Mně se oškliví každý dotek mužského. Příběh Jarmily Semotamové, vězněné za to, že neudala rodiče
Příběhy jsou tentokrát věnovány vzpomínkám 89leté Jarmily Semotamové ze Znojma. V roce 1952, kdy zapálení českoslovenští komunisté naplno budovali lepší svět, byla jako devatenáctiletá dívka z politických důvodů zatčena a týrána svými vyšetřovateli. Ve znojemské věznici se na ní i na její matce Anastazii dopustili bachaři sexuálního násilí.
Příběhy 20. století nejsou bulvární pořad, je pro nás obtížné tak bolestivou záležitost zpracovat a předat posluchačům. Současně se jedná o natolik zásadní temnou událost v životě paní Semotamové a její rodiny, že ji těžko můžeme pominout. Paní Jarmila násilné bachaře nikdy nezažalovala a nezná jejich jména.
Mně se oškliví každý dotek mužského… Příběh Jarmily Semotamové, vězněné za to, že neudala rodiče
Nejdřív se bála, protože od nich dostala výstrahu: pokud nebude mlčet, jako politické „kriminálnici“ jí nikdo neuvěří, obvinění bude označeno za „křivé“ a pouze jí přitíží u soudu.
Později chtěla zapomenout a událost vytěsnit, podobně jako její matka. Zlou zkušenost však nikdy nedokázala překonat. Kdyby mohla, řekla by prý estébáckým vyšetřovatelům a bachařům: „Vy jste mi zkazili celej život. Protože už nikdy nebudu moc žít normálním způsobem. To nejde. Mně se oškliví každý dotek mužského.“
Téma sexuálního zneužívání politických vězeňkyň v Československu především v padesátých letech ještě čeká na zpracování. A je dost možné, že kvůli velkému časovému odstupu a povaze věci se už tuto část komunistických zločinů nepodaří v plném rozsahu popsat.
Ze Znojma do Kunštátu a zase zpátky
Jarmila Semotamová přišla na svět 27. října 1933 ve Znojmě jako Jarmila Šárková. Byla třetí z celkem šesti dětí Jana (nar. 1909) a Anastazie (nar. 1908) Šárkových, vyrůstala ve skromných poměrech. V roce 1938, zřejmě krátce po Křišťálové noci, velkém nacistickém pogromu, utekli Šárkovi ze zabraného Znojma do Kunštátu.
Nebyli židovská rodina, ale Jan Šárka měl důvod k obavám jako protinacisticky zaměřený předválečný komunista (do KSČ vstoupil podle archivních dokumentů v roce 1936).
V Kunštátu živil rodinu, jak se dalo, byl podnikavý, mimo jiné provozoval sběrnu a v jedné diplomové práci je zmiňován jako člověk, který umožňoval mladým lidem sabotovat povinné sběrné brigády pro říši. Na sklonku války se zřejmě také zapojil do odboje, není docela jasné, nakolik na vlastní pěst a nakolik ve spojení s tamními partyzány.
Po osvobození se Šárkovi vrátili do Znojma. Jan Šárka pracoval jako taxikář, podle své dcery tehdy prodal, co mohl, aby si mohl obstarat automobil, podle pozdějšího komunistického rozsudku, který však jako zdroj informací není zcela spolehlivý, získal taxikářskou firmu jako národní správce.
Po únoru 1948 komunisté Janu Šárkovi živnost znárodnili. Nechali ho jezdit jen jako řidiče-zaměstnance komunálního podniku s malým platem a navrch mu naúčtovali 42 tisíc korun za opravu zabaveného auta, které „neodevzdal lidu“ v dobrém stavu. Jan Šárka měl v té době už šest dětí. V roce 1950 na protest proti poměrům v zemi vrátil „rudou knížku“, vystoupil z komunistické strany.
Nepodařený útěk
Na počátku 50. let se Jarmila vdala a začala pracovat v továrně. Její otec znal dobře cestu do Rakouska a pomohl přinejmenším dvěma lidem v útěku z Československa. V prosinci 1951 odešel ilegálně přes hranice spolu s hudebníkem Františkem Mykiskou. Rodině tehdy nic neřekl, za pár týdnů poslal dopis a podepsal se jako „rakouský strýc“.
Dostal se do Štýrského Hradce, kde ho vyslýchala britská tajná služba. Je možné, ale nikoli jisté, že jako kurýr nebo převaděč vstoupil do jejích služeb.
Do Československa se Jan Šárka tajně vracel, naposledy 22. července 1952. Spolu s ním zřejmě přišel i další muž jménem Václav Faktor. Oba se rozhodli přesvědčit i své rodiny k emigraci. Václava Faktora později zatkli, Jan Šárka přemluvil svou manželku a Jarmilinu matku Anastazii k odchodu na Západ – řekl jí, že pro rodinu zajistil budoucnost v Kanadě.
Se třemi nezletilými syny (Oldřich, Jan a Miroslav) měli Šárkovi z Československa odejít 25. července 1952. Otec čekal na rodinu na Kraví hoře u Znojma. Tři děti za ním přivedla Jarmila – tehdy už vdaná. Stejně jako její starší sourozenci (Stanislav a Františka) se útěku neúčastnila, šla doprovodit bratry, chtěla se rozloučit. Přechod hranic se Šárkovým nepodařil. Za vesnicí Havraníky je chytila pohraniční stráž, patrně je kdosi udal.
Protistátní živel a ona se tu bude válet
Vzápětí zatkli příslušníci komunistické policie také Jarmilu Semotamovou a odvezli ji k výslechu „na Krajzák“, do budovy Okresního soudu ve Znojmě. Chtěli po ní, aby přesně popsala trasu, kterou otec přecházel přes hranice, tu ovšem neznala. A také požadovali, aby potvrdila všemožnou otcovu protistátní činnost, o níž nic nevěděla.
U jednoho z prvních výslechů řekli vyšetřovatelé Jarmile, že při pokusu o útěk za hranice přišel o život její pětiletý bratr Oldřich, že ho zastřelili příslušníci pohraniční stráže. Opakovali, že bratrovu smrt způsobila: kdyby jako „řádná občanka“ včas udala rodiče, nemuselo k tak tragickému konci dojít.
Byla to lež, Oldřich nezemřel, estébáci se pouze snažili Jarmilu zlomit. Zhroutila se, pravdu se dozvěděla teprve při eskortě do Brna od matky. Děti, zatčené na hranicích, k sobě vzal její starší bratr Stanislav.
V Brně se odehrávalo další vyšetřování. Řada výslechů, kterým Jarmila čelila, probíhala v budově Krajského velitelství Státní bezpečnosti v Příční ulici: „Když jsem přišla poprvé k výslechu v Brně na té Příčné, tak to byl zřejmě Rus. Ten byl tak sprostej a surovej. Ten mě tolik bil, že si to neumíte představit.“
„To byla vždycky rána a já šla k zemi. Pak mě polili vodou a zase: ‚Ludro, vstaň! Bestie, protistátní živel a ona se tady bude válet!‘ Musela jsem před každým, kdo prošel, vyskakovat do pozoru a hlásit se: ‚Číslo 802 se hlásí k výslechu!‘“
Část vazby prožila v celách na Orlí ulici, vzpomíná například na den, kdy ji spolu s další vězeňkyní, jejíž jméno si už nepamatuje, umístil bachař za trest do korekce: „Zůstaly jsme tam dvě a zpívaly jsme si. Přiběhl jeden bachař: ‚Vy bestie, vy si tady budete prozpěvovat? Tak marš, půjdete do černý!‘ Byla to betonová krychle, kde nebylo nic. Jen kýbl a beton.„
„Musely jsme se před ním vysvléct do naha. Zavřel nás a řekl, že tam budeme tři dny a tři noci. Byla tam strašlivá zima. Rozsvítili vždycky jenom na chvíli, když se na nás chtěli podívat, jestli ještě žijeme. Stály jsme zády opřené k sobě a modlily se jedna víc než druhá k Pánu Bohu, abychom nějak ztuhly, abychom tu zimu necítily. Po dvou dnech a dvou nocích nás pustili.“
A teď vyzkoušíme tebe…
V říjnu 1952 vyšetřování skončilo a Jarmilu Semotamovou spolu s matkou Anastazií Šárkovou eskortovali zpátky do věznice ve Znojmě, kde čekaly na soudní proces. Ve znojemském kriminále došlo k události, která zásadně ovlivnila další život obou žen. Dozorci tamní věznice podle Jarmiliných vzpomínek nejdřív znásilnili matku, pak přišli na vedlejší celu za ní:
„Přišli ke mně a řekli mi: ‚Byli jsme u tvé mámy a teď jdeme vyzkoušet tebe!‘ Odsekla jsem se. Víc nevím. Pamatuju si jen toho prvního, chrochtal jako prase. Probudila jsem se v hrozném stavu a od té doby nemůžu mužský ani vidět. Když jsem se pak umyla v záchodě, přišel mi ještě říct, ať se u soudu neopovážím ani ceknout... A že mi stejně nikdo neuvěří, že něco takového udělali.“
Jarmila se znásilnění snažila vytěsnit a také její matka o své zkušenosti odmítala mluvit. Obě se později rozvedly. Ve vězení se setkala i s další dívkou, které prý bachaři provedli totéž. Dozorci jsou již po smrti, jejich jména Jarmila nezná, nikdy po nich nepátrala.
Příběh není ojedinělý: pro Paměť národa vypovídala například Karla Charvátová (1925–2017 – více zde), kterou StB zatkla v listopadu 1948 jako studentku a posléze ji ve vězení v Plzni znásilnil bachař. Otěhotněla a porodila holčičku, kterou dala k adopci. Bachař byl souzen pro „selhání ve službě“, ale trest prý nikdy nenastoupil, jeho největším prohřeškem podle soudu bylo, že se snížil ke styku s politickou vězeňkyní.
Měla udat – a neudala
Státní soud v Brně se konal 30. prosince 1952. Komunistická justice odsoudila všechny tři obviněné z rodiny Šárkovy k odnětí svobody: Jana Šárku za velezradu a vyzvědačství k jedenácti rokům, Anastázii Šárkovou za velezradu ke třem rokům a jejich dceru Jarmilu Semotamovou za napomáhání a neoznámení trestného činu na dobu deset měsíců. Václav Faktor dostal ve stejném procesu deset let.
V rozsudku mimo jiné stojí: „Obv. Semotamová na svou obhajobu uvedla, že trestnou činnost… neoznámila z toho důvodu, že se jednalo o otce a matku a že prostě chtěla, aby její rodiče mohli žít společně. Tato obhajoba ji však… nemůže vyviniti, neboť podle zákona byla povinna oznámit i nejbližší své příbuzné, když se jednalo o trestný čin velezrady…“ Pod rozsudkem je podepsán (jako osoba, ručící za správnost) Jaroslav Domczak.
Po soudu odvedli Jarmilu Semotamovou i její matku na oddělení ženské věznice brněnského Cejlu. Jarmilu umístili ke zhruba třem desítkám vězeňkyň, převážně se jednalo o prostitutky, vražedkyně nebo zlodějky. S matkou se shledala po několika týdnech v pracovním komandu na statku v Rosicích. Krátce poté přemístili Anastazii Šárkovou tábora v Želiezovcích na Slovensku.
Sestra mě nepoznala
Po smrti prezidenta Klementa Gottwalda se na Jarmilu Semotamovou vztahovala amnestie, a tak se v květnu 1953 (pár dní před vypršením trestu) dostala na svobodu. Její první kroky vedly ke starší sestře Františce. „Ani mě nepoznala. Tak jsem vypadala... Tak jsem jí řekla: Fanynko, to jsem přeci já, Jarmila. A sestra se skácela... Byla jsem jen kost a kůže.“
Jarmila Semotamová nemohla jako politická vězeňkyně najít práci. Její manžel tehdy studoval vojenskou akademii, aby se posléze stal vojákem z povolání, odešla tedy bydlet k jeho rodičům na venkov, kde vypomáhala v domácnosti a v hospodářství. Toužila po dětech (přání se jí splnilo), ale manželství nebylo šťastné a skončilo rozvodem:
„Měla jsem se nechat rozvést hned. Neměla jsem zůstat vdaná, protože to nebyl život, ale peklo. Jenže já chtěla děti za každou cenu. O tom, co se stalo, jsem svému muži nikdy neřekla, nevěřil by mi, nepochopil by to.“
Anastázie Šárková dostala milost, z vězení ji propustili po šestnácti měsících. I ona se s manželem rozvedla, živila se jako uklízečka vagonů na znojemském nádraží. Jan Šárka opustil kriminály s podlomeným zdravím po amnestii v roce 1960 a dělal hlídače v zoologické zahradě. Jarmila pracovala jako pošťačka. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.