Odbojář propašoval z vězení gestapa komiksové motáky. Historička nyní postavy z kreseb ztotožnila
Z vazební věznice propašoval v roce 1941 odbojář Antonín Mádl jedenáct motáků, na kterých formou komiksu vykreslil podmínky na Pankráci, v Petschkově paláci a v německé káznici v Polsku Gollnowa. Přes 80 let starý příběh teď popsala v revue Paměť a dějiny historička Magda Veselská z Ústavu pro studium totalitních režimů. Podařilo se jí ztotožnit osoby dozorců, gestapáků, ale i vězněných odbojářů. „Je to unikátní dokument,“ říká pro Český rozhlas.
„Vím, že děda byl zručný kreslíř a malíř a vydával časopis Sport a hry, kde se objevovaly jeho komiksy. Kreslil dobře, to byl jeho způsob vyjadřování,“ vzpomíná Dana Kyzlinková, která se narodila v roce 1959 a svého dědu nikdy nepoznala.
Antonín Mádl výjevy z vězení kreslil buď inkoustem, nebo výjimečně možná i krví na plátěné kapesníky. Pracoval jako tiskař a později manažer ve vydavatelství Melantrich, zakládal v Praze oddíly Junáka a byl členem odbojové skupiny V boj.
„Jeho role byla především informační a organizační, a to díky četným kontaktům mezi legionáři a vojáky, členy Sokola, Junáka i národně socialistické strany,“ vysvětluje historička Magda Veselská.
Gestapo zatklo Mádla v roce 1940 a komiksy začal kreslit až po přesunu do vazby ve věznici Gollnowa. Odtud se mu podařilo zřejmě v oblečení, které posílal své snoubence do protektorátu, propašovat kapesníky s komiksy. „Zatkli ho týden před svatbou. Máme doloženo, že jednu zásilku motáků dozorci v lednu 1942 objevili,“ upřesňuje Veselská.
Výjimečná dokumentární hodnota
Podle ní mají takzvané textilní motáky výjimečnou dokumentární hodnotu. „V komiksu vidíme konkrétní lidi z odboje. Neuvěřitelná je scéna, kdy zachytil svoji policejní konfrontaci s Inkou Irenou Bernáškovou. Nebo třeba na Pankráci ve funkci chodbaře je tam zachycený plukovník Václav Kropáček, výrazná postava českého odboje. Zachycuje vizuálně i věci, o kterých víme ze vzpomínek vězňů, že existovaly, třeba takzvaný biograf v budově Pečkárny. To byla místnost, kde vězni čekali na výslech,“ popisuje historička.
Výjimečné jsou Mádlovy komiksy i proto, že nic podobného se zřejmě nepodařilo žádnému vězni nakreslit nebo propašovat. „Na rozdíl od jiných autorů v podobných mezních situacích Mádl kombinuje text a obraz, používá nadsázku a humor. Existuje ještě ilustrovaný deník Ondřeje Sekory z táborů, kterými prošel, ale myslím, že zde přece jen jsou rozdíly,“ dodává.
„Sekora už byl před válkou etablovaný kreslíř, ilustrátor a také autor komiksů, v tomto směru byl tedy zběhlejší než Mádl, a okolnosti, v nichž žil a které zaznamenává, se trochu liší, jakkoliv jejich dramatičnost a náročnost nechci snižovat. Já sama to jako paralelu neuvádím, protože deníky se týkají jiného typu vazby a věznění za jiných okolnostech. Zřejmě mohly také vzniknout svobodněji než ‚tajné‘ Mádlovy záznamy,“ myslí si Veselská.
‚Snažil se nepodlehnout‘
Historička Veselská vycházela z materiálů, které shromáždil bezprostředně po válce Mádlův dobrý kamarád Oldřich Formánek v knize Pozor! Cela 292: Ve spárech gestapa. Originály motáků se ale později ztratily a k dispozici zůstávají pouze reprodukce v knize. Mezi obrázky je třeba i Mádlův zkarikovaný autoportrét v policejním formátu nebo situace, jak dostává při výslechu pěstí. Podle Veselské se takto sebeironicky vyrovnával s násilím.
„V komiksu je vidět, jak je pyšný na to, že obstál. Výslechy nebyly jednoduché, brutálně ho tloukli, přišel částečně o sluch. Prostřednictvím komiksu dostává odstup, jako by se násilí nedělo jemu samotnému. Obrázky jsou naprosto výmluvné,“ říká.
Podle Veselské se bojovný Mádlův duch projevoval i v tom, že se stále snažil klást různé formy odporu. „Z komiksu vyplývá, že při výslechu ukradl gestapákům tužku nebo papír. Pořád se snažil nepodlehnout.“
Inkoust, nebo krev?
Mádlův kamarád Formánek se po válce domníval, že komiksy na plátěných kapesnících jsou kreslené krví, to ale Magda Veselská považuje za velmi nepravděpodobné.
„Zřejmě to bylo tím, že písmo na textilu bylo patrně hnědé a připomínalo krev. Vzhledem ke kvalitě kresby a velké ploše si ale neumím představit, jak by krev získával, skladoval, v podmínkách vězení by to bylo extrémně složité zařídit. Nemohu krev stoprocentně vyloučit, ale spíš to byl nějaký druh inkoustu, možná duběnkový,“ domnívá se.
Antonín Mádl ve vězení onemocněl a na jeho zdraví se podepsaly právě i tvrdé výslechy na gestapu. Zemřel 25. března 1944 ve vězeňské nemocnici na Mírově na plicní absces a srdeční slabost. Bylo mu 47 let.
