Vyslovuje se to s útrpností, s pokrčením ramen, s úšklebkem. Záleží na povaze a na okolnostech. Stěží by se však našel někdo, jenž by v platonické lásce - kterou si lidé automaticky spojují se slůvkem „jen“ - viděl vyšší stupeň erotické oddanosti. Jenže právě tohle měl milovník krásy Platon na mysli.

Rčení pod rentgenem Praha 7:08 11. února 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Láskou se Platon zabývá především ve dvou ze svých dialogů, v Symposiu a ve Faidrovi.

Symposion byla ta část starořecké hostiny, během níž společnost přešla od jídla k družné zábavě. Pilo se jako o závod - což naturalisticky dokládá malba v jedné číši z počátku pátého století před Kristem, příznačně nazývaná Následky hostiny. Ale zároveň se vedly debaty na předem dané téma, mnohdy filozofické.

Pro návštěvníky českých hospod nic překvapivého. Rozdíl je v tom, že při symposiu se nesedělo, nýbrž polosedělo/pololeželo na zvláštním jídelním lehátku.

Námětem symposia, o němž píše Platon, byla láska.

Mezi prvními pěti chvalozpěvy na boha Erota vyniká řeč dramatika Aristofana, který tvrdí: „Lidé, původně jednotné bytosti, byli rozděleni vejpůl a láska je touha po spojení s naší původní druhou polovičkou.“

Své vlastní myšlenky o lásce nevkládá tentokrát Platon do úst svého uctívaného Sokrata, ale nechává o nich promlouvat kněžku Diotimu. A ta hlásá: „Láska je touha po dobru a krásnu, touha rodit krásné věci, a především krásné myšlenky v krásném těle.“

Platonova láska má několik stupňů. Nejprve toužíme po jednom krásném těle, pak ale zjistíme, že takových těl je povícero - upouštíme tedy od prudké lásky k tělu jednomu, začínáme je milovat všechna. Nato objevíme krásu duší a věd. A pak, na konci „erotického zasvěcení“, o němž Diotima informuje Sokrata, si zamilujeme krásno, které je věčné.

Které se nezvětšuje, ani ho neubývá.

Které není z jedné strany krásné a z druhé ošklivé.

„Pokud ho někdy uvidíš, bude se ti zdát, že ho není možné porovnávat se zlatem, drahými rouchy, krásnými chlapci a mladíky, jejichž zjev tě teď uvádí do vytržení a kvůli nimž jsi ochoten - tak jako mnozí jiní, když vidí své milované a stále se s nimi stýkají - nejíst ani nepít, a kdyby to bylo možné, jen se na ně dívat a být s nimi.“

To říká Platon v Symposiu ústy kněžky Diotimy.

V dalším platonském dialogu Faidros se líčí boj mezi smyslností na jedné straně a rozumem a touhou po čisté kráse na straně druhé. Pokud v tomto zápase „zvítězí lepší části duše a oba přátele dovedou k dobře uspořádanému životu a k filozofii, pozemský život stráví blaženě a svorně v sebeovládání a mravnosti, podrobí si to, z čeho vzniká zlo duše, a osvobodí to, z čeho vzniká ctnost“.

Podrobí si to, z čeho vzniká zlo duše: Kdo by z téhle formulace chtěl vyvozovat, že se člověk musí zcela vzdát pohlavního života?

Pravda, v Symposiu je pasáž, z níž by se s přimhouřením obou očí dalo vyvodit, že platonská láska má asexuální ráz.

Když Sokrates přetlumočí účastníkům hostiny dialog s Diotimou, vtrhne na hostinu už notně opilý Sokratův obdivovatel Alkibiades a začne líčit, jak se do Sokrata zamiloval a jak se ho snažil všemožně svést. Sokrates však odolal, i když se k němu Alkibiades horoucně tiskl. A to byl mladý Alkibiades vyhlášený krasavec, zatímco Sokrates postarší plešatý ohyzda s rozpláclým nosem a vyvalenýma očima!

Jenže pozor, tahle část Symposia má podezřele ironický podtext. Není vyloučeno, že Platon jako zkušený vypravěč chtěl čtenáře po obtížnější části dialogu trochu pobavit.

Anebo si tu autor – vášnivý, senzitivní člověk - v Sokratovi vědomě vytváří příklad?

Vzor, jak má muž zkrotit milostné nutkání, jež v něm probouzí obdiv mladšího a krásného člověka?

Ale to přece stále ještě není platonická láska, jak jí rozumíme my!

Oč blíže je k ní cit, který Dante Alighieri zachovával ke své Beatrici po celý život, ačkoli ji patrně uviděl všeho všudy jen dvakrát! 

A co si medle počít s okolností, že Platon se při úvahách o ideální lásce dává inspirovat vztahem mezi muži? Že je tak dobře znát, že vztahy mezi dvěma pohlavími považuje za méněcenné? Nevrhá homosexuální prazáklad platonské lásky velmi zvláštní stín na jakékoli vážnější úvahy o lásce platonické? 

Možná ano, možná ne. A je to tak důležité? O lásce se nemá dlouze teoretizovat, to jistě věděl i Platon. Láska vládne světu, tudíž i filozofům. 

Ostatně - kdo by se odvážil upírat právo na lásku těm, kteří milují moudrost?

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít