Jako první o tom začal mluvit prezident Volodymyr Zelenskyj během svého novoročního projevu. Prohlásil, že Ukrajinci v zahraničí si budou muset vybrat, jestli jsou uprchlíci, nebo občané. Vyzval je, aby se vrátili a žili podle pravidla „buď bojuješ, nebo pracuješ“.

Posléze poradce prezidentské kanceláře Serhyj Leščenko vyzval evropské země, aby zastavily podporu ukrajinských uprchlíků a ti „se mohli vrátit domů“.

Sám Zelenskyj myšlenku zopakoval a navrhl, že by země, které přijaly uprchlíky, mohly prostředky, které na ně dávají, posílat rovnou do ukrajinského rozpočtu, aby se o ně stát postaral. Pravda, jeho manželka Olena prohlásila, že není správné přesvědčovat lidi k návratu silou.

Emociální debata

Jejich výroky vyvolaly veřejnou, místy emocionální debatu. Na jednu stranu ekonomové přiznávají, že vládní argumenty mají racionální základ. Čistě ze sociálních dávek žije naprosté minimum uprchlíků, prakticky všichni mají nějakou formu výdělku nebo přivýdělku, starší lidi podporují jejich děti. Dokonce i nezletilé děti přinášejí přijímající zemi zisk.

„Každá rodina, která například žije v Polsku, utratí ročně na jedno dítě v průměru kolem pěti tisíc dolarů (asi 117 tisíc korun). Což je o dost více, než jsou sociální příspěvky polské vlády,“ vysvětloval ukrajinské redakci BBC Anatolij Amelin z Ukrajinského institutu budoucnosti.

Dokonce i ti, kteří pracují na dálku pro ukrajinské firmy a platí tudíž daně na Ukrajině, stejně utrácejí za jídlo, nájem a podobně v zahraničí.

Dalším vládním argumentem je nedostatek pracovní síly. „Na počátku války se trh práce zhroutil. Počet volných míst klesl na desetinu a množství těch, kteří hledali práci, se zesedminásobilo,“ upozorňuje redaktorka specializovaného serveru Work.ua Jevgenija Kuzněcovová.

O dva roky později je ale situace úplně jiná. Příliš mnoho pracovních příležitostí nadále není na východě, což je logické. Nikdo nechce investovat do provozů nedaleko fronty. Ale třeba v Zakarpatské oblasti je v současnosti mnohonásobně více zaměstnavatelů, než bylo před ruským vpádem.

Vnitřní přesidlování

Současně ale odborníci upozorňují, že se evropské země také starají o uprchlíky, kteří jsou závislí na sociální péči nebo mají velké zdravotní problémy. Panují výrazné pochyby, zda by se ukrajinský stát dokázal o tyto lidi postarat.

Je to vidět i na dávkách pro vnitřně přesídlené osoby. Pokud třeba člověk z Mariupolu přišel o byt a veškerý majetek, náleží mu dávka ve výši 9444 hřiven, tedy necelých šest tisíc korun.

Dalším problémem pro vracející se rodiny je vzdělávací systém. Fungují pouze školy, které mají učebny v protileteckých krytech, všechny ostatní fungují online.

Mimochodem, podle údajů ukrajinského ministerstva školství je v Evropě téměř 400 tisíc ukrajinských školáků a více než polovina se učí distančně v ukrajinských školách.

Dalším faktorem, o kterém se příliš nemluví, jsou muži mobilizačního věku. Ti nepatří mezi uprchlíky, protože tito lidé nesmí opouštět Ukrajinu bez zvláštního povolení. Ale jsou v Evropě už dlouhá léta.

Před ruským vpádem jen v Česku žilo legálně na 300 tisíc Ukrajinců, v Polsku jich bylo kolem půldruhého milionu. Byli to lidé, kteří často přijížděli jen na deset měsíců, a pak se zase vraceli na Ukrajinu. Nyní za mnohými z nich přijeli jejich ženy s dětmi. Pokud by se ale vrátili jako rodina na Ukrajinu, manžel by již odjet za prací nemohl.

„Já už jsem se smířil, že se nazpátek už nikdy nevrátím. Nevím, jak bych se díval do očí svým sousedům, kteří přežili ostřelování, a já jsem zatím v Česku dělal obklady v koupelnách,“ řekl pro iROZHLAS.cz otec dvou dětí Vasyl, který nechtěl zveřejnit své celé jméno.

Nejspíše to i v případě Ukrajiny dopadne tak, že značná část uprchlíků se domů nikdy nevrátí a asimiluje se v nové společnosti. Po balkánských válkách 90. let minulého století se třeba do Bosny vrátila sotva třetina uprchlíků, kteří odešli do států Evropské unie.

Ondřej Soukup Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít