Občas jsem ale… ne, smutná asi není to správné slovo. Říkám si, že jsme ztratili rok života, možnost přemýšlet nad budoucností – je těžké si představit jakékoli „normální“ plánování. Nevíme, jak to bude dál, jak to skončí.

Nikdy jsem se nechtěla stěhovat do zahraničí, odcházet z Kyjeva kvůli válce. Všechno, co jsem dosud dělala, bylo pro Ukrajinu a Ukrajiny se týkalo, nemám důvod utíkat… Takže tohle jsou ty, řekněme, smutné chvíle, a mimo to jsem ráda, že mám domov, rodinu, psa. Jsem vděčná ukrajinské armádě – díky ní mám možnost vůbec žít.

Mluvíte o řízených odstávkách elektřiny, sirénách a krytech. Možná je to opravdu pro někoho, kdo to nezažil, těžko představitelné. Mohla byste zkusit přiblížit, jak vypadá váš běžný den?
To se odvíjí od toho, na jaký den se zrovna připravuji. K dispozici jsou vždycky rozpisy blackoutů, řízených odstávek elektřiny. Pokud nehrozí raketový útok, vzbudím se kolem půl deváté, kouknu na rozpis blackoutů a podle toho se zařídím. Pracuji, pročítám e-maily nebo jdu venčit psa. Pak se vydám do redakce. Ta je stran internetu a elektřiny zcela soběstačná, a fungujeme tedy i při blackoutech.

Odpoledne po práci zase vyvenčím psa, nakoupím. Po jedenácté už je zákaz nočního vycházení, takže jsem doma a kolem půlnoci nebo jedné jdu spát. Pak je Kyjev zase bez elektřiny. To jsou běžné dny.

Když hrozí raketový útok, je to jiné. Někdy to končí varováním a nic zlého se nestane. Pokud jsem v redakci, jdeme do krytu. Ty jsou třeba taky v metru nebo v podzemních garážích. V krytech jsme někdy i půl dne. I proto se snažíme najít takové, ve kterých je internet a dá se tam pracovat.

Nemáte vůbec strach? Nebo vaši přátelé?
To hodně záleží na povaze člověka. Já se nebojím. Pocit, že můžu každou chvíli zemřít, se stal něčím běžným řekla bych až každodenním. Může se to stát. A když to řeším s rodinou nebo přáteli, nemám ani tak strach o sebe, jako spíš o to, kdo se v takovém případě postará o mého psa, kdo si vezme na starost mou práci a e-maily nebo účty na sociálních sítích.

Nebojím se, ale takové myšlenky mě čas od času přemůžou a brání mi ve spánku. Říkám si… Co když umřu? Uteče mi něco v životě?

Bydlím na severu Kyjeva. V místě, které bylo ze začátku války postižené snad nejvíc, a je v blízkosti těžebních oblastí. Bouchá to tu často. Není to příjemné… Naposledy třeba před dvěma týdny – explozi jsem neslyšela, probudil mě ale pocit, jako by něco otřáslo mými vnitřnostmi. Nevím, jak to popsat…

Nejblíž je to asi tomu, když jdete na horskou dráhu – pořád nahoru a dolů a žaludek vám dělá hup, jako by vám to v břiše celé skákalo. Někdo se ale opravdu bojí. Někteří lidé chodí s dětmi a psy na noc do krytů. Pro každého ta rutina vypadá jinak. Je to už rok, touhle dobou už má asi každý nějaký svůj způsob, jak se se situací vypořádat.

Jaký způsob je ten váš? Jak to zvládáte vy?
Asi to má co dělat s mým obecným nastavením. Ale hodně mi pomáhá práce. Tu mám totiž i v těchto nevyzpytatelných časech aspoň trochu pod kontrolou. Můj partner by asi řekl, že trávím v práci víc než 90 % času. Já bych ale řekla, že je to spíš tak 80.

Velkou oporou jsou mi taky přátelé a kolegové, zkrátka lidi, kteří to chápou, taky to žijí. Nemusím jim nic vysvětlovat. No a pak je tu můj pes, dodává mým dnům řád. Je hodně akční a má komplikovanou povahu, takže když ho venčím nebo jdeme na procházku, na nic moc jiného se nedokážu soustředit. To jsou nejméně dvě hodiny denně pro úplné vyprázdnění hlavy.

Z počátku války nás asi všechny při životě držel adrenalin. Teď už jsme opravdu hodně unavení, ale všichni máme nějaké poslání a to nás neustále žene kupředu. Musíme tu být pro Ukrajinu, a dokud to dává smysl, únava nebo vyčerpání jsou druhořadé.

Válka je už od roku 2014

Vaším hlavním posláním je určitě online deník The Kyiv Independent. Představila byste ho?
Je to anglicky psaná ukrajinská multimediální platforma, která vznikla v listopadu 2021 zánikem nezávislého Kyiv Post, online deníku s pětadvacetiletou tradicí. Odtud přešla skoro celá redakce včetně mě. Jsem CEO v The Kyiv Independent a starám se o mediální i byznysovou strategii.

Čistě novinařinu už moc nedělám, ale píšu občas, když je to potřeba. Šlo nám prostě o to, aby Ukrajina měla zahraniční hlas – anglicky psané médium, ze kterého se bude svět moc dozvídat, co se tu děje. Začali jsme tedy prakticky od začátku, pak do toho přišla válka a začala určovat, čemu se náš web bude věnovat.

Vnímáte, že by se zájem o válku a válečné zpravodajství ze strany čtenářstva nějak proměnil?
Na to je těžké odpovědět. Válka na Ukrajině začala v roce 2014, ne až loni. Ve válce s Ruskem jsme tedy už pěkně dlouho. Na počátku invaze 24. února 2022 se ale zraky světa k Ukrajině vůbec poprvé konečně doopravdy obrátily.

Znalosti prostředí a úroveň porozumění ale nebyly příliš vysoké. Počátkem války jsem byla v Kyjevě a po útocích na záporožskou jadernou elektrárnu se mě spousta lidí ze zahraničí ptala, jestli slyším výbuchy.

Lidé zkrátka nevědí, že Ukrajina je jednou z největších zemí v Evropě. Nemají tušení, kde je Kyjev nebo Záporoží. Někteří stěží najdou Ukrajinu na mapě. A to je další problém.

Mnoho let tady bylo Rusko a Sovětský svaz. Prostě ty země, které byly Rusko, jsou u Ruska a brzy zase Ruskem určitě budou. Tak proč se obtěžovat a hledat, kde jsou nebo jak se jmenují, případně se dozvědět něco o jejich historii. To se snad pomalu mění, ale nebude to hned.

Loni jsem o Ukrajině mluvila na více než deseti mezinárodních konferencích. Chybí základní znalost souvislostí, historie naší demokracie nebo společnosti. To je ostatně naším velkým cílem, jako Kyiv Independentu. Rozšířit povědomí o Ukrajině a dodat lidem tolik potřebný kontext.

Na těch konferencích často mluví i lidé z Ruska. Ten, kdo je v Rusku liberální, je ale z evropského pohledu mnohdy pořád hodně imperiální a demokratické hodnoty si vykládá úplně jinak.

O Ukrajině se stále ještě dozvídáme z ruské perspektivy. Desítky let nikoho nezajímal kyjevský, minský nebo kišiněvský pohled na věc o Ukrajině, Bělorusku, Moldávii nebo Kazachstánu jsme se dozvídali z Moskvy. A toto se prostě musí změnit.

A nemyslíte, že se to už mění a lidé se zajímají a mnohem víc chtějí znát kontext?
Ano, pomalu se to mění, ale Putin investuje do propagandy opravdu hodně. Není to tedy úkol na týden. Velký posun zatím nevnímám, ale doufám v něj v blízké budoucnosti.

Na vašem webu pochopitelně převažují texty o válce. Dá se teď vůbec psát o něčem jiném? Pokud vím, v Kyjevě se nedávno uskutečnily větší hudební i filmové festivaly. Máte ale na něco takového vůbec sílu a prostor?
Všechno na Ukrajině je teď spojené s válkou. Není tady žádné odvětví nebo součást běžného života, které by s ní nebyly propojené. Součástí naší strategie je ale diverzifikace.

Chceme víc psát o kultuře a historii Ukrajiny, vysvětlovat a kontextualizovat, zaměřit se třeba na byznys. Ten je nicméně s válkou propojen maximálně. Je to zkrátka naše nová realita, ale chceme jít hlouběji.

Válčí se o světovou demokracii

Jak vlastně pečujete o bezpečnost redakce? Je trvale usídlena v Kyjevě, nebo je někde v zahraničí?
Skoro všichni z redakce jsou teď na Ukrajině. V The Kyiv Independent je nás 35, z toho 25 novinářů a novinářek. Zhruba sedm lidí pracuje na dálku. Obvykle jsou v USA a drží stráž nad webem, když jdeme spát. Většina z nás je ale v Kyjevě.

Jak začátek války změnil vaše pracovní návyky?
Na začátku invaze se velká část redakce přesunula pryč z Kyjeva. Já sama jsem až do dubna loňského roku trávila čas na západě Ukrajiny. Někteří zůstali v Kyjevě, aby odtud reportovali. Někteří naši zemi dokonce bránili ve válce. A pak jsme se zase pomalu začali vracet do redakce.

Říkala jste, že všechno spojené s byznysem je pochopitelně spojené s válkou. Zajímalo by mě, jak je vlastně The Kyiv Independent financovaný?
Když jsme začínali, neměli jsme skoro nic, takže jsme se museli spolehnout na fundraising a různé dárce. To nám pomohlo se trochu zaběhnout. Pomohli nám i různé evropské nadace, které podporují rozvoj demokratických médií ve světě. A taky granty. Čas od času uděláme i crowdfundingovou kampaň.

Teď žijeme hlavně z měsíčního členského programu, který čítá zhruba 10 000 lidí. Jsme skoro soběstační. Lidé, kteří si nás předplácejí, mohou předplatné měsíčně obnovit. Podporuje nás ale taky nárazově naše čtenářstvo. Chceme být hlavně dostupní, nejsme médium za paywallem.

Začali jsme taky vydávat knížky, a jak jsem říkala, chceme náš obsah do budoucna hlavně diverzifikovat.

Co vlastně můžeme udělat, abychom Ukrajině pomohli? Myslím jednak jako novináři a novinářky, ale třeba taky lidé, kteří chtějí udělat něco užitečného, a to i v případě, že nemají peníze, aby je na podporu Ukrajiny poslali…
Nejdůležitější je, abyste – a když říkám vy, myslím tím lidé z médií na celém světě, nejen Český rozhlas – o Ukrajině nepřestali mluvit. Víte, někteří lidé donekonečna přemýšlejí nad tím, jak polidštit Rusko a obrátit ho dobrým směrem, empatizovat běžné občany a občanky, ale ti jsou pochopitelně od rána do večera krmeni propagandou. To není ten způsob.

Pro nás je důležité, že jste na Ukrajinu nezapomněli. Vy v Praze byste si mohli klidně dát pivo a odpočívat u televize, vždyť u vás nic nebouchá. Není to ale tak jednoduché – není to jen válka o Ukrajinu, válčí se o světovou demokracii. A ne tak daleko od vás. Putin se totiž na Ukrajině nezastaví.

Válka se zdá být opravdu mnohem blíž. Všichni jsme viděli fotky z Buči nebo četli o Mariupolu. Co teď Ukrajina potřebuje? Je to mír, nebo je to vítězství?
My na Ukrajině nemluvíme o míru bez vítězství. Jediný způsob je, že Putina porazíme. V žádném případě se pro mír nevzdáme části svého území. V žádném případě neobětujeme zemi nebo obyvatelstvo. To je bez debat.