají z napojení na extremisty. Myslíte, že občanská nespokojenost s takzvaným rozvolňováním zase vychladne, anebo může dát nový impulz populistům a dalším podobným kruhům?
To hnutí zeslábne, byť nějaká část podpory se asi přeleje k pravicovým populistům, k AfD. Ale většina těchto Coronalugnerů rozhodně není pravicová – těch je odhadem asi jen pětina. Zbytek jsou třeba různí ezoterici, generace bývalých hippies nebo lidé, kteří kvůli pandemii přišli o práci. Ta základna je tak rozmanitá, že z toho pravice nevytěží zase až tolik.

25:06

Populismus je systém založený na personalizaci, říká odborník. Jeho nástupu pomohla i finanční krize

Číst článek

Ale ti s jiným politickým směřováním si zase budou pamatovat, jak se k nim zbytek veřejnosti zachoval a jak jim úřady například neustále zakazovaly demonstrovat. Odhlédněme od toho, jestli k tomu neměly dobrý důvod, ale koukněte, co se v Berlíně dělo o víkendu, kdy přišlo teplo a slunečno. V parcích byly tisícovky lidí a ti také zrovna nehleděli na hygienická opatření – k těm se ale policie tak tvrdě nechovala. Zkrátka státní exekutiva se s domnělými odpůrci nevypořádala zrovna chytře, ale podle mě se už kvůli tomu moc demonstrovat nebude.

Co by měly etablované strany dělat, aby tuhle skepsi utišily a zklamané voliče zase získaly na svoji stranu?
Rozhodně nedělají jen chyby. Přišly s německým a evropským programem obnovy, kterým se zacelí některé – byť rozhodně ne všechny – rány v hospodářství. Ale musí se změnit i diskurz a s těmi lidmi by se mělo mluvit s větší rozvahou, aby je politici získali zpátky na svoji stranu. V posledních měsících jsme nicméně viděli jednu zvláštnost. Na adresu odpůrců se neustále volalo, že útočí na naši ústavu a že by se na ně měla nasadit kontrarozvědka. Rázem jsme se stali jakousi republikou neustálého sledování, a co je horší, tenhle přístup nerazili nějací pravicoví konzervativci, ale levicoví liberálové.

Jsem dost starý na to, abych si pamatoval 70. léta, kdy bylo všechno namířené proti levici – včetně mě, tenkrát coby studentovi. Tehdy nás opravdu sledovali, nemohli jsme se dostat na některé pozice na univerzitách a ve státní správě. A teď se to otočilo. Najednou to nejsou konzervativci a reakcionáři, kdo volá po posílení kontrarozvědky, ale jsou to třeba voliči Zelených, Die Linke nebo levého křídla SPD. Nechápou, že největším nepřítelem demokracie nemusí být ultrapravice, ale demokraté, kteří schvalují neliberální chování. Tento trend můžeme vysledovat po celé Evropě, ve Spojených státech. Tuhle iliberalizaci považuji za velký problém.

Němečtí politici, například prezident Frank-Walter Steinmeier, přirovnávají pandemii k lupě, díky které odhalujeme skryté problémy ve společnosti. Co všechno jsme objevili?
Znovu nám ukázala, že nejvíc to odnáší hlavně ti nejslabší. Rozhodně ne ta privilegovaná horní třetina, co žije ve vlastním domě anebo ve velkých bytech. Ale spíš ti, kteří celou pandemii tráví v šedesátimetrovém bytě se třemi dětmi. Také tu máme polarizaci, která tu byla už před tím, ale teď se ještě vyostřila. A obávám se, že se ještě vystupňuje při boji s klimatickou krizí a globálním oteplováním, kde máme opět dva tábory, které se spolu nedokážou a ani nechtějí dohodnout.

25:51

Politolog o volbách v Sasku-Anhaltsku: Východní Němci si myslí, že ekologie je pro ně příliš drahá

Číst článek

Pak bych zdůraznil ještě jeden problém – moralizování. Nepleťme si to s morálkou, tu potřebujeme, jinak bychom žili v politickém machiavelismu. Ale při moralizování povyšujete své postoje nad ostatní a odlišné názory pak jednoduše označujete za špatné a nemorální. A tohle tu teď máme pořád. Bylo to za migrační krize, je to i za pandemie, a už se to objevuje i v debatách o klimatu. Táhne se to celou společností a ještě víc ji to rozděluje. Polarizace je jednou z nemocí naší demokracie a ve východní a střední Evropě je ještě silnější než v té západní.

Volby v Německu

Samotné Německo je přitom uprostřed supervolebního roku. Jaké bude hlavní téma kampaně? Nad čím by se – jak vy říkáte – mohlo moralizovat?
Čistě logicky bychom se měli ohlédnout za tím, jak vláda postupovala proti pandemii, ale to se nestane. Kvůli roli, kterou sehrávaly nejvýznamnější strany. Unie CDU/CSU a sociální demokraté sedí ve vládě a Zelení jí v krizi nepřímo pomáhali. Takže tohle téma nebudou otevírat. Zkusí to AfD, ale ta v Německu neutváří celospolečenský diskurz. Podle mě bude hlavním tématem klimatická politika, kde se budou strany navzájem předhánět v nápadech.

Pak tu bude souboj, ve kterém se CDU a SPD vymezí proti Zeleným – budou vznášet pochybnosti, jestli může největší průmyslovou zemi Evropy řídit ekologická strana, která nemá zkušenosti s vládnutím. A to bude zajímavé. Se třetím tématem přijdou liberálové z FDP, kteří budou zdůrazňovat, že se Německo nebývale zadlužilo a rozpočet se musí urychleně dostat ze schodku. Takže to shrňme: půjde o klimatickou krizi, budoucnost průmyslu, státní zadlužení a možná ještě o daně. Pandemie podle mě nebude hrát takovou roli. Pokud v září nevypukne čtvrtá vlna, ale to zatím nepředpokládám.

O funkci kancléře se uchází celkem tři kandidáti – za vládnoucí CDU/CSU Armin Laschet, za Zelené Annalena Baerbocková a sociální demokraté sází na Olafa Scholze. Můžete popsat, co můžeme od těchto politiků čekat?
Ještě to samozřejmě nevíme, ale je dost možné, že tu budeme mít takzvanou černo-zelenou koalici. Ne však zeleno-černou – tedy že by Zelení předstihli CDU/CSU. To se podle mě nestane. Média spíš přecenila nedávný moment, kdy byli křesťanští demokraté v krizi a Zelení v tu chvíli dokázali prodat svou jednotu. Ale to už je pomalu pryč. Navíc až se začnou řešit témata jako daně, průmysl nebo transformace hospodářství, tak budou etablované strany mnohem víc slyšet.

Němečtí Zelení jdou do voleb poprvé s kancléřskými ambicemi. Jejich kandidátkou se stala Baerbocková

Číst článek

Baerbocková by jako kancléřka určitě rozdělovala společnost – možná ne tolik jako Angela Merkelová. Ale věřím, že mnoho lidí, kteří teď všechno špatné spojují s Merkelovou, pak svoji nenávist jednoduše přenesou na tuhle mladou ženu. Jednak by polarizovala voliče, a navíc má třeba v klimatických otázkách celkem jasný program, který by stál mnoho peněz a přinesl by oběti. A jak už to tak bývá, v každé krizi to často odnáší hlavně nejchudší třetina nebo polovina obyvatel. Takže tohle je ta problematická stránka. Jinak věřím, že je obklopená schopnými lidmi, a protivníci budou hlavně zdůrazňovat, že Baerbocková nemá zkušenosti s žádnou exekutivní funkcí.

Armin Laschet chce být jakousi mužskou verzí Angely Merkelové a stavět mosty mezi jednotlivými tábory. Bude se prezentovat jako takový usmiřovatel a bude sázet na umírněný kurz. Tvrdší výpady nechá na lidech, jako je Friedrich Merz, který je zarytým konzervativcem, zatímco on sám bude v roli jakéhosi prostředníka.

Olaf Scholz by mohl být kancléřem, jen pokud by sociální demokraté vyhráli volby, Zelení se umístili jen těsně za nimi a do vlády přizvali ještě FDP. Řekněme 20 procent SPD, 18 procent Zelení a tak 13 procent pro FDP – to by stačilo. Ale to je spíš jen takový zbožný sen sociální demokracie, která je v hluboké krizi, a jejím jediným trumfem je vlastně samotný Olaf Scholz, díky letitým zkušenostem s vládnutím, ale samotné vedení SPD je katastrofa. A to říkám s tím, že sedím v jejich komisi pro základní hodnoty – coby jediný nestraník. Předsednictvo je přetížené prací. V čele jsou politici druhé nebo třetí jakosti, kteří se tam dostali jen kvůli tomu, že se volba předsedů nastavila nešťastným způsobem.

Krize sociální demokracie

K dění v SPD se ještě vrátíme. Ještě jedna otázka k volební kampani: klimatická politika byla obecně doménou Zelených, ale v posledních dvou letech ji do své agendy zařadily všechny koaliční strany a CDU i SPD zdůrazňují, že jde o jednu z jejich priorit. Jde o politický kalkul, anebo jde o reálnou změnu jejich hodnot?
Pořád to téma neprosazují tolik jako Zelení. SPD je v tomhle rozpolcená. Asi půlka její základny – řekněme ta akademicky vzdělaná střední třída – tak ta skutečně myslí na ekologii. Ale tu druhou půlku ještě pořád tvoří dělníci, například i z automobilek, a těm samozřejmě nejde jen o přírodu, ale také o jejich pracovní místa. SPD je uvnitř rozdělená, nicméně navenek bude hlásat ekologickou politiku, aby jí Zelení nepřebírali voliče. Takže je to napůl taktika, napůl přesvědčení. CDU si tak nějak uvědomila, že je s klimatem opravdu problém, ale rozhodně ho neřeší z vlastního popudu, pro ni jsou rozhodující volby.

‚Pandemie neskončila.‘ Německý ministr vyzývá k opatrnosti, obává se mutace delta

Číst článek

Může sázka na ekologii u voličů skutečně obstát?
Musíte to spojit ještě s něčím dalším. Zrovna u SPD pozoruji, že dělá chybu, protože se prezentuje jako jakási druhá strana Zelených. Tím ale přijde o své tradiční voliče, které jí můžou přebrat například pravicoví populisté nebo nedají hlas nikomu. Ale obecně – jen s klimatickou politikou žádné volby nevyhrajete. Musíte to kombinovat. SPD alespoň říká, že to spojí s kompenzacemi pro zasažené oblasti a tím zajistí, že se transformací průmyslu neohrozí síla našeho hospodářství. A to už dělá nějaký rozdíl.

Obecně nejen v Německu můžeme sledovat trend, kdy sociálním demokratům výrazně klesají preference a někde už bojují i jen o to, aby se dostali do parlamentu. Čím si to vysvětlujete a jaký to může mít dopad na fungování demokratického zřízení?
Ten úpadek je evidentní, i když v každé zemi je trochu jiný. Na východě Evropy bývají sociální demokraté upozadění, stejně jako třeba v Nizozemsku a Francii, kde často bojují o získání pouhých pěti procent hlasů. Ale ano, i ta svého času nejvlivnější sociálnědemokratická strana – německá SPD – už také není ta takzvaná lidová strana. 21. století už takovým hnutím nepřeje, protože jsou vázaná na podmínky 20. století. Na společnost, která není příliš individualistická a jsou v ní silné a sjednocující prvky: na jedné straně odbory, na druhé církve.

Takže tu byly vždycky jedna středopravá strana – třeba křesťanští demokraté – a středolevá sociální demokracie. Jedním z důvodů úpadku je počet dělníků, který výrazně klesl – už nejde o takové hnutí jako v 50. nebo i 70. letech. A pak je tu ještě jedna, možná i důležitější věc. Politický diskurz se už neřídí jen pojmy jako levice a pravice, máme tu i jakýsi kulturní konflikt.

Teď se tomu věnujeme v našem centru a pojmenovali jsme to následovně: na jedné straně jsou kosmopolité. To jste třeba vy nebo já. Jsme pro otevřené hranice, jednotnou Evropu, rovnost pohlaví, někdy řešíme i otázky genderu. Nejsme vázaní na národnostní stát, všechno poměřujeme v širším rámci, bereme lidstvo jako takové. Třeba v klimatických otázkách se zajímáme třeba o dopady na Bangladéš a nechceme, aby tam kvůli oteplování byly záplavy. Ale zároveň jsme privilegovaní, obvyklé máme lepší formální vzdělání a tím pádem i lépe placenou práci.

A pak máme tábor, který označujeme za komunitaristy. To jsou lidé, kteří chtějí mít i nadále silný národní stát. Samozřejmě si s tím spojíme hlavně to extrémnější křídlo, tedy pravicové populisty s čistě nacionalistickými postoji. Ale jsou to třeba i tradiční voliči sociální demokracie, kteří věří, že silný sociální stát může fungovat jen v silném národním státě. Říkají si, že je Evropská unie k ničemu, že je to jen jakýsi neoliberální projekt, ve kterém jde o propojení trhů a že vůbec neřeší sociální problémy, protože tyhle programy se řídí na úrovni jednotlivých zemí. Zkrátka nemůžeme tvrdit, že proti kosmopolitům stojí jen nějací fašisté nebo pravice. Ne, jsou to třeba i sociálně slabí, kteří od státu očekávají pomoc.

AfD je nepřítelem a zpochybňuje historii, řekl na sjezdu CDU v Bavorsku předseda ‚sesterské‘ strany CSU

Číst článek

Takže tu máme kulturní konflikt, který SPD rozděluje. Tradiční křídlo pomalu ani nechápe, co říká stranická centrála v Berlíně, protože ta už převzala rétoriku Zelených. Na tohle téma už jsem toho napsal hodně a neustále tvrdím, že sociální demokracie nezanikne, ale už to nebude lidová strana. V parlamentech budou spíš sdružení několika menších hnutí. Což pro demokracii není dobrá zpráva. SPD už ostatně staví mosty k ostatním spojencům – například Die Linke, kterou oproti jiným považuji za demokratickou stranu. Na rozdíl od AfD, kterou můžeme označit za semiloajální stranu – tedy hnutí, které demokracii zneužívá ve svůj prospěch.

Kulturní otázky

Pandemii samozřejmě neprovází jen zdravotnická, ale i sociální krize. Neměla by se zrovna v takových chvílích znovu vytvářet poptávka po levicových sociálních stranách? Existují ještě pojmy jako levice nebo pravice?
Ano, ty jsou pořád aktuální. Velký německý sociolog Ralf Dahrendorf už začátkem 80. let psal o konci sociální demokracie. Základní tezí bylo, že se její stranický program už v podstatě naplnil. Máme regulovaný trh, funkční sociální stát, a už neexistuje nějaký skutečný třídní boj. S nástupem globalizace to ale přestává být pravda a tyhle otázky se znovu řeší, můžeme to vidět hlavně na východě Evropy. Sice to otevírá prostor i nějakým jiným stranám, ale samotná sociální demokracie úplně nezmizí. Ve Skandinávii je pořád silná, a třeba i v Rakousku se pohybuje kolem 27 procent, o tom by si německá SPD mohla jen zdát.

Všude je to trochu jiné. Navíc třeba němečtí Zelení teď také objevují a prosazují myšlenky o sociálním státě. Sice to nesedí k jejich původnímu kosmopolitnímu přesvědčení, ale jejich program se v těchto otázkách dost podobá sociálnědemokratickému. Tyhle postoje si zkrátka přisvojí i úplně jiná hnutí, ale to řeší jen jednu část problému. Pořád tu máme i ten kulturní konflikt, který je teď v politické debatě mnohem důležitější. U sociálního konfliktu je to jednoduché – buď voláme po silnější roli státu a vysokých daních, anebo po slabším státu a nízkých daních. A pak se zkrátka jen najde nějaký kompromis. U kulturních otázek to tak není. Tam jde o to, co je pravda nebo lež. Proti sobě stojí domnělí dobří lidé proti lhářům. Je mnohem těžší se dohodnout, protože političtí oponenti jsou automaticky označovaní za nepřátele.

Takhle mi zní, že se ty dvě skupiny vlastně ani nemůžou a ani nechtějí domluvit. Jakou roli v tom hrají například dezinformace? A existuje nějaká možnost, jak se můžou tyhle tábory usmířit?
K dezinformacím bych ještě přidal vliv sociálních sítí a takzvaných echo chambers, které všechnu tu nenávist a konspirace vždy v dané skupině posilují. Do toho usmiřování se musí zapojit politické elity a média. Spolkový prezident Steinmeier označil za úkol svého funkčního období právě budování mostů ve společnosti. Ale jen samotný prezident se do takových echo chambers neprolomí. Média zase musí přestat s tím, že tu druhou skupinu vykreslují jako tu zlou. A také by se neměla pokoušet nás vychovávat. To je třeba problém německých veřejnoprávních stanic ZDF, ARD nebo rádia Deutschlandfunk, které se snaží být až příliš politicky korektní.

CDU prošla testem v Sasku-Anhaltsku. Pro nástupce Merkelové se volby staly klíčovou záchranou

Číst článek

Tenhle přístup nepomáhá, protože nahrává pravicovým extremistům. Ti pak můžou zdůrazňovat, že jsou tu jakési elity, které nemají s běžnými lidmi nic společného. Potřebujeme víc sebereflexe a měli bychom se zamýšlet nad naším vztahem k politice, něčemu takovému by pomohlo, kdyby se tolik nemoralizovalo, ale to samozřejmě nezmizí. Právě píšu o tom, že dvacátá léta 21. století budou ve znamení polarizace. Rozdělení společnosti se bude ještě prohlubovat. V Německu se to postupně děje už deset let, přestože jsme na tom hospodářsky dobře, takže to dokládá, že se to neodvíjí od stavu ekonomiky. Podívejte na Polsko, které má vysoký růst DPH a obrovskou polarizaci. Tenhle problém zkrátka posilují i jiné faktory než ty ekonomické.

‚Dvoutřetinová demokracie‘

Vím, že se na to odpovídá těžko – ale co se podle vás může v Evropě v příštích letech stát? Máme očekávat něco podobného jako ve Spojených státech nebo to nemusí zajít tak daleko?
Pokud budeme věřit dvěma největším filozofům 19. století Karlu Marxovi a Alexisi de Tocquevillovi, kteří to napsali nezávisle na sobě: Spojené státy nastavují starému kontinentu jakési zrcadlo a pohled do vlastní budoucnosti. Něco na tom asi je, s určitým časovým odstupem děláme skoro všechno jako Američani. I celý ten kulturní diskurz k nám přišel z východního pobřeží – z Harvardu, Yaleu, Princetonu a pak ze stránek New York Times a vysílání CNN. Institucí, které jako takové považuji za dobré, ale nelíbí se mi jejich účinek a takové až misionářské ambice.

V Evropě to asi nebude tak vyostřené jako v Americe, částečně díky našim stranickým systémům. Nežijeme ve světě dvou stran, ve kterém ta republikánská už dávno před začátkem kulturního diskurzu začala být hodně problematická a měla negativní vliv na americkou demokracii. A rozhodně za to nemůže jen Donald Trump. Naopak v Evropě, snad až na Velkou Británii, nemáme dvoustranický systém, který by se mohl takhle polarizovat. Navíc tu máme spíš parlamentní systémy, a ne prezidentské, kde může jediný člověk buď usmiřovat, anebo ještě víc rozdělovat.

Třeba Viktor Orbán něco takového dokáže taky, ale v USA se do toho procesu zapojily i různé instituce, které v té polarizaci spatřily nějakou příležitost pro vlastní prospěch. K tomu se tam přidávají mnohem palčivější problémy s rasismem a sociálně-ekonomickými nerovnostmi ve společnosti, které na západě Evropy nejsou tak silné. Takže to nemusí zajít tak daleko, i když ten spor jen tak nezmizí. U většiny evropských demokracií věřím, že polarizaci nenechají zajít tak daleko. Rozhodně to nebude Skandinávie a asi ani Německo. Budeme takovou demokracií dvou třetin. Jedna třetina bude ekonomicky relativně spokojená, v kulturních otázkách nebude brána v potaz, ale zbytek – dvě třetiny – budou fungovat relativně normálně. Proto říkám dvoutřetinová demokracie.

Zároveň ale říkáte, že věříte jen většině evropských demokracií. Jsou nějaké země, u kterých si nejste tak jistý?
Katastrofou by bylo, kdyby Marine Le Penová vyhrála francouzské prezidentské volby. To by byl další impulz pro populisty. Nejhorším případem je teď Maďarsko, zatímco Rumunsko a Bulharsko vlastně ještě nikdy skutečnými demokraciemi nebyly. Česko podle mě také nemá tu nejlepší vládu, která by se snažila lidi spojovat, a má spíš populistické rysy. Na Slovensku se ty problémy objevují opakovaně.

Co mi ve střední a východní Evropě dělá starosti, je to, že ne Bulharsko nebo Rumunsko, ale země, které už v 90. letech upevnily svou demokracii – Maďarsko, Polsko, trochu Česko – demokracii začaly zase rozkládat. Česko se neodvážím posuzovat, ale Polsko i Maďarsko spadají do definice mého pojmu defektní demokracie. Tam se ukázalo, jak je celý systém křehký a jak rychle se to může otočit. Při pohledu na nějakou zdravou demokracii už nemůžeme věřit, že takovou zůstane napořád.

Skončilo první kolo místních voleb ve Francii. Favorizovaná strana Le Penové zůstala za očekáváním

Číst článek

Do jaké míry se na tvorbě defektních demokracií podílí populismus nebo fake news? Stačí na změnu systému jen tyhle fenomény, nebo toho potřebujeme mnohem víc?
Opravdu špatné to může být v případě, pokud by se nám k tomu všemu přidala ještě hospodářská krize. Tím by se naše země ještě víc polarizovaly. Teď jsou rozdělené hlavně kulturně, ale kdyby to bylo taky ekonomicky, tak by to pravicový populismus výrazně posílilo a druhá strana by na to reagovala s o to větší silou. Nějaké budování mostů by bylo v takovém případě beznadějné. Čili pokud začne i ekonomická krize, mají evropské země opravdu velký problém. Sice by se z nich nestaly diktatury, ale byly by to neliberální demokracie. Tyhle obavy jsou namístě, v některých zemích více než v jiných.

Máte nějaké vysvětlení, proč se o ohrožení demokracie bavíme zrovna u zemí, které byly v 90. letech pomyslnými premianty? Proč je tam naráz problém s neliberalismem?
Na to neexistuje jasná odpověď. Středoevropské univerzitě teď v Budapešti pomáhám se zřízením institutu demokracie. Viktor Orbán tu školu pomocí zákona vyhnal ze země a formálně sídlí ve Vídni. Teď se v Maďarsku snaží vybudovat alespoň výzkumné středisko, protože to ten zákon nevylučuje.

Proč zrovna tyhle země? Nabízí se jedno vysvětlení. Ty státy upevnily svou demokracii a suverenitu kolem roku 1998 nebo 1999, pak celkem rychle vstoupily do Evropské unie – v roce 2004 – tím se vlastně znovu připravily o část suverenity a vytvořily tak podloží pro nacionalistické nálady namířené proti Bruselu. Je to jednoduché, politici všechny nepopulární věci označují za dílo Bruselu. Ale už neřeknou, že tam předtím osobně zajeli a byli to právě oni, kdo o tom pomáhal rozhodovat.

Proces popírání vlastní odpovědnosti tam určitě hraje velkou roli. Na východě Evropy zároveň najdete mnoho těch tak říkajíc poražených – lidí, které zaskočila ekonomická a kulturní modernizace. Polsko je trochu jiný případ, strana Právo a spravedlnost dostává ve volbách kolem 30 procent. Ale v Maďarsku pro Fidesz hlasuje více než polovina lidí, a to stačí k získání dvou třetin parlamentních křesel. Co za tím doopravdy stojí, to opravdu říct nedokážu. Ale na to nemají odpověď ani mí východoevropští přátelé.

Václav Jabůrek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít