Bavila jste se během rozhovorů pro knihu s lidmi o bolesti?
Bavila jsem se s nimi spíš o tom, jak k tomu došlo, jak to zvládali psychicky, protože je bolest fyzická a psychická. A tu fyzickou jsme tam neřešili, protože není podstatná, je chvilková.

Přehrát

00:00 / 00:00

Chtěla jsem vědět, jak se člověk, který zachránil stovky lidí, sám vyrovnává s termínem smrt, popisuje Renata Kalenská knihu rozhovorů s transplantačním chirurgem Jiřím Froňkem a jeho pacienty

A ta psychická? Říkala jsem si, že to muselo být velmi silné psychické cvičení?
Bylo, ale krájela jsem to jak salám. Věděla jsem, že děti mě potřebují, věděla jsem, že se nemůžu zastavit. A to vás žene, spoustu věcí si nepřipouštíte, strkáte to někam dozadu, protože jste máma a tam není otázka ano, nebo ne. Prostě ta situace taková je a strašně mi pomáhaly. Vlastě se můžu trošku pochválit, že jsem to zvládala dobře.

Po zákroku zvaném kombinovaná transplantace jsem měla všechny možné komplikace, včetně toho, že mě chtěli znovu operovat, nebyly to hezké chvíle. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se to nechytá.

Měla jsem strašné bolesti, noční můry i za bdělého stavu, jednou jsem ze sebe strhala hadičky, všude krev, myslela jsem, že skočím z okna, ale vím, že bych to neudělala, mám ty děti. Dělají to léky, je to šílený chemický koktejl, který způsobuje noční můry.

Jaké to je, když je člověk najednou doma? 
Nic moc, bylo mi pořád strašně zle, byla jsem ráda, když jsem se třikrát za den doplazila na toaletu. V tom mi tehdejší přítel pomáhal, vařil a staral se o děti. A trvalo to strašně dlouho, skoro pět let, co jsem fungovala na nějakého autopilota.

A skončilo to letos v květnu, kdy jsem byla s partnerem v Gdaňsku, a najednou mi došlo, že mi je pořád špatně a jím jenom mouku, rohlíky, piju kolu a hořký čaj. A pak jsem si říkala – aha, mouka. Tak jsem ji vysadila a musím říct, že od května je mi výborně.

Zemřel, abyste mohla žít

Zajímavá je v knize debata Marka Orko Váchy s Jiřím Froňkem, a říkala jsem si, jestli tam nebyla za vás i otázka, že někdo zemřel proto, abyste mohla žít. Jak jste se s tím člověk vypořádávala?
Tuto otázku jsem si kladla celý rok, co jsem čekala na orgány, protože jsem potřebovala mrtvého dárce, jelikož jsem čekala slinivku, což není párový orgán. Když jsem vyprávěla o svých psychicky náročných stavech jedné sestřičce, řekla mi, že tohle ještě neslyšela.

V knížce popisuju, jak jsem si vizualizovala, říkala jsem tomu čára života, ke které jsem se teoreticky měla toužit dostat, abych byla na čekací listině vepředu a šla na sál. Jenomže jsem se nedokázala zbavit toho, že z druhé strany se k čáře blíží někdo jiný, který o tom neví.

Pořád jsem si vizualizovala muže, jak si s dětmi hraje v obýváku, posílá je spát a neví, co ho čeká.

Prostě jsem se nedokázala na transplantaci těšit, pořád jsem to měla v hlavně postavené tak, že abych mohla žít, musí někdo zemřít. Ono to samozřejmě tak není, on by zemřel i tak.

A kdo vám to z té hlavy vyndal?
Nikdo, pořád na to myslím. Ale přetransformovala jsem si to někam jinam, myslím na něj v dobrém a děkuji mu.

Jak přijmout orgány? To byla určitě vaše častá otázka pro všechny transplantované – jak se s tím novým člověkem, nebo se součástí jiného člověka, sžít?
Myslela jsem si, že s tím budu mít velký problém, protože najedou je ve vás kus cizího člověka… A jak ho přijmout? To je hned. Slyšíte zprávu, že to běží, a to je strašná radost, najednou nestojíte na kraji té propasti, najednou stojíte na pevné zemi.

To víte, že mi dobíhají myšlenky, jak dlouho mi budou orgány sloužit, to je na tom jediné nepříjemné, ale třeba se to zas pak nějak vyřeší.

Na jakých dalších knihách pracuje novinářka Renata Kalenská? Poslechněte si celý rozhovor v úvodu článku.

Lucie Výborná, prh Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít