V Afghánistánu prohrálo i Česko
Válku v Afghánistánu prohrál Západ, včetně mnoha států, které jsou členy Evropské unie. Je tedy jen a jen správné, že se starají o záchranu svých místních spolupracovníků; měli by také být mimořádně citliví vůči ostatním prchajícím odpůrcům radikálního islámu, kterým po 20 let stavěli vzdušné zámky.
Problém poražených je však v tom, že domácí voliči nebudou nadšeně tleskat přílivu desetitisíců Afghánců do evropských zemí. Ačkoli není pravděpodobné, že by se opakovala migrační „tsunami“ z roku 2015, mohl by i podstatnější zlomek tehdejších čísel pořádně zamotat hlavu evropským politikům, kteří se nebyli za šest let schopni dohodnout na nových pravidlech migrační a azylové politiky.
Pozornost se tedy soustřeďuje v první řadě na země sousedící s Afghánistánem. Z agenturních zpráv je zřejmé, že odpůrci Tálibánu utíkají po desítitisících do Pákistánu, do Tádžikistánu, do Íránu, který pro ně již staví stanové tábory. Vysoký představitel EU pro zahraniční politiku Josep Borrell a další činitelé žhaví telefony do hlavních měst těchto zemí. Žádají, aby běžence přijaly a vytvořily pro ně snesitelné podmínky.
Ministři vnitra zemí unie se na virtuální schůzi shodli, že by se migrantům z Afghánistánu mělo nabízet zprvu útočiště ve třetích zemích a teprve poté případně zahajovat s jednotlivci řádná azylová řízení. Nebude to samozřejmě zadarmo – Evropská komise uvolnila zatím 57 milionů eur na humanitární pomoc, a oznámila, že další částky budou následovat.
Není důvod lidi odmítnout
Na podmínkách ve zmíněných sousedních zemích závisí, kolik Afghánců nakonec doputuje do Evropy. Už v dosavadních statistikách ilegální migrace figurovali na předních místech. Jejich počet nepochybně poroste. Evropská unie na to není objektivně připravena.
Její Nový pakt o migraci a azylu zůstává v podobě návrhu a jednání o něm se nehýbe z místa. V poslední době se sice podařilo výrazně zlepšit ochranu vnějších hranic unie, takže nehrozí masový pochod napříč Balkánem jako před šesti lety; to ale neřeší morální dilema, kterému budou evropské země nutně vystaveny, až jim lidé utíkající před radikálním islámem zaklepou na dveře.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová mluvila před několika dny právě o tom. Vyzvala „všechny státy, které se podílely na afghánské operaci, aby nabídly dostatečné kvóty pro přesídlení a zajistily přístupové cesty, abychom se mohli kolektivně postarat o ty, kdo potřebují ochranu“. Jedině tak, anticipací a přípravou, se může Evropa tohoto úkolu zhostit.
Nebezpečná cesta za svobodou. Afghánci musí zdolat tisíce kilometrů, před Tálibánem jich prchá stále víc
Číst článek
A proč by to měla dělat? Citujme opět von der Leyenovou: „Musíme nabídnout alternativu těm, kdo se nemohou vrátit nebo nemohou zůstat doma. Je to nesmírně důležité. Je to naše morální povinnost.“ Některé země již oznámily, že vezmou tu deset, tu dvacet tisíc. Většina ovšem zatím nic. Šéfka komise nabídla finanční podporu pro ty členy EU, kteří náruč aspoň pootevřou.
Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se Česká republika chystala na tuto výzvu kladně odpovědět, tedy nabídnout přesídlení více než oněm 170 afghánským spolupracovníkům, které z Kábulu přivezla česká vojenská letadla.
Jenže také my jsme byli byť jen malou, tak přece jen součástí dvacet let trvající vojenské operace. Nemáme žádný morálně ospravedlnitelný důvod tyto lidi a priori odmítnout. Uvěřili, že se Afghánistán nevrátí k islámskému právu, že se tam bude dát normálně žít. Uvěřili tedy také nám. Také my jsme spoluodpovědní za dnešní marasmus. Je to i naše prohra. S tímto vědomím bychom měli k otázce těchto migrantů přistupovat.
Autor je bývalý zpravodaj ČTK v Bruselu
Velká koalice vypadá čím dál pravděpodobněji
Jan Vávra
Jan Souček uvádí – jak nakonec naštvat úplně všechny
Petr Honzejk
Daně a jak na ně? Český přístup k daním z nemovitosti je dlouhodobě zcela neudržitelný
Apolena Rychlíková
Dost bylo lhaní, že je Rusko proti válce, vzkazuje světu Kasparov
Alexandr Mitrofanov