Navštívila Čínu, skončila v převýchovném táboře. ‚Moji mysl dostali na pokraj šílenství,‘ říká Ujgurka
Společně s rodinou odešla z čínské provincie Sin-ťiang do Francie v roce 2006, o deset let později musela domovskou zemi navštívit kvůli podpisu dokumentů. Cesta se ale pro Ujgurku Gulbahar Haitiwaji stala osudnou. Krátce po příletu ji čínské úřady zadržely a poslaly do „převýchovného tábora“. Více než dva roky hrůzy, kdy odtržená od rodiny absolvovala neustálé „vymývání mozků a vojenský výcvik“, nyní popisuje pro britský The Guardian.
„Musíte se vrátit do Karamaj, abyste podepsala dokumenty týkající se vašeho blížícího se odchodu do důchodu, paní Haitiwaji,“ ozvalo se v listopadu roku 2016 v telefonu.
Padesátiletá Gulbahar tehdy nechápala, proč by do města v čínské provincii Sin-ťiang měla jezdit. Kdysi sice pracovala pro tamní ropnou společnost, nerozuměla ale tomu, proč se jí ozývají právě teď, po tolika letech.
„Můj přítel v Karamaj se stará o veškeré moje administrativní záležitosti. Proč bych se měla vracet kvůli nějakému papírování? Proč vážit takovou cestu kvůli takové maličkosti?“ ptala se. Muž na druhé straně telefonu jí ale nedokázal odpovědět. Řekl jen, že prověří možnost nechat jednat přítele v Karamaj jejím jménem a zavolá zpátky.
Gulbahar Haitiwaji odešla za manželem do Francie v roce 2006 společně se dvěma dcerami, kterým v té době bylo osm a 13 let. Oběma byl přiznán status uprchlíka stejně jako jejímu muži Kerimovi, který se kvůli útlaku muslimské ujgurské menšiny rozhodl opustit Čínu jako první. Později získal francouzské občanství, něco takového ale pro Gulbahar bylo nepředstavitelné. Zbavit se čínské národnosti by znamenalo, že už se do Sin-ťiangu nikdy nepodívá.
Nucené sterilizace, antikoncepce i potraty. Čína cíleně snižuje populaci Ujgurů, podle zprávy jde o genocidu
Číst článek
„Jak bych se mohla rozloučit se svými kořeny a blízkými, které bych opustila – moje rodiče, bratry a sestry a jejich děti? Představila jsem si svou matku, jak ve vesnici v horách umírá sama. Vzdát se čínské národnosti by znamenalo vzdát se také jí. Na něco takového jsem nemohla přistoupit. Proto jsem místo toho požádala o povolení k pobytu, které se dalo každých deset let obnovit,“ vysvětluje pro britský deník The Guardian.
Gulbahar přemýšlela, co měl telefonát z Číny znamenat. Byl to trik, aby ji policie mohla zadržet a vyslýchat? Od ujgurských přátel ve Francii nikdy neslyšela, že by se jim něco podobného stalo.
O dva dny později čínský úředník zavolal zpátky. „Uplatnění plné moci nebude možné, paní Haitiwaji. Musíte přijet do Karamaj osobně,“ sdělil jí konečný verdikt. Gulbahar na jeho žádost přistoupila. Koneckonců je to otázka jen několika týdnů, říkala si. Špatného pocitu z cesty do Sin-ťiangu se ale nezbavila. Nepomohlo ani ujišťování manžela, že vše určitě dobře dopadne.
‚Ještě jsme neskončili‘
Několik dní poté, co 30. listopadu 2016 přistála v Číně, zašla do kanceláře ropné společnosti, aby konečně podepsala slíbené dokumenty. Mezi odlupujícími se stěnami seděl účetní a sekretářka shrbená za obrazovkou počítače.
Nové důkazy o nucené práci Ujgurů dostávají módní značky pod tlak. Podílíte se na represích, tvrdí kritici
Číst článek
Další dění už se odehrávalo na policejní stanici vzdálené asi deset minut jízdy autem. Po cestě si Gulbahar Haitiwaji připravovala odpovědi na otázky, které očekávala, že jí policisté položí. Ve výslechové místnosti se jí nejprve ptali na důvody odjezdu do Francie a její práci v pekárně a kavárně v pařížské čtvrti La Défense.
Zničehonic jí strčili pod nos fotku. „Začala se mi vařit krev,“ popisuje pro Guardian.
Na snímku poznala tvář dvé dcery Gulhumar, jak pózuje v centru Paříže s modro-bílou vlaječkou Východního Turkestánu – ujgurský symbol nezávislosti regionu, který je v Číně zakázaný. Fotka byla pořízena během jedné z demonstrací, kterou pořádala francouzská odnož Světového ujgurského kongresu, mezinárodní organizace Ujgurů v exilu vystupující proti čínským represím obyvatel Sin-ťiangu.
„Znáte ji, že?“ Policista najednou udeřil pěstí do stolu. „Ano, je to moje dcera,“ odvětila. „Vaše dcera je teroristka!“ křičel vyšetřovatel. „Ne. Nevím, proč byla na té demonstraci,“ bránila sebe a svou rodinu. Jak dlouho výslech trval, si už Gulbahar nepamatuje.
„Můžu už jít? Skončili jsme?“ ptala se. Jeden z policistů ale odpověděl: „Ne, Gulbahar Haitiwaji, ještě jsme neskončili.“
Označili by vás za teroristku
V celách policejní stanice v Karamaj strávila následujících pět měsíců plných výslechů a krutostí. Údajně za trest ji jednou připoutali na 20 dní k posteli. Čeho přesně se dopustila, se ale nikdy nedozvěděla.
Krátce nato jí řekli, že půjde do „školy“. Do té doby o zařízeních určených pro menšiny v Sin-ťiangu ani kurzech, které je tam čekaly, nikdy neslyšela.
Výsledkem jednání o lidských právech v Číně jsou koncentrační tábory pro milion lidí, říká sinolog
Číst článek
Do převýchovného tábora na okraji Karamaj se matka dvou dcer dostala v červnu 2017. Na opuštěném místě stály tři budovy, každá o velikosti menšího letiště. „Kam až oko dohlédlo, za plotem z ostnatého drátu nebylo nic než poušť,“ popisuje pro britský deník.
Bachařky ji první den odvedly na kolej plnou prkenných postelí, kde každá z nich měla své číslo. Kromě kbelíku a kamer umístěných ve dvou rozích tam téměř nic jiného nebylo. „Žádná matrace, žádný nábytek, žádný toaletní papír, žádné pokrývky, žádné umyvadlo.“
Pak Gulbahar došlo, že nejde o žádnou školu, ale „převýchovný tábor s vojenskými pravidly a jasným cílem nás zlomit“.
Na koleji muselo být ticho, vyčerpané ženy ale většinou stejně neměly chuť mluvit – jedenáct hodin denně totiž trávily „tělesnou výchovou“, která se ale rovnala spíš vojenskému výcviku. Pravidelný byl naopak zvuk píšťalky, který je budil, vyzýval k jídlu i ke spaní.
Celé dny trávily pod neustálou kontrolou. „Nebyla cesta, jak uniknout jejich ostražitosti – jak šeptat, jak si otřít ústa nebo zívnout beze strachu, že vás obviní z modlení. Proti pravidlům bylo i odmítnout jídlo, jinak by vás označili za islamistickou teroristku. Dozorkyně tvrdily, že jíme halal,“ vzpomíná Ujgurka, která od příjezdu v podstatě neviděla denní světlo. Všechna okna totiž byla zakrytá kovovými okenicemi.
Spojit se nemohla ani s vlastní rodinou. „Jeden z policistů mi sice slíbil, že mi dají telefon, nikdy se tak ale nestalo. Kdo ví o tom, že mě tady drží? Uvědomili moji sestru, Kerima nebo Gulhumar? Bylo to jako noční můra,“ popisuje své tehdejší pocity.
V každém rohu číhá smrt
Internační tábory, kde čínské úřady dodnes vězní stovky tisíc příslušníků menšin v Sin-ťiangu, se staly hlavním symbolem útlaku namířeného proti Ujgurům. Vězni tam podstupují politickou převýchovu – kromě mandarínské čínštiny se učí i znalost čínských zákonů a dějin. Podle svědectví lidí, kteří těmito zařízeními prošli, jsou následně nuceni odsoudit islám a slíbit věrnost Komunistické straně Číny.
Jeho rodiče poslali na převýchovu. ‚Čekal jsem pláč, máma místo toho chválí Čínu,‘ říká ujgurský aktivista
Číst článek
O „vymývání mozků“ vypráví také Gulbahar.
„Myslela jsem si, že hodiny teorie přinesou alespoň trochu úlevy od fyzického tréninku, ale bylo to ještě horší. Učitelka nás neustále sledovala a při každé příležitosti nám dala facku. Jedna z mých spolužaček ve věku asi 60 let jednou zavřela oči, určitě z vyčerpání nebo ze strachu. Učitelka jí dala brutální facku. ‚Myslíš, že nevidím, jak se modlíš? Budeš potrestána.‘ Dozorkyně ji násilím vytáhla z místnosti. Po hodině se vrátila s něčím, co napsala: byla to její sebekritika. Učitelka ji donutila, aby nám to nahlas přečetla,“ vzpomíná.
Během hodin „teorie“ se ženy v táboře učily, jak být správnými Číňankami. Pravidelně tak mimo jiné opakovaly příslib věrnosti Číně: „Děkujeme naší skvělé zemi. Děkuji naší straně. Děkuji našemu drahému prezidentovi Si Ťin-pchingovi.“
Obsah propagandistické příručky, která jim byla v prvních dnech rozdána, Gulbahar nejprve rozesmál – Opravdu si mysleli, že nás zlomí několika stránkami propagandy? – dny trávené „opakováním stejných idiotských frází“ ji ale postupně začaly vyčerpávat a stávaly se stále těžšími.
Další ukázka útlaku Číny. Gigant Huawei testoval software, který rozpozná Ujgury a upozorní policii
Číst článek
Ujgurka, která deset let strávila svobodným životem ve Francii, přemýšlela, jak svým blízkým vůbec popsat to, co v táboře zažívala. Kde začít?
„Stokrát jsem si myslela, že když nás v noci probudily kroky dozorkyň, přišel náš čas na popravu…V každém rohu číhá smrt. Když mě sestry chytly za ruky, aby mě ‚naočkovaly‘, myslela jsem si, že mě chtějí otrávit. Ve skutečnosti nás ale sterilizovaly. Tehdy jsem pochopila metodu táborů a jejich strategii: ne nás chladnokrevně zabít, ale nechat nás pomalu zmizet. Tak pomalu, aby si toho nikdo nevšiml.“
Konec utrpení byl v nedohlednu. Gulbahar byla původně odsouzena k sedmi letům převýchovy, začátkem srpna roku 2019 ji ale soud v Karamaj prohlásil za nevinnou. Na svobodu se tak dostala po necelých třech letech.
„Mučili moje tělo a dostali moji mysl na hranici šílenství. A teď, po přezkoumání případu, soudce rozhodl, že jsem ve skutečnosti nevinná. A byla jsem volná.“
