Chci být na všechny stejně zlý, říká vítěz Zlaté palmy z Cannes, režisér Ruben Östlund
„Zvracení není zas tak velká zábava. Lepší je sledovat obličeje lidí, kteří vidí někoho jiného zvracet,“ říká o humoru, elitách a společenských nerovnostech švédský režisér Ruben Östlund v rozhovoru pro Radiožurnál. Jeho satirický Trojúhelník smutku, oceněný Zlatou palmou pro nejlepší film na letošním festivalu v Cannes, ve čtvrtek vstupuje do českých kin.
Nápad na film Trojúhelník smutku prý vzešel z toho, že vaše žena pracuje v módním průmyslu. Je to tak?
Ano, moje žena je módní fotografka. Když jsme se seznámili, byl jsem hodně zvědavý na celý ten svět módy a na to, co si lidé z oboru myslí. Zajímavostí je například to, že muži vydělávají výrazně méně než ženy. Být mužem-modelem není profese zdaleka s takovým statusem jako v případě žen.
Je to zrcadlo naší společnosti, které převrací obvyklou genderovou hierarchii. Modelové musí také opatrně nakládat se svojí sexualitou, kličkují v tom, že spát s mocnými lidmi z oboru jim může do jisté míry otevírat dveře ke slávě. Zajímala mě krása jako měna, kterou se v tomto oboru platí.
Vítěz Zlatého lva v české premiéře. ‚Událost překračuje hranice času i genderu,‘ říká hlavní protagonistka
Číst článek
Vaše filmy se hodně zaobírají současnou maskulinitou. Film Vyšší moc je o muži, který selže před svojí rodinou, když uteče před nebezpečím laviny a nechá je jí na pospas. Čtverec zase satiricky zkoumal mužské elity z uměleckého prostředí. A teď přichází Trojúhelník smutku.
Jak ve Vyšší moci, tak ve Čtverci, tak i teď v novém filmu sám sebe vystavuji dilematu. Příkladem je placení účtu v restauraci, když ženu pozvete na večeři, chcete na ní udělat dojem, ale zároveň stojíte o rovnost mezi vámi. Já sám s tím zápasím.
Takže se vám to doopravdy stalo?
Ano, stalo. Dost jsem se pak za sebe styděl. Když jste muž a reprezentujete pro ženu jen peníze a peněženku, tak je to příšerná nuda. Být otcem od rodiny je nějaká moje kulturní role, ale zároveň to mezi námi vytváří rozdíly, zbytečné propasti, odcizuje nás to trochu.
Když se mluví o #MeToo, dalo by se mluvit i o tomto, o mužích jako zajišťovatelích a zdrojích peněz. Samozřejmě, muži vydělávají víc. Ale když společenský problém snížíte na konkrétní individuální úroveň, je těžké být reprezentantem kultury nebo společenské třídy, nebo očekávání.
Rozhodně neříkám, že to ženy mají těžší než muži, to rozhodně ne. Ale mluvím o potížích, se kterými mám osobní zkušenost. Rád se pouštím do situací, ve kterých jsem se sám ocitl a říkal jsme si, to je do pr***e ten nejhorší pocit, co jsem zažil. Chci to nějak zpracovat.
Film Il Boemo o skladateli Myslivečkovi půjde do boje o Oscara. Hlavní postavu hraje Dyk v italštině
Číst článek
Film, věříme-li na něj jako na uměleckou formu, to umožňuje. Stejně to bylo ve Vyšší moci, kde jsem rozebíral to přesvědčení, že se muž musí obětovat pro rodinu, pro společnost nebo pro fotbalový tým.
Ve filmu vidíme a slyšíme přestřelku komunistických a kapitalistických citátů mezi kapitánem a ruským pasažérem. Můžete nám k ní říct víc? Proč ve filmu je?
Moje maminka se někdy v šedesátých letech stala socialistkou a komunistkou, dodnes se za ni považuje. Takže jsem vyrostl v rodině, kde se o politice vždycky hodně diskutovalo. Z mého bratra vyrostl v průběhu let konzervativní pravičák. Takže si dokážete představit, že ty diskuse byly často hodně hlasité. Vyrostl jsem ve Švédsku v osmdesátých a devadesátých letech, a tak jsem se učil vnímat svět ze západní perspektivy.
Liberalismus a kapitalismus na jedné straně a komunismus a socialismus na druhé. Myslel jsem si, že jsme dospěli na konec této diskuse, že se dají říct pěkné věci o obou společenských modelech. Že dospějeme a budeme schopní je zkombinovat.
Ale všechno, co se dnes děje, včetně ruské invaze na Ukrajinu, nás spíš vrací k tomu rozdělení na Východ a Západ. Mně přijde zajímavé, že socialismus je například v USA kontroverzní slovo, že je problematické se tak označit.
,Je to prostě legrace‘
V prostřední části filmu je hodně zvratků a průjmu. Proč jste se rozhodl využít ve filmu tyhle motivy, spojené s pokleslými komediemi, béčkovou produkcí, překračování fyziologických tabu. Vy si to docela užíváte, jak to tak vypadá.
Když jsem se rozhodl že chci něco takového ve filmu ukázat, tak jsem věděl, že to musím dotáhnout dál, než diváci čekají. Jinak by to bylo nijaké.
Myslím, že to je prostě legrace. Pokud vám to připadá dětinské, tak jo, můj smysl pro humor je do jisté míry dětinský. Když jsme natáčeli, uvědomil jsem, si, že to má co do činění s naším strachem o to, že ztratíme tvář před ostatními.
Líbila se mi myšlenka na luxusní večeři na lodi, kombinovanou s mořskou nemocí. Zvracení není zas tak velká zábava, větší zábava je totiž sledovat obličeje lidí, kteří vidí někoho jiného, jak zvrací. Zvlášť když všichni jedí. Mám jíst dál, jako by se nic nestalo, nebo mám něco dělat?
A taky si představuju kritiky, kteří koukají na film a myslí si, že někdo kouká na ně. A přemýšlejí, jak reagovat. Jako by měli tyč zaraženou v zadku. Promítal jsem film divákům ve Stockholmu, v Berlíně a Paříže a na venkově ve Španělsku, kde žiju. Bylo to strašně zajímavé.
Část evropské filmové kultury úplně selhává v tom, aby projekce byla show. Ve Státech se lidi cítí součástí show. Můžou klidně bučet, ale jsou součástí show. V Berlíně bylo publikum bylo tak vyděšené, že by mohlo ztratit tvář, že se vůbec neumí bavit.
19:12
Lidé pořád věří na čarodějnice. A když ne, tak mají ve vesnici divnou ženu, říká Nvotová o filmu Světlonoc
Číst článek
Co bylo na natáčení nejtěžší?
Jedna z hereček si sama umí vyvolat zvracení. Dost dlouho to předváděla na divadle. Když jsme při přípravách natáčení improvizovali, ukázalo se, že to zvládne takřka na povel. Jen se před tím musí vždycky hodně napít.
Cílíte hlavně na elity a uvnitř elit na muže, tedy elitu elity. Jsou to pro vás ty nejlepší cíle. Také filipínská uklízečka záchodků vás začíná zajímat teprve v okamžiku, kdy se situace převrátí a ona se svým způsobem stane elitou… Jaký máte vztah k elitám?
Zaprvé musím říct, že bohatí jsou často velmi milí. Po premiéře Čtverce jsem potkal hodně miliardářů, kteří film hodně podporují. Dali do něj i peníze. Moje představa o bohatých je, že jsou stejně dobří, jako chudí lidé. A stejně zlí jako chudí.
Stereotyp zobrazování bohatých elit jako nadutých a povýšených je úplně špatný. Svádět problémy světa na to, že v čele je jeden zlý člověk, kterého stačí odstranit a všechno bude moct fungovat, je sebeklam. Levice někdy skutečně trochu propadá představě, že chudí jsou dobří a že bohatí jsou zlí a egoističtí. Ne.
Chtěl jsem být stejně zlý ke všem. Protože ve filmu samozřejmě nejsem na bohaté hodný. Ale beru to tak, že útočím na sebe samotného. Jsem součástí tohoto světa. Nepatřím sice mezi nejbohatší, ale jsem privilegovaný, ti nejbohatší mě zvou mezi sebe.
Rozhovor vznikl na festivalu v Cannes.
