„Prakticky to auto znám nazpaměť. Není tu jediná věc, kterou bych někdy nemusel rozebrat,“ vypráví Aleksandr Kluszczyński, zatímco startuje svého červeného malucha – se samolepkou na zadním skle: „Červené jsou nejrychlejší, aspoň jsem to slyšel“.

Maluchem na svatbu

Oba jsou ročník 1995. Aleksandr auto dostal od svého dědy před deseti lety, kdy měl naježděno třicet tisíc kilometrů. Celé ho zrekonstruoval tak, aby vypadalo, jako když ho deček poprvé viděl v autosalonu. Takže ani boční zrcátko u spolujezdce nemá. To totiž ještě v 90. letech bylo za příplatek. A po celou historii vozu taky bývalo častou kořistí nočních sídlištních zlodějů.

Je začátek prosince, ale sníh a sůl nikde. Uvnitř je takž takž teplo jen díky tomu, že se nám miniaturní prostor podařilo zadýchat. Ale v tu chvíli se začíná mlžit čelní sklo, takže Aleksandr trochu stahuje okýnko. Zastavujeme u kruhového objezdu.

„Pro mnohé je překvapení, že v maluchovi nejde zařadit za jízdy jedničku. Musí se zastavit, tak, jako jsme to teď udělali my. Pak to jde a jednička má dost charakteristický zvuk, tak jakoby vyje,“ popisuje Aleksandr a v tu chvíli už se rozjíždíme.

Podle mladého muže se ale maluchem jezdí dobře. „To bude (ale) tím, že jsem si na něj zvykl. Třeba moje žena ho řídit nechce a už vůbec ne po městě. On nemá žádný posilovač řízení, nemá ABS, nemá posilovač brzd, takže když brzdíte jak v novém autě, tak maluch pořád jede. To hodně lidí, když ho řídí poprvé, stresuje. V maluchovi je zkrátka potřeba ten pedál pořádně sešlápnout."

Aleksandr maluchem najezdil už přes 30 tisíc kilometrů a považuje ho za člena rodiny - tak vážného, že jím se ženou dokonce jeli na svou svatbu. O té doby s ním vyrazili na několik dovolených, srazů i spanilých jízd – některé dokonce spolupořádají.

V teplých měsících je navíc jízda pro malucha méně náročná, ne ale pro posádku.

„V zimě ho ničí sníh sůl. Viděl jsem i vozy, které měli úplně prohnilou podlahu a řidič mohl pomalu brzdit o silnici vlastními podrážkami. Ale je pravda, že v létě je v něm zase horko. Je to vlastně taková plechovka, co se rychle a snadno zahřívá. My ho máme v garáži, což je fajn. Je chvíli chladný aspoň když vyjíždíme. Pak musíme otevřít všechna okna. No a jak třeba stojíme na semaforech, to cítíme, že je v něm vážně horko. My se se ženou vždycky smějeme, že maluch má sedačky chlazené zimou a vyhřívané létem.“

Aleksadrův maluch, dodnes jezdící na původních černých poznávacích značkách, má jako vůz vyrobený v roce 1995 přeci jen jednu moderní vychytávku - elektrické zapalování.

Konec výroby

Kromě pár detailů ale jeho interiér i motor vypadají stejně jako u vozů, které sjely ze stejné linky v továrně závodu FSM v Bílsko-Bělé na počátku 70. let. Letos tato továrna rozhodnutím svého vlastníka – italsko-americko-francouzského automobilového koncernu Stellantis – ukončila provoz. Na její význam vzpomíná Andrzej Kołodziejski z odborového svazu Solidarita Podbeskidského regionu.

„Dnes můžeme říct, že ta továrna výrazně přispěla k motorizaci Polska. A to díky Fiatu 126p, který v ní také vyráběli a který se stal symbolem té velké kulturní změny v Polsku. Bílsko-Bělá byla jejím centrem. Z pásu tu sjelo přes milion maluchů. Ale naneštěstí ta éra továrny aut s maloobjemových motory v Bílsko-Bělé letos skončila, a to docela smutně.“

Podle Kołodziejskiého přišlo o práci mnoho lidí kvalifikovaných pro automobilový průmysl. Ne všichni využili nabídky přejít do výroby v Tychách.

„Také zaměstnanci dostali nabídku dobrovolného odchodu a tady hodnotím pozitivně ta jednání. Ale samozřejmě by bylo lepší, kdyby továrna dál fungovala. Protože to uzavření má vliv na celý region. Odborníci vypočítali, že jedno místo montéra auta se spalovacím motorem generuje ještě tři další pracovní místa v souvisejících provozech,“ vysvětluje dopady člen vedení odborové organizace.

Solidarita proto navrhovala, aby celý provoz – nejen výrobní část, ale také pracovníky – převzala Polská zbrojařská společnost. „Ten areál rozšiřovali ještě v sedmdesátých letech. Je vybavený portálovým jeřábem, manipulační kolejí, krytem pro stovky lidí. Stavěli to v době studené války, takže je i dnes vybavená k tomu, aby v ní byla nějaká zbrojařská nebo vojenská výroba.“

Z plánů, že by tu s výrobou začali zbrojaři, ale sešlo. Areál koupila společnost zabývající budováním skladovacích prostor, která ho chce přeměnit v průmyslovo-technologický park. Podle Kołodziejskiého je ale otázkou, kolik pracovních míst takový projekt nabídne.

„Kdyby tam byli zbrojaři, to bychom mohli mluvit třeba o dvou tisících pracovních míst, které bychom mohli příjmově řadit do střední třídy, lidé by brali okolo 8 tisíc zlotých (asi 47 tisíc korun). Kolik míst může nabídnout sklad? Stovky míst? A asi nemůžeme čekat, že by tam lidé dostávali takové peníze,“ obává se Kołodziejski.

Maluch, okno do světa

Do závodu v Bílsko-Bělé nastoupila po maturitě, tedy v červnu roku 1973 v počátcích výroby malucha, paní Urszula Polubiec. „Já jsem odsud, ale můj muž přišel kvůli automobilové výrobě do Bílsko-Bělé ze severu Polska,“ vypráví paní Urszula Polubiec a připomíná tak, že automobilový průmysl v polském Slezsku přitahoval lidi z celé země. Lákalo je dostupnější bydlení, dobré mzdy, možnost kariery a snazší koupě auta. Na Fiaty 126p totiž byly pořadníky a bylo potřeba zaplatit určitou částku předem jako vlastní vklad do nákladů na výrobu.

Fiat 126p se přitom tehdy, ale vlastně ani dnes, netěší pověsti úplně spolehlivého auta. „Byla velká poruchovost. Spoustu let jsme se řídili kvantitou a ne kvalitou. To se změnilo v roce 1979. Ale i přes ty problémy, a to, že na polský trh šly jen ty maluchy se základní výbavou, tedy ty nejlevnější, tak lidi byli šťastní, že mají auto.“

I manželé Polubiecovi postupem let vystřídali několik maluchů. Měli zeleného i červeného, dokonce i takového, co dostali po částech a stavěli si ho sami. Nejednou při cestě museli řešit poruchu. Paní Polubiec ale dnes spíš vnímá to, jak malý Fiat zkrátil dobu cestování po Polsku.

„Když jsem třeba jela poprvé na návštěvu manželovy rodiny, to byla cesta na půl druhého dne – to už jsme bydleli v Tychách, takže z Tych do Katovic, z Katovic do Varšavy a tam jsme čekali na nějaké autobusy, co jeli kolik hodin.“

Maluch se stal oknem do světa Poláků - mnozí jím vyrazili poprvé za hranice, nebo naopak přivezli svět do mnohdy zapadlých rodných vesniček. Pro mnohé se stal i příležitostí k přivýdělku.

„Mnozí třeba vyjeli do Maďarska a vrátili se bez předních sedaček. Zkrátka je po cestě výhodně prodali někomu, kdo o ně stál. Nebo zpětné zrcátko, za které se připlácelo,“ zmiňuje zajímavost Agata Berger-Połomska z Městského muzea Tychy, která zaznamenává výpovědi bývalých zaměstnanců tamní továrny.

Právě Tychy automobilový průmysl, a tedy i Fiat 126p, významně ovlivnil, například i co do podoby tamního sídliště, ale i společenského a kulturního života, který díky příchodu lidí z celého Polska získal na různorodosti.

Navíc tito příchozí jsou dodnes podle paní Polubiec, která vede Společnost seniorů maluch 126p, velmi soudržní. Spojuje je doba rozkvětu výroby, kterou zažili často jako velmi mladí, a také to, že už jsou všichni v důchodu. A v továrně dnes často pracují už jejich děti.

Automobilová tradice tak aspoň v Tychách pokračuje. V minulosti odtud vyjely skoro dva miliony maluchů. Dnes tam koncern Stellantis vyrábí například Fiat 600, Jeep Avenger nebo Alfu Romeo Junior. A příští rok by tam měla začít výroba elektromobilu T03 značky Leapmotor, která se maluchovi významně podobá. Do roku 2028 chce navíc továrna dosáhnout nulové uhlíkové stopy.

Kateřina Havlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít