Kněz Heryán utekl z komunistické země, chtěl do Afriky na misie. Stal se ale pastorem undergroundu
V létě roku 1987 odjížděl z Prahy zájezd do Rakouska. V autobuse seděl i sedmadvacetiletý tajně vysvěcený řeholník Ladislav Heryán. Snil o misii v Africe.
V duchu se loučil se všemi, které měl rád. Jeho rodiče nic nevěděli. Všechno podstatné před nimi tajil. Netušili, že tajně složil řeholní sliby, stal se saleziánem, kromě vysokého učení technického také vystudoval teologii a filozofii, a chystá se pravděpodobně natrvalo opustit Československo.
Kněz Heryán utekl z komunistické země, chtěl do Afriky na misie. Stal se ale pastorem undergroundu, i když na něj pankáči na festivalu sprostě řvali
Jeho tatínek, který svého jediného syna velmi miloval, věděl jen to, že každé léto odjíždí s mládeží na tábor. Tenkrát se jeho tatínek, aniž by o synových úmyslech cokoliv tušil, spontánně rozplakal, prosil ho, ať se mu vrátí. Ladislav tatínkovi slíbil, že ho neopustí a vrátí se, přestože věděl, že se nejspíš už nikdy neuvidí. A tak se i stalo. Ladislav se na krátko vrátil až v roce 1990 na pohřeb svého otce.
Ladislav Heryán se narodil 24. února 1960 v obci Petřvald u Nového Jičína. Jeho otec pracoval jako řidič, později jako dělník – vykládal vagony, maminka pracovala jako uklízečka, u soustruhu a později dělala v hospodě kuchařku.
Rodina do kostela nechodila, doma se nemodlila. Rodiče ho ale nechali na faře připravit ke svátosti smíření a nevadilo jim, že chodil na bohoslužby.
V páté třídě Ladislav před učitelem prohlásil, že se chce stát knězem. Učitel to nahlásil jeho rodičům, kteří se vylekali, že se jako premiant nedostane na střední a vysokou školu. Začínala normalizace, soudruzi přitvrzovali. Rodiče mu proto zakázali navštěvovat bohoslužby: „Do kostela jsem nesměl a to paradoxně způsobilo, že jsem pubertu prožíval nábožensky. Stěnu jsem měl polepenou plakáty Pink Floyd a obrázky Panny Marie,“ usmívá se při vzpomínce kněz Heryán.
Petřvaldský farář, profesor filozofie a teologie, v 50. letech internovaný salezián Josef Novosad byl následně úřady z důvodu nezdravého vlivu na mládež přemístěn do 40 kilometrů vzdálené farnosti v Ostravicích.
Ladislav Heryán za ním od 17 let, co začal studovat Střední průmyslovou školu stavební v Ostravě, jezdil na tajné přednášky. Tento kněz ho přivedl do podzemní církve mezi saleziány. Scházeli se pravidelně po bytech, na chalupách v horách, na bohoslužbách a bytových seminářích.
„Chaloupky“
Ladislav kromě teologie vystudoval v Brně VUT, odsloužil si povinnou vojnu a nastoupil jako dělník na stavbu. Po tom, co tajně přijal v roce 1981 první řeholní svěcení a složil sliby, zapojil se do jedné z největších ilegálních církevních organizací vychovávajících nezávisle na státu mládež.
„Říkali jsme tomu Chaloupky. Organizovali jsme tajné tábory, setkání dětí z křesťanských rodin převážně těch, co se znali z různých farností. V létě jsme měli třeba až osmdesát Chaloupek. Všechno se domlouvalo ústně mezi těmi, kteří jsme se znali a věřili si,“ popisuje Heryán.
Estébáci tuto saleziánskou iniciativu částečně zaznamenali, ale nepodařilo se jim toto podzemní společenství zničit: „Byli jsme opatrní. Třeba jednou přijel do hájovny, kde jsme pořádali tábor, neznámý kněz. Přijel na Moravu až odněkud ze západních Čech. Osobně jsem ho neznal. Takže jsem ho nepustil ani dovnitř. Řekl jsem, že jsem tam sám, i když byla hájovna plná dětí. Vyhnal jsem ho.
Měl jsem obavu, jestli to není provokatér. V tomto případě ale to byl skutečně předem domluvený kněz, který nám tam přijel odsloužit mši, ale ke mně se ta informace nedostala, to se stávalo,“ vysvětluje Ladislav Heryán, kterému Chaloupky pro děti z věřících rodin nestačily, chtěl na misie.
V roce 1985 provinciál saleziánů před spolubratry přečetl dopis z římských nejvyšších církevních kruhů, který vyzýval řeholníky k africkým misiím. V dopisu se psalo, že v Brazílii připadá na jednoho kněze 600 tisíc křesťanů: „Mě prostě šokovalo to číslo. Řekl jsem si, co tady ještě dělám!?,“ vysvětluje rozhodnutí emigrovat Ladislav Heryán. Dva roky se na odchod do zahraničí připravoval. Aby neohrozil své spolubratry, na celý rok s nimi přerušil kontakty.
Přes hranice s pomocí agenta StB
V prosinci roku 1987 stál celou noc frontu, aby si dopoledne mohl koupit zájezd do Rakouska. Po výsleších u StB, po povolení od zaměstnavatele, místní KSČ získal výjezdní doložku, pas a vycestoval. V autobuse je doprovázel dozorující estébák, který jim odebral peníze i pas. Hned při první zastávce v Salzburgu se Ladislav rozhodl utéci. Měl tajně schované peníze, za které koupil jízdenku do Vídně.
Jeden jeho spolubratr, než se v Praze rozloučili, mu poradil, ať hledá v Rennwegu patera Müllera. Hodiny bloudil po Vídni, až se mu podařilo najít saleziána a kněze Blažeje Müllera, který mu půjčil rakouský pas a s autem s rakouskou poznávací značkou ho převezl do Itálie až do Říma.
Můžeme si domýšlet, proč mu tento kněz pomohl, možná, aby si čistil svědomí. Blažej Müller patří mezi nejaktivnější agenty Státní bezpečnosti z církevního prostředí s krycími jmény Dub a Dore. Spolupracoval s tajnou policií od roku 1956, kdy ho zlomili kvůli jeho náklonnosti k ženám, jak se uvádí ve spise. Udal mnoho svých spolubratrů, někteří kvůli jeho udání putovali na léta do kriminálu.
V roce 1957 ho StB vyslala do zahraničí infiltrovat církevní prostředí v Itálii a později v Rakousku, působil ve Vídni. Zemřel v listopadu 2014.
Ladislav Heryán během deseti let v Itálii dostudoval tři univerzity – papežskou Urbaniu, saleziánskou fakultu a papežský biblický jezuitský institut. Na misie do Afriky se nedostal. Jeho řeholní představení ho požádali, aby se vrátil do Československa a pomohl obnovit v již svobodné zemi saleziánskou řeholi. Domů se definitivně vrátil se v roce 1997.
Mezi pankáči
Jak se z Ladislava Heryána stal „pastor undergroundu“, jak o něm mluví hudebníci a píší novináři? I když s undergroundem před rokem 1989 nemá nic společného? Ladislav Heryán působil v podzemní církvi.
Představení řádu mladým saleziánům zakazovali, aby se scházeli s disidenty, chartisty, jakkoliv na sebe upozorňovali, aby neprozradili tajné oddíly a tábory pro mládež.
Jak se tedy Heryán seznámil s legendami undergroundu Magorem, Topolem a dalšími? Na hudebních festivalech. Jednu dobu doprovázel písničkářku Dášu Vokatou, která ho mimochodem také poprvé označila za „pastora undergroundu“. Když se jí svěřil, že jako řeholní kněz nemá farnost, prohlásila: „My jsme tvoje farnost!“
Poprvé Heryána o bohoslužbu na festivalovém pódiu požádal Martin Věchet, pořadatel trutnovského festivalu. Kněz na to prý nikdy nezapomene: „Kolem poledne v neděli jsem vylezl na podium. V bílém hábitu jsem začal sloužit mši. Bylo to – myslím – po vystoupení punkové kapely Totální nasazení a po mši vystupovala punková kapela SPS Snížená pracovní schopnost.
Pode mnou se nacházel kotel pankáčů, kterým se bohoslužbou přerušila hudba. Jeden z nich na mě z toho kotle zařval: ´Ty p**o!!!´ A já jsem na celý ten amfiteátr do mikrofonu řekl: ´Máš pravdu! Já jsem taková p**a, že jsi takovou p**u v životě neviděl!´,“ směje se kněz Heryán.
Při evangeliu na něho pak pankáč pokřikoval: „Co to tady říkáš za kraviny!“ Heryán se na něj vlídně obrátil, že to neříká on, ale Kristus, že čte jeho slova. A že jim možná jen nerozumí, stejně jako on, ale domnívá se, že jsou o lásce.
„A když lidé slyšeli, že tomu nerozumím a že je to o lásce, tak se krásně ztišili a naslouchali mi,“ usmívá se Ladislav Heryán, který během svých bohoslužeb hraje na kytaru a zpívá třeba Beatles.
Dnes, tato – jak o sobě říká – plešatá mánička, mívá hojně navštěvované nejen festivalové bohoslužby, ale přednášky, autorská čtení, diskuse a besedy. Pohřbíval své undergroundové přátele Magora – Martina Jirouse a Filipa Topola.
Nahrávky celoživotních vzpomínek Ladislava Heryána zpřístupňuje portál Paměť národa dvě. První pořídil v roce 2015 redaktor Radek Krigler. Druhou nahrávku natočili žáci ze ZŠ Palmovka zapojení do projektu Příběhy našich sousedů. Paměť národa vzniká z peněz především od drobných soukromých donátorů a sponzorů. Pomozte Paměti národa i vy. Staňte se členem Klubu přátel Paměti národa nebo si vyberte podporu podle vašeho gusta zde. Děkujeme.
