Začátek léta byl na obraně ve znamení změn. Zatímco do čela české armády si ministryně Jana Černochová vybrala Karla Řehku, za šéfa Vojenské policie zvolila armádního analytika Otakara Foltýna. Ve svém vůbec prvním rozhovoru v černém baretu vojenský právník Foltýn pro iROZHLAS.cz popsal, proč se podle něj vojenští policisté hodí pro boj s hybridními hrozbami, jak se musí změnit cvičení a k čemu je dobré dělat chyby.

Rozhovor Praha 7:00 8. srpna 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Vojenskou policii vedete krátce, teprve od začátku prázdnin. To, že si vás ministryně obrany Jana Černochová (ODS) vybrala, oznámila měsíc předtím, tedy 1. června. Vzpomněl byste si, kdy jste nabídku dostal a jak dlouho jste se rozmýšlel?
Nevím přesně datum, nicméně ta nabídka nepřišla z čistého nebe. Promýšlel jsem ji týden.

Generál Řehka symbolicky převzal velení armády. Chce ji modernizovat a připravit na případný boj

Číst článek

To není tak dlouho, nebo ano?
Na promýšlení je to dlouho.

Nad čím jste přemýšlel, co jste zvažoval?
Logicky to, že přicházím z jiné složky. Vojenská policie je v zásadě samostatná instituce pod resortem obrany. Není součástí armády a má i do jisté míry odlišné úkoly. Na druhou stranu: stále je to vojenské prostředí, a tedy už z principu spousta věcí funguje velmi obdobně. Přesto to pro mě byl přechod nejen k jiné instituci, ale i do trochu jiného prostředí a k jiným úkolům.

To je právě to, co někteří vytýkali ministryni, když si vás vybrala. Vadilo jim, že přicházíte z vně Vojenské policie. Nemůže to být naopak v něčem výhoda?
Samozřejmě. V jakékoliv instituci někdy může být výhoda, když přijde někdo s jinou zkušeností a s trochu jinou vizí. Konečně ani většina předešlých náčelníků v aktuální situaci nebyli kariérní vojenští policisté. Paní ministryně potencionální výhody i nevýhody zdaleka nejen se mnou probírala poměrně dlouho a detailně. Výsledkem bylo přesvědčení, že budu přínosem. Jinak bych jmenován nebyl.

Neexistující červená čára

Před tím, než jste se stal náčelníkem vojenských policistů, jste působil na pozici hlavního specialisty analytického oddělení české armády. V posledních letech jste se také snažil popularizovat a zvyšovat povědomí veřejnosti o informačních operacích či hybridních hrozbách, třeba tím, že jste přispěl do několika publikací na tato témata. Nevzdalujete se tím, že jste se postavil do čela Vojenské policie, tomu, co jste doteď v této oblasti dělal?
Může to tak působit, ale rozhodně to tak není. Současné bezpečnostní prostředí je mimo jiné typické tím, že se prakticky vytratila linie mezi kriminálními a militárními hrozbami. Zejména laici si představují, že mezi tím, co je kriminální hrozba, kterou řeší primárně policie nebo zpravodajské služby, a tím, co je militární hrozba, kterou řeší primárně ozbrojené síly, je jasná červená čára. Ale ta už neexistuje.

Jednou z charakteristik takzvaných hybridních hrozeb je právě to, že se vám protivník velmi často strefuje právě do právní hranice mezi kriminálním a militárním působením. Těží z toho, že administrativně fungující instituce v „šedé zóně“ znejistí, komu z nich náleží se tím zabývat. Ať už taková nejistota vyústí v kompetenční spor, pomalou reakci, nebo prostě zmatek při rozhodování, vždy je to výhoda pro útočníka.

Vojenská policie je vojensky organizovaná policejní složka, která má jak vojenské, ale i policejní schopnosti. Pro některé segmenty hybridních hrozeb Vojenská policie dokonale splňuje požadavky pro působení na obou stranách červené čáry, která – jak jsme si řekli – už existuje jen formálně.

Takže vidíte nějakou možnost, jak využít vaši expertizu v oblasti hybridních hrozeb právě u Vojenské policie?
To každopádně. Ale Vojenská policie je v tomto prostě jen jedno kolečko ve stroji, které musí být schopno to zohlednit ve svých úkolech. Navíc v rozporu s představami laiků Vojenská policie plní v naprosté většině úkoly při policejní ochraně ozbrojených sil, klasická kriminalistická práce tvoři jen velmi malou část její práce. Dobrým příkladem v této oblasti jsou podle mě jednotky četnického typu, jako jsou Gendarmerie ve Francii či Carabinieri v Itálii.

Jsou poměrně často využívány v postkonfliktních či přímo konfliktních oblastech a plní policejní úkoly, které nemohou plnit běžné policejní složky. Ty totiž zpravidla nemají výzbroj ani výcvik vojenského typu, takže se v krizovém prostředí nedokážou bezpečně pohybovat.

Budoucnost válčení? Kybernetické ovlivňování a informační válka, tvrdí odborník na hybridní hrozby

Číst článek

Jsou to přesně tyto situace – zhroucené státy, migrační krize nebo stabilizační operace – které jsou doslova rejdištěm různých „hybridně“ působících aktérů. Vojáci schopní plnit policejní úkoly jsou v takovém prostředí neocenitelní.

Schopnosti pro řešení migrační krize nebo boj proti hybridnímu působení už dnes Vojenská policie má, nebo bude potřeba nějaká reforma?
Hybridní hrozby je v zásadě jen jedna skupina scénářů, na které musí reagovat všechny bezpečnostní složky, tedy i Vojenská policie. Problematika hybridních hrozeb nejen v České republice, ale i v evropském prostředí byla dlouhodobě podceňována. Nejsou nijak nové a ví se o nich, a dokonce napříč útvary v tomto směru i probíhá získávání jednotlivých schopností.

Jenže funguje to teprve při důsledném propojení různých institucí a k tomu je třeba akceptace faktu, že hybridní hrozby jsou reálné, pravděpodobné a že nás velmi brzy mohou zasáhnout, respektive už se tak dávno děje.

Svůj úkol vidím zejména ve zvýšení praktičnosti výcviku a úpravě příslušné plánovací dokumentace. Musí se začít cvičit opravdu hodně realisticky. To nakonec bylo i předmětem textů, které jsem publikoval. V knize Na rozhraní jsme s panem generálem (Karlem) Řehkou (od 1. 7. nový náčelník generálního štábu české armády – pozn. red.) v tomto směru apelovali na zvýšení maximální realističnosti výcviku. Takže nejen, že to budeme cvičit, ale budeme to intenzivně cvičit právě s armádou.

Jako by to bylo doopravdy

Takže to je to, o co budete usilovat? Aby se změnil způsob, jakým Vojenská policie cvičí?
Ano. Aby bylo cvičení efektivní, tak bychom měli – a tady si v nadsázce pomůžu Cimrmanem – cvičit tak, jako kdyby to bylo doopravdy. Působí to napůl humorně, ale ono právě tohle v evropských armádách mnohdy chybí. Cvičení jsou natolik dlouhodobě a předem připravená, že cvičící přinejmenším tuší gradaci jednotlivých situací, ale mnohdy dokonce i předem vědí, jaké budou jednotlivé kroky cvičení.

Proč je to problém?
Tímto způsobem se nedá pořádně nic procvičit, protože odpadá ta nejistota, která je typická pro reálnou bojovou situaci. Takže platí, co jsem tehdy psal: správné cvičení musí obsahovat samostatně a nezávisle jednající druhou stranu. I cvičný nepřítel musí jednat sám o sobě. Nesmí to být předem plánovaný sled kroků, o kterých druhá strana ví. Boj takto nefunguje a nemůže tak fungovat ani cvičení.

Šéf armády Řehka o nákupu F-35: Když budeme pořizovat to, co je dobré, cena logicky nebude nízká

Číst článek

V tomto ohledu mě ještě trápí institucionální odpor ozbrojených sil, včetně Vojenské policie, k dělání chyb. Nikdo nechce dělat chyby, ale svět je o chybách. Teprve chyby nám ukážou, kde jsou naše rezervy. Cvičení děláme právě proto, aby se chyby odhalily.

Je stěžejní ubezpečit vojáky, že při výcviku jsou chyby tolerovány a že jsou vlastně v rozumné míře žádoucí. Když po lidech chcete, aby zapojili maximum invence a hledali nové cesty, tak logicky občas cesta, kterou se vydají, bude slepá, tedy chybná. Díky ní ale potom slepou cestu nezvolí v reálné situaci.

A v jaké jste ohledně této změny fázi? Už v tom podnikáte nějaké kroky?
To už bychom se bavili o neveřejných věcech, takže nebudu konkrétní. Nechci zbrklá řešení, ale tlačí nás čas. Budeme se snažit přinejmenším v oblasti přípravy jednat poměrně rychle, takže si asi odvodíte, že jsme už začali.

Určitá míra nesouladu

Dobře, tak pojďme dál. V jakém stavu Vojenskou policii přebíráte? Když ministryně ve sněmovně obhajovala, proč si vybrala jako náčelníka zrovna vás, říkala, že Vojenská policie je rozhádaná.
Určitě nebudu komentovat vyjádření jakéhokoliv politika, to mi nepřísluší. Pokud se nejedná o obranu základních hodnot, měl by se voják v komentářích konkrétních politiků držet spíše zpátky.

Není ale tajemstvím, že určitá - a ne zrovna malá - míra, řekněme, vnitřního nesouladu skutečně existovala. V současné době už není situace tragická.

Můj předchůdce, generál (Miroslav) Murček, situaci v mnoha ohledech stabilizoval. Nyní je primárním cílem přizpůsobit se aktuální bezpečnostní situaci, na vnitřní půtky skutečně není čas. Potřebujeme stejně jako armáda dohnat hubená léta. Tedy modernizovat, doplnit chybějící a nahradit zastaralý materiál. A rezervy jsou i v dílčích oblastech, jako je třeba jazyková příprava a efektivnější vzdělávání.

Patnáct úkolů. Bezpečnostní rada státu doporučila plán, jak se lépe bránit hybridním hrozbám

Číst článek

Každopádně můžu říct, že před svým příchodem k Vojenské policii jsem měl spoustu předsudků. Potkal jsem tady ale taky dost lidí, kteří ty předsudky ani náhodou nenaplnili. Když mají prostor, tak dokážou jednat profesionálně a myslet inovativně.

Když jste zmínil předsudky mezi armádou a vojenskými policisty: je nějaká cesta, jak by se daly zmírnit či odbourat?
Předsudky jsou vzájemné a do jisté míry logické. Už jen tím, že se jmenujeme policie, jsme chápáni jako represivní složka. Represe ale má být zaměřena výhradně proti tomu, kdo si ji „zaslouží“.

Jinak jsme ale všichni vojáci, podle zákona se samotný status vojáka ve Vojenské policii nebo v armádě nijak neliší. Kdo dělá svoji práci dobře, neměl by mít důvod se bát ani Vojenské policie, ani jakékoliv jiné.

Takže platí to, co říkám pořád: na rameni máme všichni stejnou vlajku. Odstranit vzájemné předsudky je mou prioritou a zrovna společná cvičení jsou nepochybně cestou. Drtivá většina práce Vojenské police je podpora armády při plnění jejích úkolů. Tam má být vojenský policista kolegou vojáků v armádě, a ne drábem.

V roce 2016 Vojenská policie získala pravomoc samostatně vyšetřovat některé trestné činy související s armádou či ministerstvem obrany. O co jde?
Rozdělil bych to tak, jak je rozdělená i samotná kriminální služba, kdy většina kriminalistů působí na poli obecné kriminality. Menší část se zabývá hospodářskou kriminalitou, což jsou třeba veřejné zakázky, a represivní role policie je vzhledem k výši škody zcela zásadní.

Bohužel, hospodářské trestné činy jsou zpravidla sofistikovaná kriminalita a prokazují se obtížně a máme tam rezervy.

Vláda vybrala nové zbraně pro armádu. Zájem má o americké letouny F-35, bojová vozidla chce od Švédů

Číst článek

Oproti tomu je v armádě obecná kriminalita typická tím, že je naopak méně závažná, zpravidla jde o bagatelní trestné činy. V prostředí ozbrojených sil jsou lidé, kteří jsou disciplinovaní, mají respekt k řádu a páchají relativně málo trestné činnosti, takže ve srovnání s nápadem trestné činnosti v běžné populaci máme proporcionálně hodně vojenských policistů na počet vojáků.

Fakt, že se ke kompetenci vyhledávat a prověřovat trestnou činnost přidala i pravomoc vyšetřovat zločiny, se zatím na výslednosti projevil spíše méně.

Když už samotní vojáci nějakou trestnou činnost spáchají, co je to nejčastěji?
Typický je například trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, tedy klasický alkohol za volantem. Ale i v tomto případě je nápad signifikantně nižší než u průměrné populace a objasněnost je vysoká. Tedy opak hospodářské kriminality, kde je nízká.

Bez přehánění hrdinství

Mluvíme spolu v době, kdy se blíží první výročí od stažení spojeneckých vojsk z Afghánistánu. Významnou roli při evakuaci české ambasády a následně místních spolupracovníků našich diplomatů i armády sehrála jednotka Vojenské policie KAMBA. Jak se na ty vypjaté dny loňského srpna zpětně díváte?
Myslím, že to, co dokázal ochranný tým KAMBA loni v Afghánistánu, je dobrým příkladem toho, jak má vojenský policista jednat. I když šlo o relativně malý tým, odvedli jeho příslušníci mimořádně dobrou práci.

Předvedli velkou schopnost improvizovat, odvahu a bez přehánění hrdinství při plnění úkolů. I v rámci vyhodnocení, které si děláme, z toho vyplývá, že v momentě, kdy ti chlapi začali makat v absolutně krizové situaci, tak v zásadě neudělali jedinou chybu, i když museli, jak už jsem říkal, brutálně improvizovat. Přesto jednali naprosto profesionálně a s chladnou hlavou.

19:23

S ukrytou pistolí jednal s Tálibánci, aby zachránil lidi. ‚Neustále se střílelo,‘ říká kapitán ochranného týmu

Číst článek

Proto tuto operaci považuji za výkladní skříň Vojenské policie: evakuace se obešla beze ztrát na životech a především se povedlo zachránit opravdu velké množství lidí. Přitom se zároveň jednalo o velmi citlivou situaci vyžadující mimo jiné třeba i vyjednávací schopnost či diplomatický cit. Ani v téhle oblasti nikdo neselhal.

Dokáže Vojenská policie zkušeností, které při evakuacích z Kábulu získali, využít? Předávají je členové KAMBY nějak dál?
To se děje standardně, zkušenosti se využívají. Na co bych ale upozornil, je, že některé věci jsou nepřenositelné přes vojenskou příručku. Jsou dané osobností, odvahou a charakterem lidí. Potřebujeme více zapracovat na něčem, čemu se říká „esprit de corps“ neboli duch jednotky.

To je něco, co se nedá uchopit, není to pevná věc, ale je mimořádně důležitá. U Vojenské policie to nemá být vystavěno na služebním odznaku neboli placce. Tu ochranný tým v Kábulu nepoužil. Stavět máme na tom, co naopak použil v míře vrchovaté.

Co si pod tím mám představit?
Je to třeba pocit odpovědnosti, ale i sounáležitost s útvarem, hrdost na příslušnost k jednotce nebo povědomí o hodnotách, které chráníte. To si myslím, že je další věc, kterou musíme zdůrazňovat výrazně více. Bez uvědomění si základních hodnot, na kterých stojí náš stát, by nedávala služba vojáků pozitivní smysl.

2:22

Kdo jsou Afghánci, které Česko evakuovalo z Kábulu? Příběhy dvou rodin očima těch, kteří je zachraňovali

Číst článek

Jak se ale dá něco tak, dejme tomu, abstraktního posílit?
Například právě tím, že velitele jednotky KAMBA, který bohužel odchází ze služebního poměru, vyznamenám Zlatým křížem Vojenské policie a jeho příběh zveřejníme.

Krátce po návratu z Afghánistánu ho loni zpovídala moje kolegyně Jana Magdoňová. Vyprávěl jí o tom, jak šel sám, téměř neozbrojený, vyjednávat s Tálibánci, kteří si postavili před kábulským letištěm checkpointy, aby přes ně dostal do českého letadla lidi, kteří byli na evakuačních seznamech. V rozhovoru zmiňoval, že nikdy neabsolvoval žádný kurz, který by ho naučil krizovému vyjednávání. Zvažujete, že byste něco takového pro vojenské policisty chtěl zavést?
Budeme samozřejmě implementovat vše, co se osvědčilo. Ale schopností, které by bylo hezké mít, je prostě moc. Potřebuji zpětnou vazbu od svých podřízených a teprve pak budeme prioritizovat, co je urgentní. Jsem tu teprve krátce a mám spoustu nápadů a vizí, ale nechci zahltit systém tím, že je tam „navalím“ všechny najednou.

Kateřina Gruntová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít