Trestanec A0-16953. Pomohl utéct politickému vězni, sám skončil na tři roky v komunistickém lágru
Dvacetiletý Miroslav Hampl v roce 1952 pronesl na důl Slavkov civilní šaty, převlečenému politickému vězni předal vypůjčenou legitimaci zaměstnance a provedl ho přes bránu. Za pár týdnů chtěl sám odejít na Západ, už se mu to nepovedlo, udal ho kamarád, a proto putoval na tři roky do lágru Ležnice.
Miroslav Hampl se narodil v září 1932 v menší obci nedaleko Olomouce. Jeho tatínek, vyučený malíř a natěrač pokojů, a maminka, dělnice v tiskárně, se na konci války rozvedli.
Pomohl politickému vězni na svobodu, sám šel na tři roky do lágru. Příběh Miroslava Hampla, horníka ze Slavkova
Zůstal u maminky, která každý den jezdívala do práce na kole do Olomouce, o děti se nemohla starat, nechávala je přes den v klášteře.
„Klášter jsem podpálil. Bylo mi pět let a chtěl jsem si opéct brambory ve stodole, tak to holt shořelo. Byl z toho malér, ale já za to nemohl, byl jsem malý, štěstí, že jsem to přežil. Naučil jsem se tam modlit. Modlím se dodnes každé ráno i večer. A pomáhalo mi to i ve vězení,“ vypráví pan Hampl, který žije se svojí ženou v menším domku se zahradou v Šumperku.
Dospívající Hampl nechtěl studovat, škola ho příliš nebavila, toužil po dobrodružství v dalekých zemích. Proto se učil v baťovské obuvnické škole. Doufal, že ho vyberou do továrny někde daleko třeba v Indii.
Plány se mu rozplynuly, když se moci chopili komunisté, továrny znárodnili a hranice uzavřeli. Z učení nastoupil na nudné místo v kanceláři národního podniku Obuv do výdeje obuvi. Po poměrně krátké době si ho zavolali na pracovní úřad, kde mu oznámili, že administrativní síly musí nejméně rok odpracovat ve strojírenství nebo hutnictví. Vybral si místo horníka v Jáchymově, protože ležel nejblíže hranic. Chtěl emigrovat.
Hornictví vynášelo
Miroslav Hampl v dubnu 1952 uzavřel pracovní jednoroční smlouvu s národním podnikem Jáchymovské doly. Hornictví vynášelo. Nabídli mu prémii za uzavření smlouvy, odpracuje-li rok, obdrží dalších pět tisíc korun, uzavře-li na další rok, čekala by ho desetitisícová prémie, dva tisíce dostal na oblečení, sto korun denně na diety, rodinnou podporu, zdarma byt, a další a další výhody. Měsíční mzda dosahovala částky, kterou brali nejvyšší funkcionáři KSČ.
Hornické peníze nebyly zadarmo. Platilo se za ně fyzicky těžkou prací v nebezpečném radioaktivním prostředí bez ochranných pomůcek. Miroslav Hampl rubal na čelbě s lamači, jeho hornická funkce byla kolektor, ovládal dozimetr, kterým měřil radioaktivitu. Každý den nastupoval na osmihodinovou směnu. Po ní se zcela vyčerpaný došoural na ubytovnu na Božím Daru.
Nepohodlní oponenti
Dvacetiletý Miroslav Hampl naslouchal vyprávění politických vězňů. Dovídal se hrozné věci. Jak je vyšetřovatelé týrali, vynucovali nepravdivá doznání. Že se do vězení dostali třeba jen za to, že roznášeli protikomunistické letáky, nebo někomu pomohli přes hranice, někoho neudali, i když věděli, že zvažuje emigraci.
„Když jsem přišel na Svornost, řekli mi, že se setkám s trestanci, zločinci. Za velmi krátkou dobu jsem poznal, že se o žádné zločince nejedná, ale o nepohodlné oponenty režimu. A tak jsem jim pomáhal,“ říká Miroslav Hampl, který se seznamoval s odsouzenými lékaři, profesory a válečnými veterány.
3:46
Nacisté se chtěli Lidicemi pochlubit. Bylo to zvěrstvo i na druhou světovou válku, říká historik Stehlík
Číst článek
„Víte co mě bolelo? Pracovali tam třeba vězni v padesáti nebo šedesáti letech a byli úplně vyřízení, vyřízení tak jako já. Ale vyřízený člověk v padesáti vypadá úplně jináč, jako když je člověk dvacetiletý. Kolikrát jsem si šel večer lehnout a nad těmi lidmi jsem plakal. Bylo mi jich líto,“ vzpomíná pan Hampl.
Ten jim ze soucitu začal vynášet dopisy pro jejich blízké, jídlo a oblečení. „Seznámil jsem se tam s dvěma Pražákama. S lékařem a doktorem věd. U těch jsem byl taky v rodinách. Asi dvakrát nebo třikrát jsem jim dovezl nějaký dopisy nebo teplý oblečení. Takže jsem navštěvoval ty rodiny a vozil jsem těm muklům zprávy a balíčky.“
Parta brigádníků
Na dole Svornost se vytvořila parta asi dvacetiletých brigádníků: kolektorů a lamačů. Do party patřili Pražák, Hrůša, Štěpánek, Mochnač a Hampl. O Jiřím Pražákovi a Miroslavu Hrůšovi víme, že toužili utéci za hranice stejně jako Hampl. Snili o Švýcarsku, kde se chtěl Pražák vyučit zahradníkem a Hruša podnikat. Tito přátelé ze Svornosti vězňům pomáhali.
Do hornické čety patřili i političtí vězni Josef Papík a Bohuslav Pánek, oba odsouzeni za velezradu v protikomunistické skupině napojené na západní agenty – chodce převaděče přes hranice. Podle soudu se stalo, že se Pražák svěřil vězni Papíkovi, že by si ze všeho nejvíc přál koupit motorku, ale nemá dost peněz.
Papík ho údajně navedl, ať ukradne kus uranové rudy a prodá ji na západ přes tajného amerického agenta. Tuto verzi ovšem zkonstruovali komunističtí vyšetřovatelé. Je dost pravděpodobné, že se jedná o vykonstruovaný příběh, který se nestal. Faktem ovšem je, že právě tímto z party mladých kamarádů udělala StB organizovanou velezrádnou protistátní skupinu.
Estébácká provokace
„Seznámil jsem se s Bohoušem Pánkem a Jirkou Pražákem. A uskutečnili jsme útěk Pánka. A podařilo se nám to,“ vzpomíná pan Hampl na 11. října 1952.
„Jako zaměstnanci jsme měli speciální legitimace. Vypůjčili jsme si jednu legitimaci od toho Pražáka. Já s jedním civilem, který dělal lamače, jsme vyvedli přes vrátnici ven toho Pánka v civilním oblečení, které jsem mu přinesl. Na hlavně měl čepici, aby nebyly vidět krátké vlasy,“ dodává.
25:00
‚Prosím vás v zoufalé naději o pomoc.‘ V květnu 1945 lidé psali do rozhlasu s nadějí, že najdou blízké
Číst článek
Pánek nastupoval na noční směnu, takže měl osm hodin náskok. Pražák, Pánek a ten třetí nasedli na autobusu a jeli do Ostrova. Tam se Pánek převlékl, vzal si košili a kravatu. A hned dalším autobusem odjeli do Prahy.
„To mi vyprávěli, já už jsem s nimi nebyl. Protože jsem sedl na autobus a jel jsem do ubytovny na Boží Dar. Přes hranice jsem chtěl jít až při druhém útěku,“ popisuje Hampl jednoduchý způsob útěku vězně Pánka, který se údajně zkontaktoval s převaděčem na jižní Moravě a odešel do Rakouska.
Už nikdy se neviděli. Dva dny před zatčením Hamplovi přišla na ubytovnu na Božím Daru pohlednice z Rakouska, na které bez podpisu stálo: „Vše se podařilo.“ Miroslav Hampl se dodnes domnívá, že se jednalo o estébáckou provokaci.
Zlomila ho samovazba
Dne 27. listopadu 1952 v půl jedenácté v noci vtrhlo do jeho pokoje estébácké zásahové komando. Zpřeházeli mu osobní věci a pohlednici našli.
Podle Hampla ho udal přítel z dolu Svornost, jehož jméno zná, ale nechce ho prozradit. „I takový jsou lidé. Nemůžu to pochopit. Řekli mi, že se mě jen na něco zeptají, ať se obleču na ranní šichtu. Tak jsem měl na sobě gumáky a montgomerák. Dali mně brýle na oči, abych neviděl, kam jedeme. Jenomže já jsem ty serpentýny znal, poznal jsem, že jedeme do Jáchymova na StB,“ vzpomíná Hampl, který tušil z vyprávění vězňů, co ho nejspíš čeká.
Na hromadné cele čtyřikrát pět metrů jich spalo deset na dřevěné palandě. „Leželi jsme vedle sebe jak harémci. A v koutu žánek na potřebu a nádoba s vodou. Nic jiného. Nebyl jsem zvyklý chodit před druhými na záchod. Takže jsem ze začátku nejedl ani to jídlo, co ho bylo málo, abych nemusel na záchod, protože jsem se styděl. Takže jsem hrozně zeslábl a šel pochopitelně s váhou dolů,“ vypráví Hampl, který byl před zatčením amatérský boxer.
Žena, která přežila Osvětim. Díky nacistickému lékaři se oddělila od sestry při cestě do plynové komory
Číst článek
Do vězení nastupoval s 90 kily, po třech měsících vyšetřování, po měsíční samovazbě, kam ho zavřeli, aby ho zlomili, udělali z něj trosku vážící něco málo přes 50 kilo. Od ledna 1953 probíhaly výslechy každý den. Na židli mu svazovali ruce za zády, pěstí ho tloukli do tváře tak silně, že přišel o dva zuby.
Vyhrožovali mu, že ho v těchto podmínkách budou držet tak dlouho, dokud se nepřizná a nepopíše přesně, jak proběhl útěk, komu na dole pomáhal a kdo všechno se na tom podílel.
„Přesto jsem pořád zapíral. Vodili mě z výslechu na celu, nutili mě chodit do kola. Když jsem se zastavil, ozvalo se: ‚Chodit, chodit, chodit!‘ Už jsem to dál nemohl vydržet. Tak jsem se konečně přiznal,“ říká Hampl, který celé doznání vyslovil až po dvou měsících, vyšetřování pokračovalo další čtyři měsíce.
Krajský soud zasedal v Karlových Varech 22. září 1953. Za trestný čin návodu k vyzvědačství a spolčování proti republice dostal Miroslav Hampl tři roky. Soudní senát konstatoval, že přihlíží k jeho zanedbané výchově, k jeho dělnickému původu a k tomu, že se doznal.
Jeho přátelé dopadli hůř. Vězeň Josef Papík dostal navrch deset let, Jiří Pražák osm let, Miroslav Hrůša čtyři roky, Zdeněk Štěpánek a Michal Mochnač za pomoc vězňům po jednom roce.
V uranovém dole
Od soudů ho odvezli do tábora Ležnice u uranového dolu Svatopluk nedaleko Horního Slavkova. Dodnes si pamatuje své lágrové označení: A0-16953.
„To byl velký tábor. Spalo nás v dřevěných barácích šestnáct na palandách. Pamatuji si strašnou zimu. Na dole jsem hloubil slednou chodbu s takovým starším pánem. Měl asi 58 roků. Většinou jsem dělal já za něho. Normy se kvůli tomu neplnily, takže se to projevilo na jídle, měl jsem nejnižší dávku,“ říká Hampl.
Když neplnil opakovaně normu, čekala ho po čase korekce, malá místnost bez oken s betonovou podlahou. Vězeň trpěl zimou a vlhkem. „Spal jsem mokrý, v zimě a jen s jednou dekou… Ráno jsem šel na šichtu a ze šichty zase hned do korekce,“ popisuje úděsné první měsíce vězení.
Domů v gumákách
Všechno se změnilo k lepšímu, když soudruzi organizovali výměnné pobyty úderných hornických oddílů mezi jednotlivými doly a lágry. Na Ležnici přijel autobus politických vězňů ze Svornosti. Když se dozvěděli, že tu vězní Hampla, který jim na dole vynášel dopisy a nosil jídlo, přijali ho mezi sebe do tzv. úderky. Od té chvíle se měl jako král: dostatek jídla, ochranu a dobré přátele.
Dne 28. září 1954 ho propustili na podmínku po odsezení polovičky trestu. Vrátili mu oblečení, ve kterém ho zatkli. V gumákách a montgomeráku se vydal přes Prahu domů do Šumperku. „Lidi koukali, co je to za hastroše. Domů jsem přijel večer, měl jsem to tak naplánované, věděl jsem, že bude maminka doma,“ vypráví Hampl, který se rok a půl po propuštění musel každých čtrnáct dní hlásit na SNB.
Největší útěk z koncentračního tábora za druhé světové války. Před 75 lety uprchla polovina lidí ze Sobiboru
Číst článek
Ve vězení dostal pracovní umístěnku do Uničovských strojíren. Odtud ho vyhodili s tím, že politického mukla nezaměstnají. Hrozilo, že tím poruší podmínku a vrátí se zpátky do lágru. Zachránila ho maminka, která mu sehnala práci přes známého u Okresního stavebního podniku v Šumperku. Až do důchodu tu pracoval u zedníků. Dlouhá léta plánoval útěk přes hranice, ale z toho sešlo, když se oženil.
Miroslav Hampl se zamiloval do své budoucí manželky na svatbě svého bratra. Vzal si dívku z rodiny Volyňských Čechů. Její bratr je mimochodem jediný signatář Charty 77 v Šumperku. Narodila se jim dcera, která se svým milým utekla do Západního Německa v roce 1987.
'Školy neměly zájem'
Pan Hampl je jedním ze zakladatelů místní Konfederace politických vězňů. Snažil se po roce 1989 organizovat především besedy na místních základních a středních školách: „Jezděte po školách, když vás nepozvou. Byli jsme jen tam, kde o nás věděli, většina škol neměla vůbec zájem,“ říká smutně Hampl, kterému už ubývají síly a má obavy, že se v dějepise nebo občanské výchově o zločinech komunismu vůbec nemluví.
Na závěr několikahodinového záznamu se Vít Lucuk, redaktor Paměti národa, který příběh zdokumentoval, ptá, jestli přece jen nelituje, že pomáhal vězňům, až nakonec sám skončil v lágru. „Nikdy jsem nelitoval. A kdyby to přišlo znovu a byl by to kdokoliv, tak bych mu takhle pomohl. Čímkoliv,“ říká sedmaosmdesátiletý Miroslav Hampl.
