‚Šťastný jsem až teď.‘ Příběh Waltera Fischla, jeho falešného árijského původu a široké rodiny
Walter Fischl byl stavař. V září 1968 emigroval z Československa a dalších 30 let prožil ve Vídni. Rakouská metropole mu prý nepřirostla k srdci, ale ani po pádu komunismu se nechtěl do Česka vrátit. „Ublížili mi tady,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa. Přesto se nakonec přestěhoval do Plzně, z lásky k druhé manželce, kterou si vzal roku 1996. Své vzpomínky, které přináší Příběhy 20. století, uzavírá slovy: „Šťastný jsem až teď.“
Narodil se 17. dubna 1932 v Düsseldorfu, jeho rodiče byli z Československa a v Německu žili kvůli otcově práci obchodního zástupce. Otec se jmenoval Rudolf Fischl a byl český Němec z Liběšic u Žatce. Matka Lucie Fischlová se narodila v židovské rodině ve Znojmě. Doma se mluvilo německy.
„Šťastný jsem až teď.“ Příběh Waltera Fischla, jeho falešného árijského původu a široké rodiny
Brzy po Walterově narození se stal Adolf Hitler německým kancléřem a učinil z antisemitismu zásadní součást státní politiky. V roce 1933 se Rudolf Fischl rozvedl se svou ženou Lucií, protože byla Židovka.
Lucie Fischlová se vrátila do Československa, v Praze si našla zaměstnání koncipientky. Na syna neměla kvůli práci čas, odvezla tedy Waltera do Znojma ke své matce. U babičky bydlel do šesti let. Otec Rudolf Fischl zůstal v Německu a syna od té doby viděl jen jednou, při letmém setkání.
Walterova matka Lucie se za svobodna jmenovala Fischerová, její příbuzní byli většinou podnikatelé. Měla tři sourozence: Lilly (ta se vdala do Rakouska a její manžel měl ve Vídni banku), Gretu (manžel vlastnil koželužnu) a Heinze „Bibiho“ (byl lékař).
Po německém záboru československého pohraničí v září 1938 se Fischerovi přihlásili k české národnosti. Jako Židé přišli o veškerý majetek včetně rodinné vily a museli opustit Znojmo.
Babička Bertha se odstěhovala k příbuzným do Třebíče. Walter se vrátil do Prahy k matce. Nastoupil do české školy, ale měl potíže – zpočátku neuměl česky, jen pár slov ho naučila česká chůva, neprospíval, děti se na něj dívaly skrz prsty.
Falešný árijský původ
Ještě před nacistickou okupací přemluvila prozíravá Lucie Fischlová svou matku Berthu, aby nepravdivě prohlásila a nechala úředně potvrdit, že Lucie není dcerou svého otce, že byla počata mimo manželské lože.
Současně matka s dcerou získaly doklady již zemřelého německého knihkupce Rudolfa Loose ze Znojma, jehož pak paní Fischerová označila za Luciina pravého biologického otce. Lucie tak získala částečný árijský původ a dočasnou ochranu před rasovým pronásledováním.
V polovině roku 1942 doprovázel malý Walter Fischl svou babičku v Třebíči do transportu:
„Bylo mi deset let. Na to, jak jedeme na to seřadiště, na to nedokážu zapomenout. Měli jsme dvoukolák a na něm byly kufry, s babičkou jel její nejmladší syn, lékař. Odcházeli do Terezína. Teta Greta šla s manželem také do Terezína, ale s babičkou se už nesetkali. Všichni odešli do koncentráku a už se nevrátili. Všichni.“
Berthu Fischerovou zavraždili nacisté v září 1942 po deportaci z Terezína v Estonsku, stejně jako jejího syna. Nacismus nepřežila ani Greta a mnozí další příbuzní.
Walter Fischl vzpomínal, že musel v Praze spolu s matkou opakovaně docházet na „přeměřování tělesných proporcí“ – v duchu nacistického rasismu se tak zkoumalo, nakolik jeho fyziognomie odpovídá árijskému původu.
Ukázalo se rovněž, že Luciin smyšlený německý „zploditel“ (tedy knihkupec Loos) měl syna, který se stal policistou a podle Walterova vyprávění byl za nacismu příslušníkem gestapa v Řecku. Pražské gestapo se na něj prý obrátilo s dotazem, zda je možné, aby měl jeho otec nemanželské dítě. Loos mladší prý naštěstí odpověděl, že ano, že možné to je.
Levicoví umělci a Bidlo
Během okupace pracovala Lucie Fischlová jako pomocnice v nemocnici. Pro Waltera to bylo nedobré období, říká, že byl často sám, že ho „vychovávala ulice“, že matka napjatou a nejistou situaci velmi těžce nesla.
„Prostě… byla hodně vynervovaná, takže se stávalo, že když jsme přišli domů, tak si na mně vybíjela vztek. Byl jsem bit jako žito a nevěděl jsem proč,“ popisuje.
Podle synových vzpomínek se Lucie Fischlová tehdy stýkala s levicově a komunisticky orientovanými umělci, jejím přítelem se stal ilustrátor a karikaturista František Bidlo. Walterovi nahradil chybějícího otce.
„Tehdy jsem nevěděl, že mi otec chybí, ale určitě to tak bylo,“ připouští.
Žili ve společné domácnosti až do ledna 1945, kdy Františka Bidla zatklo gestapo. Uvěznili ho v Malé pevnosti Terezín, nakazil se tyfem a zemřel 9. května téhož roku.
Krátce předtím pomáhal Walter Fischl s matkou stavět v Praze barikády. Po osvobození odjeli oba do Znojma, chtěli se nastěhovat do vily, v níž před deportací bydlela matčina sestra Greta, což se jim po nepříjemném incidentu se sovětským důstojníkem podařilo – byl opilý a na Lucii Fischlovou nejdřív namířil pistoli.
Nepodařená adopce
Ze tří sourozenců Lucie Fischlové přežila nacismus jen sestra Lilly. Bydlela v Londýně a zprostředkovala Lucii seznámení s Britem, který si ji chtěl vzít, sňatek však podmínil tím, že do Anglie přijede bez syna. Lucie chtěla poválečné Československo za každou cenu opustit – a rozhodla se, že dá patnáctiletého Waltera k adopci.
Měl si ho osvojit příbuzný Herbert Felix (pozoruhodný muž, o němž se více dozvíte z Příběhů 20. století), žijící ve Švédsku. Walter Fischl za ním tedy odcestoval a nastoupil do zaměstnání v jeho továrně na zpracování okurek.
Felix se však záhy dostal do podnikatelských potíží, navíc se proti adopci chlapce z Čech postavila z majetkových důvodů jeho nová manželka. Walter Fischl jel po třech měsících zpátky do Prahy, kam se vrátila i jeho matka, která se musela vzdát výhodného sňatku.
Brzy poté došlo v Československu ke komunistickému převratu. Lucie Fischlová byla členkou KSČ, ale podle synových vzpomínek zareagovala na únor 1948 dost razantně: na protest proti puči vystoupila ze strany. Walter studoval gymnázium, ale v roce 1950 ho z politických důvodů těsně před maturitou vyloučili ze studia.
Nebylo to jen kvůli rázné matce. „Mě se hluboce dotklo, když přišel ten převrat. Já jsem potom byl opravdu protikomunistický. Došlo to tak daleko, že jsem si nastudoval komunistickou filozofii a současně filozofii idealistů a prostě jsem strašně ve škole vyváděl. Neměl jsem nic lepšího na práci, než svoje dojmy a pocity vyjadřovat veřejně, tak mě potom vyhodili ze školy. Zavinil jsem si to sám, ale nikdy jsem toho nelitoval,“ zdůrazňuje.
Walter Fischl musel nastoupit do učení, posléze narukoval k Pomocnému technickému praporu. Stal se zedníkem, v 60. letech vystudoval stavební průmyslovku. Oženil se a po sovětské okupaci emigroval s rodinou do Rakouska, kde až do odchodu do penze pracoval jako stavební investor na vídeňském magistrátu.
V počátcích emigrace ho podporoval jeho vzdálený příbuzný: předseda rakouské sociální demokracie a v letech 1970 až 1983 rakouský kancléř Bruno Kreisky.
Snad žádná část života Waltera Fischla nebyla jednoduchá. K jeho odchodu na Západ přispělo, že ho od roku 1966 systematicky pronásledovala Státní bezpečnost a až do emigrace byl registrován jako její spolupracovník. Podle archivních dokumentů skutečným konfidentem nikdy nebyl.
Zemřel 16. května 2024.
Chcete-li vědět víc, poslechněte si Příběhy 20. století v záznamu výše.
