Sestra Bohdanka, občanským jménem Božena Knotková, patřila k těm, které tlaku nepodlehly. Narodila se 1. června 1931 ve Vlčnově na Uherskohradišťsku, vyrůstala ve velké rodině spolu se šesti sourozenci. Po obecné škole nastoupila do vyšší školy pro ženská povolání, kterou v Bojkovicích vedly sestry dominikánky.

Přehrát

00:00 / 00:00

Bůh o tom ví, a to stačí. Příběh sestry Bohdanky, občanským jménem Boženy Knotkové

Spravovaly také sirotčinec – a Boženě Knotkové se líbilo, že se k dětem „pěkně chovaly“. V Bojkovicích se i proto rozhodla pro řeholní život. Čekala ji několikaletá příprava, mezitím proběhl v Československu komunistický převrat.

Komunistická Akce Ř

Bolševická persekuce církví (a zvláště římskokatolické) se rozběhla rychle. V roce 1949 bylo přijato několik proticírkevních zákonů, v březnu 1950 se konal monstrproces s představiteli mužských řádů, v následujícím měsíci začala první etapa Akce K neboli likvidace mužských klášterů. Na to navázala již zmíněná Akce Ř, tedy nezákonné ničení ženských řádů a internace řeholnic.

Podle Ústavu pro studium totalitních režimů vypadala Akce Ř následovně: „Ve dvou vlnách bylo od července do září 1950 přes čtyři tisíce řádových sester převezeno do soustřeďovacích středisek. V další etapě byly dva tisíce řeholnic z těchto středisek ‚převedeny‘ do průmyslu.

Další část plánu spočívala v zásazích do struktury jednotlivých řádů, čímž se měl limitovat počet řádových sester. Počátkem roku 1951 bylo naplánováno snížení počtu nemocnic a ústavů, ve kterých ještě během roku 1950 dle údajů Státního úřadu pro věci církevní (SÚC) pracovalo 9748 řeholnic.

Celá akce byla doprovázena dalšími opatřeními. Administrativně bylo ztěžováno přijímání nových členek, v létě 1952 byly internovány představené jednotlivých ženských řeholí a vše mělo v rámci tzv. akce B vyvrcholit zrušením všech ženských řádů a kongregací.“

V září 1950 si musely sestry dominikánky v Bojkovicích sbalit osobní věci. Novicky se měly vrátit domů. „Představené nás chtěly poslat k rodinám, ale my jsme trvaly na tom, že zůstaneme s nimi,“ vzpomínala sestra Bohdanka.

Mladé řeholnice tedy dostaly černé oděvy (aby je nebylo možno na první pohled poznat podle bílého roucha novicek), řeholní sliby později skládaly tajně. „Nastoupili jsme do autobusu, z příkopu nám žehnal kněz. Jely jsme a jely, a vůbec jsme nevěděly kam,“ dodala.

Přes zastávku v Terezíně se sestry dostaly do jezuitského kláštera v Bohosudově. Pracovaly v různých provozech, sestra Bohdanka například ve šroubárně. Komunistický aparát je přesouval z místa na místo, z Bohosudova se Bohdanka dostala na práci do Varnsdorfu a pak do podniku Texlen v Horním Maršově.

Napomahačka k trestnému činu

V únoru 1954 zavolali sestru Bohdanku ve fabrice k vedoucímu. V kanceláři na ni spolu s ním čekali dva muži v civilu. Vyvedli ji z továrny a donutili nasednout do přistaveného vozu. „Uvědomila jsem si, že mě v tu chvíli neviděla žádná sestra odcházet, chtěla jsem to sestrám ještě říct, ale chytili mě za rameno a tlačili do auta,“ řekla sestra Bohdanka.

Další tři měsíce prožila ve vazbě v Hradci Králové a příslušníci StB ji pravidelně odváděli k výslechům. Zpočátku neměla tušení, z čeho ji viní, čeho se měla dopustit. Nevěděla také, že ve stejné době zatkla StB i další řádovou sestru Malvínu – Miroslavu Černou.

Vyšetřovatelé se mimo jiné sestry Bohdanky opakovaně vyptávali, zda zná katolického kněze, patera Jaroslava Malíška. Znala ho – a postupně se ukázalo, že pater Malíšek u sebe nechal přenocovat polské bohoslovce, kteří přes Československo utíkali na Západ.

Když uprchlíci hledali jeho faru, potkali před kostelem v Horním Maršově sestru Bohdanku, zeptali se jí na cestu – a ona jim faru ukázala. V tom tkvělo také její provinění a „účast ve spiknutí“.

Ve spise, který StB na sestru Bohdanku vedla, je 25. února 1954 k jejímu zatčení uvedeno: „Výslechem nutno docíliti doznání jmenované, aby mohlo být přikročeno k jejímu zatčení pro neoznámení trestného činu a pomoc k ukrývání cizích uprchlíků.“ 

Pater Malíšek by odsouzen na čtyři roky a devět měsíců, a také a k doživotnímu zákazu kněžské činnosti. Sestry Malvína a Bohdanka dostaly trest sedm měsíců vězení za údajné napomáhání k trestnému činu opuštění republiky. Přemístili je do pardubické ženské věznice.

„Potom se nás další vězeňkyně ptaly, kolik máme, kolik jsme dostali. Vždycky jsme popravdě odpověděly, že sedm měsíců. Ony se začaly smát a smály se a smály. Potom jsme si říkaly, že je nebudeme tak dráždit a odpovídaly jsme jen sedm. Myslely si, že sedm let, a to už braly.

Proti jejich dvaceti nebo pětadvaceti rokům to bylo ale pořád málo. Byly tam ženy, které měly za sebou ve vězení už hodně let, a ještě mnoho před sebou. Už se třeba ani s nikým nebavily, přes den pracovaly a večer se natáhly, ležely a čekaly, až to přestane. Byly už úplně otupělé, apatické, každá měla svoji rodinnou bolest…

Jednu paní třeba zavřeli hned po svatbě a ve vězení se jí narodila holčička. Několik měsíců jí holčičku nechali a potom pro to děťátko musela přijet její babička. Té matce ho prostě vzali. Měla dlouhý trest za úplný nesmysl... Byla to veliká nespravedlnost spáchaná na mladém člověku. Tolik mladých životů a talentů tam nechali zakrnět a zničit,“ vzpomínala sestra Bohdanka v rozhovoru pro internetové stránky České kongregace sester dominikánek.

Z Pardubic byly sestry Bohdanka a Malvína propuštěny ještě v roce 1954, odjely do „centralizačního kláštera“ v Broumově. Tamní dění by představovalo samostatnou dlouhou kapitolu.

Víc se dozvíte z Příběhů 20. století, na nichž se tentokrát jako dokumentarista podílel katolický kněz Jan Hanák. Sestra Bohdanka poskytla rozhovor Paměti národa roku 2020 ve Střelicích – zemřela 17. února 2021, jako sestra dominikánka sloužila 70 let.

„Bohu jsem nevyčítala, proč právě já. Spíš jsem se divila, že jsem se tam octla právě já, která jsem těm věcem vůbec nerozuměla.

Bylo mi třiadvacet, pocházela jsem z vesnice a o politiku jsem se nezajímala. Přijala jsem to – Bůh o tom ví a to stačí. Spíš jsem zažívala takový ten obyčejný lidský strach z neznáma, nevěděla jsem, co bude dál…

Ale vzpomínám si na jeden velmi silný moment, který ve mně dodnes působí. Asi mi bylo duchovně hodně zle, protože si vzpomínám, že jsem stála v cele vazební věznice a říkala jsem jenom: ‚Bože, můj Bože,‘ a víc nic. Doteď tuto zkušenost oceňuji, že mi ji Pán Bůh dal.

V té době jsem byla v tak velké tísni. Nevěděla jsem, co bude dál, to se nedá popsat. Myslím, že to byla opravdová modlitba ze srdce, docela opravdová. Ráda na to vzpomínám a říkám si: ‚Kéž bych se uměla modlit i dnes s takovou hlubokou vírou,‘“ uzavřela sestra Bohdanka.

Adam Drda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít