Vojáci o něm mluví jako o legendě. Ramón Colón-López strávil 22 let ve speciálních silách a nyní z pozice nejvyššího poddůstojníka amerických ozbrojených sil spojuje běžné vojáky s vedením. Proč mluví otevřeně o duševním zdraví a jaké jsou scénáře pro Ukrajinu, popsal v rozhovoru pro iROZHLAS.cz. „Většinu svého mládí jsem strávil ve válečné zóně mezi Irákem a Afghánistánem, ale ničeho nelituji,“ ohlíží se za svou kariérou.

Rozhovor Praha 6:20 15. května 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Americká armáda se potýká s nedostatkem nových zájemců. V roce 2022 se nepovedlo naplnit rekrutační cíl o 25 procent. Jaké je řešení?
Myslím, že problém s nedostatkem nových zájemců o vstup do armády je celosvětový a souvisí s generací Z. Jsou to mladí lidé, kteří mají jiné zájmy.

Američané už nebojují v žádné válce. Když země bojuje ve válce, je armáda hodně vidět, lidé vidí, jak důležitá je služba v armádě. Když země nebojuje ve válce, lidé preferují jiná povolání, zkoušejí své štěstí třeba v podnikání.

Americká armáda má nedostatek mladých rekrutů. Zájem je nejmenší od války ve Vietnamu

Číst článek

Když se ale podíváme do historie, na konec první a druhé světové války, na konec války v Koreji a Vietnamu, vidíme to samé, co se děje nyní.

Jsem si jistý jednou věcí: pokud Amerika někdy znovu vstoupí do konfliktu, mladí Američané se toho úkolu zhostí. Tak to v minulosti vždy bylo.

Říkáte, že když probíhá válka, lidé mají větší ochotu přidat se k armádě. Ovlivnila nějak válka na Ukrajině počet zájemců o vstup do americké armády?
Konflikt na Ukrajině je trochu jiný, protože my nebojujeme. Naše vláda a ministerstvo obrany Ukrajinu jasně podporují, ale neúčastníme se konfliktu aktivně.

Není to stejné jako s Afghánistánem, kde jsme měli vojáky a kdy americká veřejnost věděla, že jsme to my, kdo bojuje. Na Ukrajině vidí, že bojuje někdo jiný. Takže to má jiný efekt. Nepřiměje to lidi hlásit se do armády.

Zmínil jste generaci Z, tedy lidi kolem dvaceti let, kteří právě vstupují na trh práce. Bude se americká armáda nějak přizpůsobovat, aby zvládla přilákat mladé?
Hodně jsme se už přizpůsobili. S přizpůsobováním se přicházejí změny a dělat příliš mnoho změn příliš brzy je nebezpečné. Protože pak se disciplína a loajalita, které jsou u vojáků žádané, rozpadají.

Musíme jim umět vysvětlit, že oni se přizpůsobují vojenskému životu, vojenský život se nepřizpůsobuje jim, jejich přáním a touhám. Tento život je o obětech. Když se podíváme na přísahu, kterou skládáme, tak uvidíme, že přesně o tom to je. Občas je potřeba se vzdát některých věcí, aby člověk mohl sloužit v armádě.

Také jsem to musel udělat. Není to tak, že bych je nechápal, protože teď jsem ten „starý chlap“, je mi 51, ale je to proto, že za dvacet let války jsem na vlastní oči viděl, co je potřeba, a chci jim to předat.

Vyrovnat se s následky

Ve své pozici nejvýše postaveného poddůstojníka, který radí šéfovi amerických ozbrojených sil, kladete velký důraz na téma duševního zdraví vojáků. Proč je to pro vás důležité?
Když začaly operace v Afghánistánu (v roce 2001 – pozn. red.), nepředpokládali jsme, že to bude trvat tak dlouho. Po deseti letech konfliktu, kdy už jsme bojovali na dvou frontách, v Iráku a v Afghánistánu, jsme nadnesli tuto záležitost (duševního zdraví) s tím, že si myslíme, že jsme se poučili z války ve Vietnamu, z toho, co se stalo s veterány této války.

Takže bychom měli vědět, co dělat pro vojáky bojující v Afghánistánu, protože to potrvá dlouho, a věděli jsme, že to zanechá mnoho jizev. Prosazovali jsme vytvoření systému, který by s tím vojákům pomohl.

Pokud složíte přísahu a rozhodnete se postavit se do první linie, jednou uvidíte boj, a nakonec se budete muset vyrovnat s následky toho, jak jste se rozhodli

Také jste si prošel krizí ohledně duševního zdraví. Můžete to krátce popsat?
Určitě. Jako příslušník speciálních sil jsem zažil hodně. Patnáct let jsem si nepřipouštěl, že bych potřeboval pomoc. Lidé kolem mě si všímali, že se chovám jinak, ale já jsem to odmítal přijmout. Dokud jsem se téměř nedostal do bodu, odkud není návratu. Moje žena mi dala ultimátum: buď vyhledám pomoc, nebo mám od ní odejít.

Takže jsem se rozhodl pro pomoc. Do té chvíle jsem si neuvědomil, jaké to přináší výhody, z ramen mi spadlo strašně moc tíhy.

Od chvíle, kdy jsem se stal nejvýše postaveným poddůstojníkem amerických ozbrojených sil (anglicky Senior Enlisted Advisor to the Chairman - pozn. red.) je mou misí, aby lidé věděli, že pomoc existuje. Vnímám, že stres specifický pro vojenský život v kombinaci se stresem z boje může být velmi nebezpečný.

Mělo to smysl

Přesuňme se přímo k Afghánistánu. Letos v srpnu to budou dva roky, co mezinárodní koalice vedená Spojenými státy ze země po 20 letech odešla. Jak to období hodnotíte?
Natočil jsem o tom video. Potom, co poslední letadlo (v srpnu 2021) opustilo Kábul, jsem se zavřel sám v kanceláři asi na dvě a půl hodiny a požádal jsem svůj tým, aby mě nikdo nerušil.

V mé kanceláři v Pentagonu mám pořád svou helmu a neprůstřelnou vestu, které jsem v Afghánistánu nosil. Rozložil jsem to na stůl a přemýšlel jsem nad tím, zda to všechno stálo za to. Měl jsem ohledně toho hodně smíšené pocity. Nakonec jsem došel k tomu, že ano, stálo.

Afghánský právník, který pomáhal chytat tálibánce: Chtěli jsme bojovat, jenže pak utekl prezident

Číst článek

Vždycky jsem se vrátil k tomu, proč mladý Ramón Colón-López odjel do Afghánistánu, do války. Bylo to proto, že jsme nechtěli žádný další útok na Ameriku, jako byl ten z 11. září 2001.

A nic takového se už nestalo. Takže ty životy a peníze, které Amerika zaplatila, které i Česko zaplatilo, přinesly světu hodně dobra. Zabránili jsme teroristům, aby to zopakovali.

Nechci řešit politiku, kdo co řekl. Měl jsem povinnosti, které jsem splnil, stejně jako moji kolegové, a díky tomu byli naši lidé v bezpečí.

Myslíte si, že bylo dobré rozhodnutí se z Afghánistánu stáhnout? Nebo pokud by to bylo na vás, západní vojáci by v zemi zůstali dál?
Je potřeba se na to podívat takhle: jak dlouho bychom tam měli ještě zůstat? A pak také: jak dlouho bychom se ještě měli honit za lidmi, u kterých ani nevíme, jak byli spojení s těmi, kdo provedli útoky 11. září 2001?

Protože to byl ten důvod, proč jsme šli do Afghánistánu. Chtěli jsme dostat Usámu bin Ládina, chtěli jsme zajistit, aby al-Káida už nepokračovala v teroristických útocích.

Po deseti letech konfliktu už se začnete ptát: proč jdeme zrovna po tomhle člověku. Kdo to je? Jak moc je nebezpečný pro svět? Bylo jasné, že válka jednou bude muset skončit.

Nakonec byla podepsána dohoda v Dauhá a tehdejší prezident Donald Trump řekl, ano, všechny stáhneme. Pak bylo domluvené datum odchodu a Tálibán tehdy řekl, že pokud do toho dne neodejdeme, budou na naše vojáky a spojence útočit. Nová administrativa prezidenta Joea Bidena to datum zdědila.

3:31

Udělali víc, než museli. Vojenská policie vyznamenala 14 odvážných, kteří prováděli evakuace z Kábulu

Číst článek

Pokud jde o odchod a evakuace, jednu věc můžu říct s jistotou: vojáci odvedli výjimečnou práci, s těmi rozkazy a časem, který měli. Ani jedno letadlo nebylo (během evakuací) sestřeleno.

Je hrozné, že jsme ztratili 13 našich, je to součást války, špatné věci se dějí.

Poprvé jste byl v Afghánistánu už v roce 2002, tehdy jste mimo jiné chránil Hámida Karzaje, než se stal prvním prezidentem Afghánistánu po pádu první vlády Tálibánu. Jaké to tehdy bylo, jak vzpomínáte na ty dny a na něj?
Prezident Karzaj byl velmi hrdý muž. Byl jsem v týmu, který ho chránil. Byl pořád v terénu, což pro nás byl velký risk. Byli jsme u toho, když proběhly pokusy o jeho zavraždění.

To byl ale náš závazek Afghánistánu. Náš úkol byl chránit členy jejich vlády a cvičit jejich vojáky tak, že to omezí akce teroristů. Tomu jsme věřili. Většinu svého mládí jsem strávil ve válečné zóně mezi Irákem a Afghánistánem, ale ničeho nelituji.

Obětoval jsem tomu hodně z osobního života, své duševní zdraví, ale za nic na světě bych neměnil, své mládí jsem strávil dobře. Velmi málo lidí dostane možnost, jakou jsme tehdy měli my.

Unavení z krveprolití

Na základě zkušeností, které jste získal z velitelských pozic po celém světě, jaké jsou podle vás nejpravděpodobnější scénáře dalšího vývoje na Ukrajině?
Víte, podle nás situace na Ukrajině vojensky dojde do patové situace. Nakonec stejně bude potřeba zasednout ke stolu k diplomatickým jednáním.

Vždy jsou čtyři proměnné, se kterými je potřeba v konfliktu počítat: diplomacie, informace, armáda a ekonomika. Nakonec se vlády dohodnou na příměří na základě těch dalších tří potřeb, které jsou mimo vojenské spektrum.

Doufáme, že k tomu dojde na Ukrajině, že boje ustanou, protože dojde k dohodě. To je ale na prezidentech Volodymyru Zelenském a Vladimiru Putinovi, ne na nás.

To určitě, ale nevidím, že by se to blížilo. Jejich zájmy se vzájemně vylučují.
Ano, nechám komentáře k diplomacii diplomatům, já jsem válečník. Boje budou prostě pokračovat, dokud někdo neřekne, tak jo, pojďme se bavit o nějakých jiných možnostech.

Říkáte tedy, že vojenské řešení tohoto konfliktu neexistuje? Že Rusko ani Ukrajina nedokážou získat vojenskou převahu nad druhou zemí?
Nakonec, jako v jakémkoliv jiném ozbrojeném konfliktu, musí nastoupit diplomacie, aby boje ustaly. Viděli jsme to v historii, s Japonskem, Německem, na Blízkém východě – vlády si sednou ke stolu a pak boje ustanou.

Z vojenského pohledu? Nemůžete bojovat donekonečna. Dojdou vám buď lidi, nebo munice, nakonec ztratíte podporu domácího obyvatelstva, protože lidé budou unavení z krveprolití kolem nich a budou požadovat jiné než vojenské řešení.

Západ vstupuje do éry soupeření s Ruskem a Čínou, řekl Pavel. ‚Rozšiřují svůj vliv po celém světě.‘

Číst článek

Čína, nebo Rusko. Kdo z nich je podle vás větší hrozba?
Naše strategie mluví jasně, že Čína má nějaké ambice, které jsou proti světu založeném na pravidlech, jak ho vy nebo já známe. Podle nás Čína nemyslí na ničí jiný prospěch než na svůj.

Na druhé straně Rusko bylo považováno za velkou vojenskou sílu, ale vidíme, co se děje na Ukrajině. Jde ale také o jaderné velmoci různě po světě.

Nestavěl bych to tedy tak, že je nebezpečnější Rusko, nebo Čína. Bude se to střídat podle toho, co se bude dít. Sledujeme obě země.

Ptám se proto, že někteří evropští politici se obávají, že USA se přestávají zajímat o Evropu a budou se do budoucna soustředit na Čínu a Indo-Pacifik.
To ne, jen proto, že naše strategie říká, že nějaký region je priorita, neznamená, že jsme se přestali zajímat o ty ostatní.

Naše strategie jasně říká, že oblast zájmu číslo jedna je Indo-Pacifik, číslo dva ruská agrese, potom Írán, Severní Korea a teroristické organizace.

Jednoduše to znamená, že musíme budovat naše ozbrojené síly, abychom byli schopní se postavit protivníkům. Komu? Kdy? To je na nich.

Můžete ale vidět, že se v Evropě angažujeme, NATO je silné jako nikdy předtím a budeme v tom pokračovat.

Zástupce velitele NATO v Praze: ocenění české armády i jednání o roli Česka v nových plánech aliance

Číst článek

Ve speciálních silách jste strávil 22 let. Na co jste ve své kariéře nejvíc pyšný?
Skládáme přísahu ústavě Spojených států a myslím, že být schopný dodržet tuto přísahu je to nejdůležitější pro každého z nás.

Přece jen není nějaká jedna věc, jedna mise, na kterou jste pyšný, třeba proto, že se povedla?
Nemyslím si, že je možné měřit úspěch podle toho, že se věci povedly. Myslím, že měříme úspěch a naši hodnotu podle našeho charakteru, když se naopak nedaří.

Myslím, že to, čeho si vážíme nejvíc, je charakter ostatních v těžkých chvílích, když závisíme jeden na druhém.

Nemluvím jen o Američanech, ale také o Češích a Francouzích, o všech lidech, kteří spolupracovali během války proti teroru.

Kateřina Gruntová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít