Na simulovaných misích je nejhorší psychika, říká ‚marsonautka‘ ze Slovenska

Slovenská astrobioložka Michaela Musilová pracuje v NASA. Tam se účastnila 30 simulovaných misí na Měsíc a Mars, některým z nich i velela. „Doufám, že svou prací otevřu dveře dalším mladým lidem, kteří to také jako já neměli lehké,“ řekla v rozhovoru pro Radiožurnál. Vzpomíná také na to, že na Slovensku pro její kariéru nebylo zázemí.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Michaela Musilová

Michaela Musilová | Foto: Jiří Štefl | Zdroj: Český rozhlas

Jste slovenská astrobioložka. Je to tak správně, anebo byste ještě něco doplnila?
Také mi přezdívají marsonautka. To proto, že jsem zatím absolvovala nejvíc přípravných misí na světě. Jsou to simulované mise na Mars a na Měsíc.

Další lidi na Měsíci oblékne pravděpodobně Prada. Módní značka ukázala skafandry pro misi Artemis III

Číst článek

Vaši přednášku na Signal Foru jste začala heslem „Moje cesta na Mars.“ Kde se ten váš sen vzal?
Bylo mi asi osm let, když jsem se začala zajímat o astrobiologii. A o několik let později jsem se setkala s prvními astronauty a ti mě inspirovali k tomu, že bych mohla dělat astrobiologii jako astronaut ve vesmíru. Takže už v tom věku, kdy mi bylo asi deset let, jsem se chtěla vydat do vesmíru a hledat mimozemský život jako astronaut.

Byly na Slovensku podmínky pro splnění vašeho snu?
Bohužel tomu tak nebylo. Možnosti studovat na Slovensku nebo se stát astrobiologem, natož kosmonautem, tehdy neexistovaly. Už jako dítě jsem věděla, že budu muset odjet studovat do zahraničí.

To znamenalo, že jsem vedle studia měla spoustu práce, žádala jsem o všechna stipendia, která existovala pod sluncem, a podařilo se mi dostat například na britskou univerzitu University College London.

Tam jsem mohla studovat planetární vědy, tedy kombinaci geologie a astrofyziky. Ale abych se mohla věnovat astrobiologii, potřebovala jsem také biologii. Na té univerzitě to nebylo možné, ale ve druhém ročníku jsem dostala stipendium na Caltechu v USA, kde jsem si konečně mohla ke studiu přidat i biologii.

VIDEO: Vesmírný systém Starship řízeně dopadl do Indického oceánu a ukončil pátý testovací let

Číst článek

Ty problémy ale pokračovaly dál…
Ano, bohužel je to celoživotní boj. Jako člověk ze Slovenska jsem nikdy neměla snadný přístup ke studiu nebo k nějaké práci. Abych byla upřímná, ano, do NASA je normálně těžké se dostat, když je člověk cizinec, natož aby jako zahraniční student vůbec pro NASA pracoval.

Ale když jsem byl na Caltechu, dozvěděla jsem se, že pro NASA pracuje výzkumník, který se zabývá astrobiologií a dělá přesně to, co mě zajímá. Jemu se moje práce líbila, ale opět tam byla jistá omezení. Nenechala jsem se ale odradit. 

Nakonec jsem začala pracovat pro NASA jako hostující výzkumný pracovník. Bylo to díky tomu, že se nám podařilo získat výzkumný grant, který mi vlastně umožnil se k tomu tak nějak neprůstřelně propracovat.

Kolik je na světě marsonautek?
Je nás stále víc a víc. Když jsem jako astrobioložka začínala, bylo nás opravdu pár. Stále více žen si ale v tomhle věří a začínají se hlásit do podobných programů. 

2:14

Podívaná jednou za život. Kometu Tsuchinshan-Atlas nyní spatří lidé pouhým okem, popisuje astronom

Číst článek

Máte za sebou 30 simulovaných misí na Mars a na Měsíc. Co pro vás bylo nejtěžší během těch měsíců, které jste strávila v té buňce, kterou známe například ze sci-fi filmů?
Pravděpodobně nejtěžší částí těchto misí je psychologický aspekt. Protože můžeme vyvinout technologie a vše otestovat na Zemi, ale dokud nenajdeme správný způsob, jak vybrat posádku třeba pro tříletou misi na Mars, a nezjistíme, jaké všechny psychologické problémy je čekají, opravdu na to nebudeme připraveni.

A při každé misi, kterou jsem absolvovala, se vždy objevily nějaké nové problémy. Během jedné mise mi dokonce jeden z členů mé rodiny zemřel. A to bylo velmi těžké snášet, protože jsem nemohla jít na pohřeb nebo jsem rodině nemohla ani zavolat.

Žádné depresivní filmy

Je těžké přepnout v hlavě na to, že právě teď jste na Marsu i přes to, že jste stále na Zemi?
Naštěstí to není tak složité. A právě proto trénuji tyto posádky, aby se i v těch nejhorších situacích vždy ptaly samy sebe, co by udělal skutečný astronaut. Kdybychom teď skutečně byli na Marsu, nemohl by se jen tak vrátit domů nebo si jen tak pro něco dojít, něco tam nechat.

NASA vyhlásila soutěž o 70 milionů korun. Systém na recyklaci odpadu ve vesmíru může vytvořit každý

Číst článek

Všechno to vypadá, jako bychom byli na Měsíci nebo na Marsu. Rozdíl v komunikaci je také v tom, že například při simulované misi na Mars trvá minimálně 20 minut, než se zpráva dostane z Marsu na Zemi, a pak dalších 20 minut, než se dostane ze Země na Mars. Takže i v těch nejkritičtějších situacích bude trvat nejméně 40 minut, než přijde nějaká pomoc v podobě e-mailu.

Co pro vás uvnitř té buňky bylo nejtěžší? Byl nějaký okamžik, kdy jste si říkala, že už tam opravdu nechcete být?
Vlastně se to nestalo ani jednou, celý život se pohybuji v extrémních podmínkách. Sledovala jsem třeba lední medvědy v Grónsku a čelila jsem jim na Špicberkách. V těchto simulovaných misích jsou například nepohodlné hygienické podmínky. Sprchovat jsme se směli jen jednou za dva týdny, a to několika litry vody v malé nádobě. Někomu zase chyběla rodina.

Co jste na misích dělali, když jste měli volný čas? Dívali jste se třeba na nějaké filmy?
Velmi jsem posádky povzbuzovala, abychom společně podnikali nějaké aktivity. Protože jsem věděla, že čím jsme si bližší, tím víc se z nás stává vesmírná rodina a spolupracujeme mnohem lépe, než když jsme byli jen skupina profesionálů, kteří museli nějakým způsobem spolupracovat.

Do vesmíru vzlétla evropská sonda, která má prozkoumat lidmi vychýlenou planetku

Číst článek

Dívali jsme se na filmy, zpívali karaoke, učila jsem posádku tančit. Při výběru filmu fungovala demokracie, ale vždy byla podmínka, že film nesmí být depresivní.

Jaký je váš cíl pro příštích několik let?
Ráda bych přispěla k tomu, že se lidé opravdu jednou vrátí na Měsíc a podívají se i na Mars. Mým osobním cílem vždy bylo letět do vesmíru, dělat astrobiologický výzkum.

A když ne, tak doufám, že aspoň svou prací, zejména tou popularizační a osvětovou, otevřu dveře dalším mladým lidem, kteří to také jako já neměli lehké. To je takový můj celoživotní sen.

A kdy se na Mars podíváme?
Zdá se, že Mars je vzdálen ještě asi 15 let, protože stále máme před sebou další lékařské výzkumy. A dokud se to nevyřeší, na ten Mars se nedostaneme.  

Jiří Štefl Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme