Jak sociální sítě ovlivňují děti, kolik času by na nich měly trávit a co pro teenagery znamenají selfie a sexting? Na to ve své knize Mediální mámy a digitální tátové odpovídá matka a dětská psycholožka ze Spojených států Yalda T. Uhlsová. „Mít doma teenagera bylo vždy těžké, v digitální éře je to ale ještě těžší. Rodiče by děti měli učit, že ne vše na sítích je pravda,“ řekla v rozhovoru pro iROZHLAS.cz během představování své knihy v Praze.

Rozhovor Praha 9:30 19. července 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Někteří rodiče řeší situace, kdy dítě nechce odložit mobil nebo nechat počítač, tím, že mu to zakáží. Je to aspoň z části funkční?
Určitě ne, to se rodičům akorát vrátí. Je to jako s dětmi, kterým zakazujeme cukr nebo alkohol. Jakmile se k něčemu zakázanému dostanou, dopřejí si příliš cukru, alkoholu či elektroniky. Nebo se budou snažit najít cesty, jak se k zakázaným věcem dostat. Zákazy se nevyplácí a ukazují to i výzkumy.

Ve své knize procházíte historii skrze éry, ve kterých dominovala různá média – ať už kniha, rádio, nebo televize. A i když se snažíme digitální éru k těm předešlým přirovnat, zdá se o dost hůř uchopitelná. Čím to je?
Myslím, že je to tím, že je to s technologiemi tak jednoduché. Děti se dokáží v elektronice zorientovat už ve velmi mladém věku, mohou si mobily a tablety vzít kamkoliv. Dřív nebylo možné přenášet rádio nebo televizi. Dnešní technologie fungují kdykoliv, kdekoliv. Navíc je můžete využívat ke všemu – od televize, po rádio i hry.

Dříve bylo běžné zakazovat například televizi v dětském pokoji. Dnes necháte dítě, aby mělo mobil v pokoji a má k dispozici vše, co potřebuje. Děti také dostávají telefony velmi brzy, a když je jim 10 nebo 11, začínají se soustředit především na kamarády – telefony jsou pak nástrojem ke komunikaci, ale také cestou, jak ignorovat rodiče ještě víc než předtím. A tenhle nástroj si s sebou nosí kamkoliv a kdykoliv. Mít doma teenagera bylo vždy těžké, ale v digitální éře je to ještě obtížnější.

Co jsou podle vás výhody vyrůstání v digitální éře?
Existuje docela nová studie o takzvaném marshmallow testu, kdy necháte malé děti v místnosti s marshmallowny a řeknete jim, že by je neměly během vaší nepřítomnosti sníst. A pokud to vydrží, dostanou dva marshmallowny jako odměnu. Dospělý pak z místnosti odejde a čeká, zda děti sladkost sní, nebo ne. Děti, které dokáží čekat, v angličtině tomu říkáme delayed gratification (schopnost odepření si okamžité odměny – pozn. red.), mají později podle výzkumu lepší známky, výsledky ve škole, méně se zaplétají se zločinem.

Takže teď víme, že děti, které umí „na velkou odměnu“ počkat, si vedou lépe. A tato nová studie také ukazuje, že děti jsou dnes, co se týče delayed gratification, mnohem lepší a jedna z teorií tvrdí, že jim v tom pomáhají právě média, včetně sociálních sítí, což je opak toho, co si lidé většinou myslí. Takže tohle může být jedna z velkých výhod.

A sociální schopnosti?
Myslím, že v této oblasti ještě nevíme nic jistě. Například autistickým dětem mohou média pomáhat jako nástroj pro komunikaci, u jiných dětí, které jen zírají do telefonů, ale asi ne.

Sami rodiče chybují

Co byla původní myšlenka, vytvořit jakýsi manuál pro rodiče v digitální éře? Cítila jste, že potřebují pomoc, nebo jste s tím sama bojovala?
Bylo to obojí. Mám dvě děti, synovi je 18 let a dceři je nyní 15 let. Když jsem se vrátila do školy, bylo jí ale devět a chytré telefony spolu se sociálními sítěmi nabývaly ohromné popularity. Vnímala jsem to a začala se o ni trochu bát. A zatímco jsem se o svoji dceru strachovala, dodělávala jsem si také PhD. na tohle téma a všímala si různých věcí, jako třeba skupiny dívek, které na oslavě nekomunikují, ale všechny koukají do mobilů – to mě vyděsilo ještě víc, a i proto jsem se rozhodla, že to začnu zkoumat trochu víc do hloubky.  Začala jsem mluvit s různými skupinami rodičů, studovala a dělala výzkum. Nakonec jsem vlastně zjistila, že to není tak hrozné a moje děti jsou úplně v pohodě.

Můj syn sice hraje dost videoher, ale už vím, že je to v pořádku. A tak mi došlo, že i ostatní rodiče by měli mít možnost vidět výsledky výzkumů a pochopit, že to není tak hrozné. Věděla jsem, že knihu musím zpracovat tak, aby někdo, koho výzkum nebude zajímat, mohl hned přeskočit k praktickým tipům, jak se v digitální éře vyznat a jak s dětmi mluvit.

Zmínila jste, že jste knihu zakládala také na vlastních zkušenostech. Fakta a statistiky jsou ale něco úplně jiného než výchova dětí. Jak obtížné je pro vás osobně tyhle věci aplikovat do vlastního života?
Je to složité, je to opravdu složité. Svůj vlastní výzkum jsem zkoušela na svých dětech, takže jsem už tak nějak věděla, co fungovalo. Když budu upřímná, můj syn rozhodně hraje příliš videoher, moje dcera zas sdílí dost svých fotek na sociálních médiích – a pořád se občas strachuju. Na druhou stranu ale vidím ta pozitiva – zná sociální média tak dobře, myslím, že jí to jednou hodně pomůže například v zaměstnání. Můj syn se zase z her naučil hodně z evropské historie a to je skvělé. Druhá věc je, že sami jako rodiče děláme věci občas špatně. 

Jak moc právě rodiče ovlivňují v tomhle směru děti?
Hodně, a to je možná právě ten problém. Rodiče se dívají do svých telefonů pořád, a když malé dítě nemá telefon, kouká na rodiče, jak zírá do obrazovky toho svého a ignoruje jej. Dřív to byl ovladač od televize nebo staré telefony. Děti rodiče kopírují, chtějí dělat to samé, co oni. V Americe vznikl výzkum o tom, kolik času děti a jejich rodiče tráví online a rodiče z něj vyšli mnohem hůř. Často tvrdíme, že to děláme kvůli práci, a v mnoha případech je to asi i pravda, protože nesdílíme každou minutu svého života online, ale to dítě nerozlišuje. Dítě vidí, že je rodič stále na telefonu a chce to prostě taky.

Je tedy klíčem k nalezení nějaké rovnováhy právě sám rodič?
Ano, to je pravidlo číslo jedna.

A číslo dva?
Věnovat pozornost obsahu, nad nímž dítě tráví čas. Třetí pravidlo je pak to, abychom občas elektroniku odložili. Pokud budeme tyhle tři základní věci dodržovat, mělo by to být v pořádku.

FOMO: Strach z meškání

Jak moc lze například sociální sítě vnímat jako nástroj užitečný pro rodiče? Nefungují spíš jako nástroj pro přehnanou kontrolu?
Třeba ve Spojených státech se neustále diskutuje o tom, zda telefony povolit ve školách, nebo nikoliv. Existuje výzkum, který ukazuje, jak moc mobily a počítače ve školách studenty rozptylují a snižují množství učiva, které jsou schopni vstřebat. Na druhé straně máme rodiče, kteří samozřejmě chtějí, aby se děti ve škole naučily maximum, ale nelíbí se jim představa, že u sebe nemají telefony a nemohou s nimi komunikovat.

Trochu jiná věc je, když lidé bojují s úzkostmi a pokud telefon odloží, je jim jen hůř. V angličtině se tomu říká syndrom FOMO, tedy strach z toho, že něco zmeškáme. V takovém případě lidé neustále kontrolují svůj telefon a nemít ho u sebe může vést ke stresu a úzkostem.

Existuje způsob, jak se s podobnými pocity sám vyrovnat? Co jsou první kroky, které by měl člověk podniknout, když zjistí, že je mu tak těžko kvůli odloženému telefonu?
Obvykle to není vůbec o telefonu, ale jde o nějaký typ úzkosti, nejistoty nebo jiný problém – takže bych doporučila navštívit terapeuta, někoho, kdo dokáže člověku pomoct uvědomit si, že bojuje se závislostí. Rodiče samozřejmě také mohou vzdělávat své děti a snažit se je učit, že ne vše, co se objeví na sociálních sítích, je realita a pravda.

Ve spojitosti s užíváním technologií se taky často mluví o omezování času stráveného na telefonu nebo počítači. Co je ale důležitější: omezit čas, nebo vyvažovat obsah?
Myslím, že důležitější je obsah. Přemýšlet nad ním a snažit se naučit děti, aby nad ním přemýšlely – například jak na ně působí. Učit je, jaký obsah je dělá šťastné, jaký obsah je jim v něčem nápomocný a jaký je třeba zneklidňuje, je velice důležité. Když jsou děti malé, je například lepší vyvarovat je zpravodajství.

Nutno ale taky říct, že na internetu je i hodně dobrého obsahu – skvělé věci, na které koukat, hry, které hrát. A podporuje to také výzkum – je neuvěřitelné, kolik vás mohou naučit třeba počítačové hry. V USA mluvíme o gamifikaci (užívání herních prostředků do neherních oblastí – pozn. red.) – tedy o tom, že skoro všechno proměníte ve hru, aby to bylo například jednodušší na učení.

Existuje vůbec vhodné množství času, které by děti měly trávit na telefonech či počítačích?
Myslím, že to je opravdu těžké odhadnout, protože každé dítě to má jinak. V knize je například test závislosti složený z několika otázek (viz box nalevo – pozn. red.), pokud na tři nebo více otázek neodpovíte ano, vaše dítě je v pořádku. Zkoušela jsem si to třeba v případě svého syna a myslím, že tohle pomůže mnohem víc než měření času.

Když se tak ohlížím za tím, o čem jsme si povídaly – neměla by spíš vzniknout kniha, kde by děti učily dospělé o tom, jak se zorientovat v digitální éře?
Určitě měla, a to hned teď. (směje se) Děti se často chovají na internetu mnohem ukázněněji než dospělí. Vyrostly s ním, vidí pozitiva i negativa a zažily si určitá pravidla.

Dominika Píhová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít