V egyptském Šarm-aš-Šajchu se konalo vlastně vůbec první setkání politiků Evropské unie a Ligy arabských států svého druhu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Nerovné manželství Evropanů a Arabů

Náměty ovšem patří k evergreenům dosavadních kontaktů, nanejvýš se mění jejich pořadí – migrace, terorismus, arabsko-izraelský konflikt, a nyní také konflikty v Libyi, Jemenu nebo Sýrii, které mají na evropský kontinent přímý dopad.

Přibyla otázka vývozu zbraní například do Saúdské Arábie, nebo ochrany klimatu. A samozřejmě i otázka Íránu – arabské země jsou znepokojeny expanzí íránského vlivu, evropské státy, zejména ty velké, chtějí s Íránem hlavně obchodovat.

Lehké těžké váhy

Na Sinajský poloostrov přijely z Evropy opravdu silné váhy, včetně předsedy Evropské rady Donalda Tuska, německé kancléřky Angely Merkelové, o českém premiérovi ani nemluvě. Co se Andreje Babiše (ANO) týče, ten v 80. letech pracoval jako obchodní zastupitel v Maroku, vlastně tedy o arabském světě něco ví.

Silné evropské zastoupení dávalo najevo, že EU bere – jinak spíše formální – setkání vážně. Naléhavost migrace i bezpečnostních otázek se totiž v posledním desetiletí značně zvýšily. To, co se nezvýšilo, je schopnost naší části světa nějak zásadně ovlivnit dění hned za našimi hranicemi – v Severní Africe a na Blízkém východě.

Evropa totiž zůstává ekonomickým obrem, ale politickým trpaslíkem. Neexistuje žádná silná evropská armáda, která by hrála roli, i kdyby zůstávala v kasárnách. Neexistuje žádná jednotná evropská politika vůči Blízkému východu a dokonce neexistuje ani vůle nějakou politiku mít. To se netýká jen vývozu zbraní nebo otázky budoucnosti Palestiny, ale i migrace, na níž má naše část Evropy představu velmi odlišnou od některých západoevropských zemí.

Je to vlastně paradox, pokud si uvědomíme, jak obrovskou úlohu hrály evropské mocnosti v tomto regionu před sto lety, a srovnáme-li tento stav s dneškem. Přitom zejména dnes má Evropská unie na vlivu ve svém blízkém okolí životní zájem. Proto se státníci sjeli na setkání, kde jen s obtížemi hledá aspoň malý překryv v zájmech evropské osmadvacítky a arabské dvaadvacítky.

Převzato z Plusu

Více méně demokracie

Jeden z evropských problémů, pokud jde o arabský svět, je skoro filosofický. Totiž co po tamních vládách vlastně mají chtít. Evropa tradičně verbálně podporovala politické reformy, lidská práva a demokracii, ale současně neměla velký problém dohodnout se s jednotlivými diktátory. Arabské jaro roku 2011 vyvolalo naději, že se Evropané nebudou muset stydět za své styky s lidmi, jako byl Muammar Kaddáfí, ale pokus skončil převážně vystřízlivěním.

Evropa s morálními výzvami, na které hostitel, bývalý egyptský generál, nyní prezident Sísí, reagoval nediplomaticky příkře – zahraničním politikům doporučil, ať se radují ze své prosperity, ale ať si uvědomí, že arabský svět řeší problémy jiného druhu, jako je rozsáhlá chudoba a ozbrojené konflikty. Ať si tedy Evropané nechají své poučné řeči pro sebe. Potíž je, že ve skutečnosti si něco podobného myslela i řada jeho hostů.

Evropa totiž ví, že je politicky slabá a nedokáže učinit Blízký východ stabilním, demokratickým i prosperujícím, totiž, že nedokáže to vše současně. V takovém případě je ochotna pro tuto chvíli tolerovat rekonstrukci tamních diktatur, pokud ty zajistí, že chudí arabští migranti zůstanou doma a teroristé ve věznicích. I když se v těch věznicích děje ledasco a v tamních celách končí třeba i občanští aktivisté nebo novináři.

Takže premiér Babiš se svým zdánlivě cynickým konstatováním, že na summitu byly užitečné hlavně příležitosti k dvojstranným setkáním, měl vlastně pravdu. Bohužel.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít