Panenko skákavá! Zázračný 'dobrotivý obraz', který přitahoval davy poutníků
Panenka skákavá skutečně existuje. Jsou jí tři stovky let a vypadá skvěle, což je zásluha restaurátorky Zdenky Reinerové. Dokud však paní Reinerové „panenku skákavou“ čili Pannu Marii Pomocnou ze Skoků neukázali, bývala na tom úplně stejně jako vy nebo já: „Vůbec jsem netušila, že když jsem slýchávala od dětství rčení panenko skákavá, že to má co společného s tímto obrazem.“
„Opravdu jsem nevěděla, že to rčení je odvozeno od zázračného obrazu Panny Marie z poutního kostela ze Skok,“ svěřila Zdenka Reinerová Mladé frontě DNES.
PANENKO SKÁKAVÁ!
Dnes jen výraz údivu, ba konsternace. Používáno bezmyšlenkovitě. Odvozeno z procítěné prosby k o pomoc s uzdravováním či ochranou pole. Dotyčný obraz, k němuž se lidé modlili, visel v kostele ve Skokách.
Takže zázračný obraz.
Z dvouvěžového poutního kostela ve Skokách na Karlovarsku, dnes ztraceného v lesích nad Žlutickou přehradou.
Z kostela druhdy slavného, který je upomínkou na zaniklou německou ves Maria Stock a sám je v bídném stavu (leč opravuje se).
Obraz Panny Marie Pomocné ze Skoků je vyveden v tlumených, příjemných barvách. Madona vypadá mladě a přívětivě, má nevtíravý úsměv a pronikavý, leč vlídný pohled. Jemně objímá Ježíška, který se k ní vine v dojemném gestu.
Není to kdovíjaký originál, jen zdařilá kopie pasovského obrazu Panny Marie Pomocné, kterému se přičítala zázračná moc. Zjevně se doufalo, že tahle schopnost přejde i do kopie, kterou v roce 1717 vyhotovil pro zbrusu novou skockou kapli toužimský malíř Johann Wolfgang Richter. A opravdu: brzy se našli lidé, kteří se dušovali, že jim Panna Marie ze Skoků pomohla.
Už začátkem třicátých let osmnáctého století, pouhých patnáct let od vzniku obrazu, vyšetřovala údajné zázračné účinky obrazu zvláštní arcibiskupská komise. Jedenáct dnů se vyptávala lidí z blízkého okolí i přespolních, a potom vydala obezřetně formulované dobrozdání, že obraz je „dobrotivý“.
Což, pravda, váží méně, než kdyby byl prohlášen „zázračným“ a „milostivým“, ale poutníci se i tak jenom hrnuli. V nejlepších dobách jich do Skoků přicházelo ročně na čtyřicet tisíc. Aby takovému náporu skocký svatostánek stačil, musela být kaple přestavěna na kostel.
Po josefínských reformách sice obliba poutí do Skoků poklesla, ale s plnou silou se vrátila v prvé půli dvacátého století - poté co skockou farnost vzal pod ochranná křídla tepelský klášter. O přispění Panny Marie Pomocné tehdy do Skoků chodívali prosit jak Němci, tak Češi.
RČENÍ POD RENTGENEM
Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.
Po druhé světové válce přituhlo. Tepelský klášter byl uzavřen, za mříže vsadili i jeho zástupce ve Skokách, a kdo si ani v nové době neodpustil pouť do upadajících Skoků, musel počítat s bdělým dozorem StB.
Po změně režimu přišla jiná pohroma: nájezdy vandalů a zlodějů kovů.
„Dobrotivý obraz“ špatné časy přestál. Ale nebyl v kondici: po stranách mu opadala barva a odspoda do něj prorůstala plíseň. Krásu mu vrátila restaurace, která trvala čtvrt roku - dobu jedenáctkrát delší, než za jakou byl namalován. Obdivovat se mu lze každou sobotu při mši v konventní kapli tepelského kláštera.
