Evropa je v ohrožení. Případný konflikt s Ruskem může přerůst do jaderného, říká bezpečnostní expert
„Jakýkoliv konflikt může přerůst do jaderné fáze. Pak se bude hledat cesta zpět jen těžko,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz odborník na jaderné zbraně Michal Onderčo, který působí na univerzitě v Rotterdamu. Jak se nedávné vypovězení smlouvy o likvidaci raket známé pod zkratkou INF podepíše na evropské bezpečnosti? Evropa je kvůli jejímu zrušení v ohrožení už dnes, můžeme to vnímat ale také jako příležitost, míní expert.
Začátkem srpna formálně zanikla smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF) uzavřená v 80. letech mezi USA a Sovětským svazem. Krátce na to Washington jednu z těchto raket otestoval, na což Vladimir Putin reagoval oznámením, že Rusko začne s vývojem nových raket s doletem přes 500 kilometrů. Stojíme na prahu nových závodů ve zbrojení?
Nejdřív bych rád řekl pár vět k tomu, proč Spojené státy od smlouvy vlastně odstoupily. Už od roku 2014 USA poukazují na to, že Ruská federace vyvíjí raketu na Západě známou jako SSC-8 a tím tuto smlouvu porušuje. Protože Moskva odmítala vývoj této rakety přiznat nebo to jakkoliv vysvětlit, nenašly Spojené státy jiný způsob řešení, než INF vypovědět.
Kdo je Michal Onderčo?
Michal Onderčo je odborníkem na bezpečnost a jaderné zbraně nizozemské Erasmus Univerzity v Rotterdamu. Předtím působil jako expert Centra pro mezinárodní bezpečnost a spolupráci Stanfordské univerzity.
Toto rozhodnutí se stalo terčem kritiky řady evropských zemí, které trvaly na tom, že Spojené státy měly zůstat jejím signatářem, i když je tato smlouva nefunkční. Podle mě to nemá úplně logiku, ale to je druhá věc.
Abych odpověděl na vaši otázku, závody ve zbrojení podle mě začaly už v momentě, kdy se Rusové rozhodli, že SSC-8 potřebují. Takovou raketu nevyvinete ze dne na den, rozhodnutí proto muselo přijít už mnohem dřív a bylo výsledkem určitého dilematu Ruské federace. Pro Moskvu bylo nerealistické, aby měla ruce svázané INF a zároveň byla schopná odpovídat na hrozby přicházející z Číny. Nacházíme se tedy v bodě, kdy se v mnoha zemích zbrojení zrychluje, nejde ale o klasický model závodů ve zbrojení, jak ho známe z 50. nebo 60. let.
Jak nebezpečná tato situace je?
V tuto chvíli všechny strany vyčkávají, co se bude dít dál. Nejde o žádný převrat, rizikem je ale to, že pokud dojde k dalšímu snížení důvěry mezi jednotlivými aktéry na mezinárodní scéně – nejen mezi USA a Ruskem, ale také v jejich vztahu vůči Číně – mohou závody ve zbrojení skutečně propuknout.
Například z Ruska slýcháme o nejrůznějších plánech na vývoj zbraňových systémů, které se nacházejí v různých stadiích – od plánů po testovací fázi. A je otázkou, v jaké míře se nakonec začnou skutečně využívat.
Co vypovězení INF znamená pro evropskou bezpečnost? Jak koncem října prohlásil šéf NATO Jens Stoltenberg, smlouvy jako INF nebo START (jejíž platnost vyprší v únoru 2021) byly klíčové mimo jiné proto, že předcházely neúmyslnému konfliktu v Evropě. Může se Evropa octnout v ohrožení?
Evropa už kvůli tomu v ohrožení je. Rakety středního a krátkého doletu jsou problematické zejména kvůli hrozbě, že jakýkoliv konflikt v Evropě může přerůst do jaderného konfliktu. V tom tkví hrozba pro evropskou bezpečnost. Pokud by v Evropě neexistovala hrozba propuknutí konvenčního konfliktu, netrápilo by nás ani to, jaké rakety Rusové mají. To riziko tu ale je.
Jireš z české delegace při NATO: V Pobaltí má Rusko drtivou převahu, snažíme se to změnit
Číst článek
Pokud se tyto rakety v Evropě znovu vyskytnou, pro evropské lídry to znamená hrozbu, že by se možný konflikt – mezi NATO a Ruskem například v oblasti Pobaltí – mohl dostat do jaderné dimenze. A pokud by její největší spojenec – Spojené státy – řekl, že se do toho nechce zapojit, Evropa by se neměla jak bránit. Tomu se evropští lídři snažili vyhnout už v době studené války. Báli se, že pokud by k takové situaci došlo, Washington by řekl, že nechce spustit jaderný holokaust kvůli jednomu zanedbatelnému konfliktu v Evropě.
Američtí lídři nyní trvají na tom, že něco takového není problém, a my jim věříme. NATO dělá, co může, aby spojence především ve východní Evropě ujistilo, že v případě konfliktu jim NATO a Spojené státy přijdou na pomoc. Proto má dnes Severoatlantická aliance jednotky v Pobaltí a Polsku – mají podpořit transatlantickou linii a spojovat americkou bezpečnost s tou evropskou.
Dokážete si představit, že by k takovému konfliktu skutečně došlo?
Víte, před pár lety jsem si nedokázal představit, že budou po Ukrajině běhat zelení mužíčkové a okupovat cizí území. Existuje celá řada scénářů, s nimiž Severoatlantická aliance a nejrůznější obranní plánovači pracují. Přemýšlejí nad tím, jak by mohly vypadat vojenské konflikty v Evropě, a snaží se na případný ruský útok naplánovat i reakci aliance.
Rusko tedy zůstává hrozbou číslo jedna…
Pokud existuje riziko vzniku vojenského konfliktu na evropském území, pro většinu zemí Evropy je to právě konflikt s Ruskou federací.
Čína jako hrozba
Letos v březnu jste spolu s kolegou Sicem van der Meerem publikoval na stránkách think-tanku European Leadership Network názorový článek, podle kterého by mělo být zrušení INF vnímáno nejen jako riziko, ale také jako příležitost pro Evropu. Jak by této situace podle vás mohla Evropa využít?
V článku jsme spolu s kolegou psali o tom, že jestli evropské země chtějí najít odpověď na ruské porušení smlouvy INF, jednou z možností je dohoda o nerozmísťování raket v Evropě. Jak už jsem říkal, Moskva se rozhodla přistoupit k vývoji SSC-8, protože cítila tlak Číny. Nová dohoda by pro ni ale mohla být cestou ven z této patové situace.
Trump v zahraniční politice volí nové extrémy. Jeho nástupce to bude mít těžké, říká Obamův poradce
Číst článek
Díky uzavření dohody o nerozmisťování raket na evropském území by si Rusko mělo šanci zachovat tvář a ukázat, že nechce evropské země nijak ohrožovat, a Evropanům by to zároveň dalo pocit bezpečnosti – zbavili by se tak rizika, že se jaderná válka bude odehrávat na jejich území.
Někteří kritici našeho textu tvrdili, že Evropa nemá co nabídnout, aby zde Rusko rakety nerozmisťovalo. To ale není úplně pravda. Rusko by výměnou za to získalo záruku, že v Evropě nebudou rozmísťovány žádné takové rakety směřující na Rusko. Závazek by tedy byl na obou stranách stejný.
Podle Trumpa by INF měla být nahrazena novou smlouvou, která by zahrnovala i další jaderné mocnosti. Je něco takového pravděpodobné?
Tento scénář není zrovna reálný. Ostatní jaderní hráči vnímají skutečnost, že arzenál Spojených států a Ruska je v porovnání s tím jejich nesrovnatelně větší. Nevidí proto důvod, proč by se měli těchto jednání o omezování zbrojení účastnit – tvrdí, že nejprve se má vyjasnit postoj mezi Spojenými státy a Ruskem a oni se připojí k jednání až ve chvíli, kdy bude jejich jaderný arzenál srovnatelný. Myšlenka Donalda Trumpa tedy má určitou logiku, ale není v tuto chvíli realistická.
Šéf NATO Jens Stoltenberg vyzývá k tomu, aby se do kontroly zbrojení zapojila i Čína jakožto hlavní vojenská mocnost současnosti. Je možné, aby na něco takového Peking kývl?
Samozřejmě, že by mohl, ale zatím jsme ze strany Číny neviděli, že by měla o něco takového zájem. Otázkou je i to, do jaké míry je ochotná přistoupit i na relativně „neškodné“ kroky, jako je větší transparentnost a ochota diskutovat o strategiích a různých červených liniích, které by se neměly překročit. O těchto věcech se mezi jadernými mocnostmi pravidelně diskutuje, ne všechny jsou ale stejně otevřené a chtějí sdílet informace o tom, jaký účel má mít jejich jaderná síla a kdy by byly ochotné ji použít.
Peking se obecně snaží držet informace o budování svých obranných systémů pod pokličkou. Co tedy o čínském jaderném programu vlastně víme a máme vůbec šanci se dozvědět?
Stejně jako v případě ostatních jaderných mocností, prochází i čínský jaderný program v současnosti velkou modernizací. Otázkou ale je, co přesně modernizace v čínském pojetí znamená.
Můžeme kritizovat modernizaci jako takovou – všechny jaderné mocnosti jsou zavázané Smlouvou o nešíření jaderných zbraní a správně by měly vyjednávat o jaderném odzbrojení, onou modernizací se ale mohou dopouštět porušování těchto závazků. V případě Číny je modernizace navíc extrémně netransparentní. U Spojených států víceméně víme, které systémy modernizují, kolik peněz do toho investují nebo jaké jsou budoucí americké cíle v této oblasti. V případě Číny nic z toho nevíme.
Dá se odhadnout, kolik má Čína například jaderných hlavic?
Podle dat Federace amerických vědců se číslo pohybuje v řádech několika stovek, zhruba okolo 300 hlavic. To je v porovnání se Spojenými státy řádově mnohem méně.
Nestabilní KLDR
V minulých týdnech se v amerických médiích objevila informace o tom, že Turecko může chtít využít své posílené pozice na mezinárodní scéně k získání vlastní jaderné zbraně. Je to chiméra, nebo reálná hrozba?
Na to, aby stát získal jaderné zbraně, musí mít vědeckou, technologickou a vojenskou bázi. Ani v jedné z těchto oblastí ale Turecko není v tuto chvíli vyspělé natolik, aby o tom bylo vůbec možné uvažovat. To ale neznamená, že by k tomu v určitém momentu nemohlo dospět.
Musíme zároveň připomenout, že Spojené státy se vždy velmi snažily omezit přístup spojenců k jaderným zbraním. Přestože seznam těchto zemí není veřejný, Turecko je považováno za jednoho z členů NATO, kde se nacházejí americké jaderné zbraně. Jedním z důvodů je právě snaha Washingtonu utlumit v Turcích pocit, že potřebují vlastní jaderné odstrašení. Nemám proto absolutně žádné pochybnosti, že pokud by Turecko chtělo získat přístup k jaderné zbrani, Spojené státy by udělaly všechno pro to, aby tomu předešly.
Státy, jejichž jaderný program ve světě vyvolává tradičně největší obavy, zůstává hlavně Írán a KLDR. Jak nebezpečné jejich jaderné programy v současnosti jsou?
Írán zatím nemá jadernou zbraň a k jejímu získání se ani nerozhodnul. Přestože se v minulosti uchýlil k řadě technických experimentů, které mohly být použitelné pro budoucí vojenský program, Írán nikdy definitivně neřekl: „Pojďme do toho.“ Současné rozhodnutí o obohacování uranu na vyšší úroveň je tedy spíš hozenou rukavicí Spojeným státům a Evropě než skutečným rozhodnutím jadernou zbraň získat.
Nebudeme pokračovat v rozhovorech, pokud Spojené státy neupustí od nepřátelské politiky, uvedla KLDR
Číst článek
Severní Korea je ale mnohem větší problém. KLDR má jaderné zbraně, které jsou otestované, a disponuje i raketami schopné tyto zbraně nést. V případě severokorejského arzenálu přitom platí heslo: „Use it or lose it“ – to znamená, že buď tyto zbraně použijí, nebo je ztratí. Případný konflikt mezi KLDR a Spojenými státy je jen těžko předvídatelný a hrozí, že dojde k náhlé eskalaci právě proto, že by KLDR nechtěla jaderný arzenál ztratit. V případě Severní Koreje je tedy situace mnohem nestabilnější.
Jak vlastně hodnotíte rozhovory mezi Kim Čong-unem a Donaldem Trumpem? Jednání od únorového summitu obou lídrů stagnují a severokorejský vůdce dělá vše pro to, aby upoutal americkou pozornost a dostal Trumpa opět k jednacímu stolu. Je podle vás ještě možné jednání znovu nastartovat, nebo současná stagnace předznamenává jejich konec?
Rozhovory nepovedou k tomu, že se Severní Korea vzdá jaderných zbraní – pro režim totiž znamenají životní pojistku. Na druhou stranu je ale pravda, že rozhovory jsou lepší, než aby na sebe Kim Čong-un a Donald Trump křičeli přes twitter.
USA jako záruka
Hrozbu nepředstavuje jen Severní Korea a její jaderný program. Možných ohnisek je mnohem víc. Co vy osobně vnímáte jako největší jadernou hrozbu současnosti?
Největší hrozbou je obecně scénář, že se konvenční konflikt neúmyslně dostane do jaderné fáze. Aktéři mohou do takové situace vkročit, aniž by si toho byli zcela vědomí. Podle mě může jakýkoliv konflikt přerůst do jaderné fáze a pak se bude hledat cesta zpět jen těžko.
Za jakých okolností by podle vás státy byly ochotné sklouznout do takové krajnosti?
Možných scénářů je mnoho. Dokážu si představit, že dojde ke špatně vykalkulovanému útoku, kdy útočící strana začne válku prohrávat a rozhodne se sáhnout po jaderné zbrani, aby zabránila úplné porážce.
Může dojít k nečekané eskalaci konfliktu v Kašmíru, v severovýchodní Asii nebo v oblasti východních států NATO. Existuje mnoho ohnisek, kde hrozí rozpoutání konvenčního konfliktu, který nicméně může přerůst do jaderné dimenze.
Pro bezpečnost Evropy je stále v první řadě klíčová hlavně spolupráce v rámci Severoatlantické aliance, která si letos připomene 70 let od svého vzniku. Vyskytují se nicméně kritické hlasy, podle kterých se z aliance vytrácí akceschopnost – výrokem o „klinické smrti NATO“ naposledy šokoval francouzský prezident Emmanuel Macron. Je podle vás NATO stále zárukou evropské bezpečnosti?
Pro Evropu samotnou nemůže být odpověď jiná, než ano. Evropa nemá za spolupráci se Spojenými státy alternativu. Pokud někteří evropští lídři chtějí posílit evropskou autonomii v oblasti bezpečnosti, mohou to uskutečnit ve středně až dlouhodobém horizontu, ale určitě ne v tom krátkodobém.
Rozhovor se uskutečnil u příležitosti konání konference o jaderném zbrojení pořádané Ústavem mezinárodních vztahů ve spolupráci s ministerstvem zahraničí a Severoatlantickou aliancí.
